13. prosince 2016 zemřela ve věku 102 let Hebe Kohlbrugge. Otiskujeme výběr z rozhovoru v týdeníku Groene Amsterdammer z května 2016, který s ní vedl Frank Mulder. Vybrala a přeložila Lisa Fikejsová.
„V roce 1938 jsem vedla mládežnickou skupinu ve Fehrbellinu, severně od Berlína. Naše skupina byla o hodně populárnější než místní Hitlerjugend. Jednoho dne jsem byla předvolána na městský úřad. ‚Guten Tag,‘ řekla jsem dvěma pánům v kožených kabátech. ‚To nemůžete pozdravit normálně?‘ zeptali se. Bylo mi jasné, že jsem měla říct Heil Hitler, ale odpověděla jsem: ‚Vám se Guten Tag jako pozdrav nelíbí?‘ Tím jsem si zpečetila svůj osud.“
Proti životu ve lži
Hebe Kohlbrugge je malá, bělovlasá žena s přísným pohledem. Je jí 102 let, ale pořád toho má hodně na práci. Na jejím psacím stole leží teologické knihy, na pohovce otevřená kniha o kapitalismu a na poličce knihy o Putinovi a Rusku. Je jasné, že na pletení v tomto domě není čas. Už po dvou větách se dostáváme k Putinovi a referendu o Ukrajině.
„Nesmírně mi vadí, že v seriózních novinách, které odebírám, už ani o takovýchto tématech nenabízejí žádné fundované články. Píšou jen takové historky, to je vše. Tak jsem redakci poslala stížnost.“ Lidé, kteří ji znají, o ní říkají, že je tvrdohlavá a přímočará. Za války byla v odboji a odbojářkou vlastně zůstala celý život.
Narodila se roku 1914 jako nejmladší z pěti dcer. V roce 1936 odešla do Německa studovat církevní práci. Seznámila se tam s Vyznávající církví, která se stavěla proti nacismu, a začala pracovat pro mládež. Tam také začal její celoživotní boj proti nátlaku – nátlaku, který se vyvíjí na lidi, aby říkali věci, kterým sami nevěří, nejdřív v nacistickém Německu a pak za železnou oponou i jinde ve světě.
„Ten nátlak začíná maličkostmi, například takovým pozdravem. Můžete říct už jen Heil Hitler. Už nesmíte nikomu přát dobrý den. Musíte říkat něco, čemu nevěříte. A protože cena je vysoká, smíříte se s tím. Od té chvíle už ale není cesty zpět.“
V odboji v Holandsku
Hebe se ve Fehrbellinu dokázala ještě nějakou chvíli udržet. Když ale nacismus nabral na síle, byla vykázána ze země. „Für ewig,“ říkali. Víru Vyznávající církve si ale vzala s sebou. Ve Švýcarsku pak absolvovala kurz teologie u Karla Bartha, slavného teologa, který prosazoval, aby se Bible opět četla jako zdroj odporu proti všem silám, které chtějí ovládat náš život.
Vrátila se do Holandska, kde začala pracovat v tamní Reformované církvi. Vypukla válka a v říjnu 1940 byl zaveden arijský paragraf. Každý, kdo zastával oficiální funkci, musel prohlásit, že nemá židovskou krev.
„Můj kamarád, farář Jan Koopmans, pak během jedné noci napsal brožurku s názvem Skoro pozdě. V ní vysvětloval, že podepsat paragraf znamená zradit svého židovského souseda, a je proto potřeba to odmítnout. Dal mi to přečíst v devět ráno a v deset jsme se definitivně rozhodli: Budeme to šířit mezi lidi. Podařilo se nám najít tiskaře, ustavičně jsme na tom pracovali a skrz svou vlastní síť jsme po celém Holandsku rozdistribuovali 30 000 letáků.“ Byla to první odbojářská akce tohoto rázu v Holandsku, a Gestapo nebylo schopné odhalit, kdo ji rozpoutal. Pro Hebe to byla první z mnoha ilegálních aktivit.
„Dva moji přátelé mi třeba řekli, že se jim nelíbí ilegální holandské rádio, které vysílá z Londýna. Připadalo jim, že tam o skutečné situaci v Holandsku nemají moc ponětí.“ Rozhodli se, že to změní a informace budou poskytovat oni sami. Přes Švýcarsko. „Někdo to dělat musel, a pro kluky to bylo příliš nebezpečné. Tak jsem se toho ujala já. Žádné hrdinství v tom nebylo.“
Hebe si u odbojářů vyzvedla dokumenty na mikrofilmu a vlakem a pěšky cestovala do Švýcarska, kde svou tajnou zásilku předala kontaktní osobě holandské exilové vlády. Z této „Švýcarské cesty“ vyrostla důležitá informační síť během válečných let.
