(k článku P. C. A. Moreého, Protestant 6/02)
Předně bych chtěl vyslovit názor, že „Slovo synodu“ nemůže být chápáno jako stanovisko ČCE („ČCE se jasně distancovala…“ etc.). Jestliže vzešel návrh, aby se ČCE vyjádřila k současné českoněmecké otázce, mělo to být sborům ČCE doporučeno k projednání. Na základě těchto názorů a připomínek pak poslanci synodu mohou zaujmout stanovisko a vydat prohlášení. Věta „ČCE se jasně distancovala od ‚oficiální‘ linie české politiky z posledních měsíců“ proto neodpovídá skutečnosti.
Je opravdu škoda, jak autor podotýká, že se „Slovo“ neodvolává na prohlášení ČCE „K problematice vysídlení sudetských Němců“, kde se v 5. kapitole „Současný stav a perspektivy našich vzájemných vztahů“ m.j. píše: „S lítostí konstatujeme, že korektní a upřímná omluva našeho prezidenta z r. 1989 nebyla pochopena jako podaná ruka k zahlazení neblahé minulosti vzájemným usmířením, ale jako příležitost ke vznesení politických a majetkových požadavků. Jsme přesvědčeni, že cesta takovýchto požadavků a proklamací nepovede k žádnému usmíření, ale právě naopak vzájemné odcizení ještě prohloubí.“ Právě tyto obavy vyslovené stanoviskem z r. 1995 se naplnily. V roce 2000 32% podporou rakouských voličů Haiderově straně Svobodných byl odstartován program vznášení požadavků na revizi a zrušení všech rozhodnutí čs. vlády a prezidenta Beneše týkajících se odsunu sudetských Němců. Tato opatření potvrdily a odsouhlasily i vítězné mocnosti …
Morée parlamentní stanovisko poslanců k prezidentským dekretům označuje za „svatořečení Benešových dekretů“, a tím vlastně zpochybňuje jejich postoj, jež je i vyjádřením postoje české veřejnosti. Je nezodpovězenou otázkou, jak celou českoněmeckou problematiku posledních dvou let i poválečnou vidí členové ČCE. Myslím však, že se jejich názor nebude lišit od názoru většiny. Budeme-li posuzovat události vzájemných vztahů posledních dvou let mezi námi a rakouskými a německými sousedy, podle lehce zjistitelných faktů pak zcela zřetelně poznáme, kdo se neřídí duchem českoněmecké deklarace – jediné cesty k vzájemnému usmíření. Čeští politici reagovali na neustálé provokační požadavky německých a rakouských stoupenců revize poválečného uspořádání až po dvou letech v průběhu roku 2002. Ze strany našich politiků to nebylo rozdmýchávání nevraživosti, jak jim to přisuzují poslanci synodu ČCE. Jejich povinností je hájit a chránit naši zemi a její obyvatele. Za to jim patří dík.
(kráceno red.)