Roztříštěný pohled na proměny kněžské identity

Číslo

Minulý rok vyšla pod vedením Jiřího Hanuše a kolektivu v brněnském nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury kolektivní monografie nazvaná „Služebníci neužiteční“. Kněžská identita v českých zemích ve 20. století. Na vzniku knihy se podíleli teologové, historici a historičky, filmoví, literární a umělečtí teoretici a teoretičky. Knihu uvádí delší stať Jiřího Hanuše, v níž se autor pokouší uchopit metodologicky pojem identity a poskytnout základní historický přehled generací českých katolických kněží ve 20. století a otázek, se kterými se museli vypořádávat.

Téma knihy je rozhodně slibné. Těžko si lze představit zajímavější ohnisko střetu tak vzdálených světů, nároků, představ a zkušeností než je identita katolického kněze v moderních dějinách dvacátého století. Univerzální nároky římskokatolické církve se v jeho osobě střetávají s rychlou ztrátou významu kněze v sekularizujícím se veřejném prostoru. Teologické vzdělání zakotvené stále v premoderních dogmatických systémech naráží na proměňující se životní zkušenost člověka 20. století. Nároky římskokatolické církve na její klérus se střetávají s intelektuálními a uměleckými ambicemi kněží v rámci kulturních elit. Kněžská identita by mohla být kukátkem, které otevírá bohatý a podnětný pohled nejen na historii katolické církve, ale na celé spektrum zásadních kulturních, politických a náboženských proměn společnosti 20. století.

Tato očekávání však kniha naplňuje jen okrajově a spíše útržkovitě, což čtenáři žel napoví už přečtení obsahu. Spíše než o pečlivou kolektivní interdisciplinární studii se totiž jedná o tematickou i metodologickou všehochuť, která je spojená poněkud vágním pojetím identity. Že šlo spíše o to, spojit již probíhající bádání autorů a autorek do jednoho svazku než odpovědět na jasně položenou badatelskou otázku, naznačuje i časové rozpětí knihy, které se neomezuje jen na dvacáté století, jak napovídá název, ale často sahá i do století devatenáctého. Kniha tak nabízí spíše více či méně zajímavé příspěvky různé kvality na různá témata.

Zajímavé může být spojení teologie s ostatními disciplínami. To však občas trpí poněkud konzervativním přístupem k interpretaci dějin a až přílišným pochopením autorů pro své předchůdce. Příkladem je komentář Aloise Křišťana k otevřeně antisemitským výrokům prvorepublikového pastorálního teologa Antonína Skočdopoleho. Křišťan sice antisemitismus samozřejmě odsuzuje a jeho roli v dobovém katolickém myšlení přiznává, ale nadpisem „dobově podmíněné neslavné stránky kněžské mentality“ vyvolává dojem, že jde jen o jakýsi nešťastný nános na pravé jádro kněžství, který navíc patří minulosti. Není však fašizující strategie označení menšinové skupiny obyvatelstva za viníka nepřehledných změn modernizujícího se světa doposud až příliš častým postupem (nejen) v rámci římskokatolické církve? Nehrají dnes až příliš často tuto roli muslimové, homosexuálové nebo feministky? Jsem přesvědčen, že tento jev má hlubší strukturální souvislosti a zaslouží si hlubší zkoumání, nejen zavrtět hlavou nad politováníhodným morálním selháním jedinců na začátku dvacátého století.

Za progresivní a inspirativní lze naopak označit příspěvek Michala Kaplánka, který se jako jediný teolog vydal až za rok 1989 a ve svém textu o vztahu kněží a laiků se nebál nejen pojmenovat problémy ve své vlastní církvi, ale i navrhnout řešení.

Z neteologických textů považuji za nejzajímavější příspěvek Aleše Filipa o katolických kněžích jako moderních výtvarných umělcích. Na velmi kvalitně zpracovaném konkrétním tématu se dobře odráží vnitřní souboj, jak sladit různé identity mužů, kteří se na přelomu 19. a 20. století rozhodli vydat na kněžskou dráhu a zároveň nevzdali své výtvarné ambice. Kromě úsměvných postřehů (např. doporučení sejmout kolárek při kresbě aktů, který dostal od svého protektora mladý kněz studující ve Vídni) se můžeme seznámit i s osobními vyznáními, která ukazují snahu spojit dva světy. „Volám z celé duše své, ze srdce ‚Církev a umění‘, tento ideál je můj, pro něj žiji a chci život dát. Dokud budu žít, jen tyto dvě sestry chci znát, pro ně budu bojovat, dokud tělo mé bude se hýbat,“ napsal si do zápisníku mladý bohoslovec, kreslíř a grafik Arnošt Hrabal.

Hanuš, Jiří. „Služebníci neužiteční“. Kněžská identita v českých zemích ve 20. století. CDK: Praha, 2015.