Zatčení a uvěznění v Ravensbrücku
V roce 1944 byla Hebe během jedné z těchto cest zatčena. Ve vězení těžila z toho, že umí dobře německy, a mohla předstírat, že je Němka. To jí zachránilo život. I tak ji ale poslali na deset měsíců do koncentračního tábora Ravensbrück. Tamější pobyt byl dost náročný.
„Měla jsem se starat o kojence. Ti se narodili zdraví, ale kvůli nedostatku mléka většina z nich nakonec umřela hladem jako seschlí tvorečkové. Nás dospělé nechávali při nástupu třeba dlouhé hodiny stát v zimě. Jednu výhodu to ale mělo: Dávalo nám to možnost si mezi sebou povídat. Poznala jsem tam několik mladých Češek, členky komunistické strany. Vyprávěly mi o komunismu, a já byla ráda, že na tom dezolátním místě slyším něco hezkého. Možná to líčí až příliš krásně, napadlo mě. Pořád to ale bylo lepší, než si povídat o tom, jak by si člověk dal housku se sýrem, což bylo hlavním tématem většiny ostatních.“
Když Hebe onemocněla, dokázaly jí kamarádky zařídit, aby mohla do baráku pro elitu. Díky tomu pobyt v táboře přežila. Jak už jsou Němci pünktlich, přesně po deseti měsících pustili Hebe na svobodu a jakoby zázrakem se dokázala dostat do Holandska, kde se už chýlilo k osvobození.
Poválečná obnova
Po válce nezahořkla, ale zapojila se přes církev do obnovy Německa. Navštěvovala lidi, iniciovala výměny a organizovala konference, kterých se účastnili i vysoce postavení političtí činitelé jako například budoucí spolkový prezident Gustav Heinemann. Po několika letech ji v církvi zaúkolovali, aby založila oddělení Mezinárodní pomoci. Hebe se pustila do práce a začala zařizovat podporu pro hnutí proti apartheidu v Jižní Africe, pro mírové organizace v Izraeli a pro buddhistickou mírovou organizaci mnicha Thich Nhat Hanha během války ve Vietnamu.
Nevykašlat se na lidi za železnou oponou
Nejvíc se však cítila spjatá s lidmi ve východní Evropě. Pozorovala, jak vlády v NDR a Československu posilují svůj vliv na chod společnosti.
„Jednou jsem byla v Praze a chtěla navštívit kamarádky z koncentráku. Čekala jsem, že mě přijmou s radostí. Opak ale byl pravdou, nechaly mě tři dny čekat a pak mě přijaly velmi vlažně u šálku čaje. Záhy jsem pochopila, co je za tím – jednoduše to nebylo povoleno. Soukromí a vlastní život odporovaly ideologii.“
Levicovým Holanďanům při pohledu na východní Evropu tenkrát připadal mírný nedostatek svobody celkem přijatelný. Ve skutečnosti ale šlo o totalitní systém, který nechával lidi žít ve lži. Když se v takovém systému najdou lidé, kteří se nebojí dávat najevo svůj názor, vytváří to trochu vzduchu, malý prostor pro změnu. Chtělo to ale značnou odvahu, a proto si tito lidé zaslouží naši podporu, rozhodla Hebe.
„Když se vykašleme na lidi, kteří se snaží žít v pravdě, tak sami svým způsobem také žijeme ve lži.“ A tak se Hebe dala znovu do pohybu. Podnikala cesty do NDR, Československa, Polska, Maďarska, Chorvatska a Rumunska. Vždy, když to bylo možné, vzala s sebou studenty teologie, protože věřila v sílu výměn. Tito studenti poskytovali trochu vzduchu pod dusivou dekou režimu.
Přátelské ručení jako základ
Hebe se proslavila svým přímým, velice osobním přístupem.
„Jeden český kamarád, farář přišel o státní souhlas. Byl pak jako topič nasazen do nějaké fabriky, kde pracoval hlavně v noci. Říkala jsem si: Prostě tam za ním zajdu, uprostřed noci, a zazvoním tam. Třeba mi někdo otevře. A skutečně, ukázalo se, že vrátný tam taky pracuje jen z donucení, a pustil mě dál. Musela jsem sejít dolů do sklepa a prodírat se přes hromadu uhlí. Kamarád (Miloš Rejchrt – pozn. překl.) se mě nejprve zalekl v domnění, že už zase jde kontrola. Když zjistil, že jsem to já, dost ho to uklidnilo a bylo z toho velice příjemné setkání. Stroje hučely o sto šest a my si zatím mohli svobodně dlouhé hodiny povídat o všem, co nás zaměstnávalo.“
Výměny, které založila Hebe, byly v některých zemích jedinými kontakty tohoto druhu. Měly neocenitelný význam a přispívaly k velkému převratu na konci osmdesátých let. Hebe Kohlbrugge za to dostala několik ocenění.
„Vztah s konkrétním člověkem je pro mě základem v boji proti ideologiím,“ řekla mj., když v roce 1990 přijala čestný doktorát od pražské Univerzity Karlovy. „Přátelství stojí naproti ismům, vztahy jsou základem všeho. Láska a naděje se nenechávají spoutat institucemi ani ideologiemi, a už vůbec ne žádným ismem. Jsou to věčné nebeské síly, které jsou volány k nadvládě nad všemi ideologiemi a institucemi.“ Pozorný čtenář v Hebiných slovech slyší ozvěnu Karla Bartha nebo dokonce apoštola Pavla. „Jen láska a naděje dávají život, na rozdíl od třeba ekonomiky nebo techniky.“
Úskalí svobodné společnosti
I svobodná společnost je podle Hebe protkaná lží. „Všechny ideologie jsou nakonec škodlivé, ale prázdnota, která zůstane, když už není žádná ideologie, ale ani žádná víra, ta je také zničující. Lež se vyskytuje všude. Dozvídáme se o tom každý den znovu v novinách. Lež ekonomie a peněz je ale o hodně složitější než lež nacismu. Tenkrát nám bylo naprosto jasné, co je správné a co ne. Teď je to velice komplikované. Já sama to také nevím. Co je správné pro mě samotnou, to vím: Podělit se o to, co mám, a starat se o to, aby mě nesvázaly peníze. Takhle jsem žila celý svůj život. Není to ale žádná odpověď na úrovni systému, která pomůže třeba našemu premiérovi Ruttemu nebo Merkelové.“
Možná ne. Hebina odpověď přesto poukazuje na něco zásadního. Právě tou svojí odvahou k tomu, aby dala všanc své peníze, práci nebo dokonce život, se odlišovala a je stále, už sto let, na straně těch, kteří se nechtějí smířit s bezprávím a nespravedlností.
Když je člověku sto dva
„Když si člověk sedne na židli, tak umře,“ říká. „To samozřejmě platí i teď, když je mi 102. Proto chci používat mozek, dokud to jde.“
Každý den se věnuje studiu, a myslí tím studium Bible. Čas od času se ještě i vmísí do veřejné diskuse. Ne přes počítač, ale pomocí psacího stroje. Například do diskuse o islámu, když se v protestantské církvi debatovalo o mezináboženském dialogu. Napsala dlouhý dopis, ve kterém říká: „Fajn, určitě, ale ne bez přítomnosti Židů. Nezapomeňte, že už prorok Mohamed se zasazoval o to, aby Medina byla Judenfrei.“ Hebe není z těch, kteří si myslí, že kritika islámu je nepřípustná. „Byla jsem dost často na Středním východě, abych věděla, že lidé na ulici se tam nesmějí. Je to stejné jako tenkrát ve východní Evropě. Jen to teď není strana, ale Alláh, co lidem nahání strach. Kdo se snaží to skrývat, zanevřel na lidi, kteří se pokoušejí žít v pravdě.“
Hebe stále ještě bydlí doma, s pomocí svých přátel a díky důchodu od Nadace 40–45.
„Určitě budeš mít z Ravensbrücku trauma, říkali mi kdysi. Ale žádné nemám. Tím, že jsem se tak usilovně věnovala východní Evropě, nezbýval mi na přemýšlení o Ravensbrücku vůbec čas. Proč bych z toho měla mít bezesné noci? Když už nemůžu spát, je to spíš kvůli Holandsku. Kvůli tomu, jak to tu teď vypadá. Jak se svoboda projevu pomalu mění v nadávání a lhaní. To je to, co mi nedává spát. Ne Hitler a jeho kumpáni. Ti jsou mrtví. Amen.“
mezititulky Protestant