Už Petra Brodského zbavili souhlasu
že moji manželku dovezl před basu
Nesmí už statut mít duchovní osoby
že moji manželku vozíval na soudy
Světská moc dala mu zahulit citelně
o pekle může snít topí teď v kotelně.
Ivan M. Jirous, Magorovy labutí písně
Ani v kotelně ovšem Petr Brodský dlouho nesetrval. Uchytil se až na jihlavské poště, ačkoli i tam způsobil svému vedoucímu nejednu horku chvilku. Příslušníci StB přicházeli totiž velmi často se žádosti, aby dne toho a toho byl pan Brodský určitě v práci, neboť se tam a tam koná nežádoucí akce. A tak vedoucí musel přepisovat všechny turnusy autopošty i pošty vlakové, aby se pan Brodský nemohl akce zúčastnit. Rok se sešel s rokem a nebohý vedoucí přepisuje turnusy znovu – tentokrát ovšem proto, aby se pan Brodský mohl účastnit zasedání parlamentu.
V církvi se teď hodně diskutuje, zda mají faráři přijímat politické funkce. Jak je to s tebou? Jak se na to díváš – coby bývalý farář a současný poslanec?
Ocitl jsem se v situaci rozhodování těsně před vánocemi a měl jsem tak málo času na rozmyšlenou, že jsem se nestačil ani s nikým poradit. Vnitřně jsem pociťoval určité napětí – na jedné straně jsem chtěl jít na sbor a věnovat se plně tomu, z čeho jsem byl státní správou po několik let vyloučen, ale na druhé straně jsem chápal, že nemám právo povolání do parlamentu odmítnout. Bylo jasné, že je třeba na základě dohod u kulatého stolu přistoupit k rekonstrukci všech zákonodárných sborů. Přiznám se taky, že nabídka mě lákala, nedovedl jsem si totiž moc představit, jak takový parlament vůbec pracuje. V minulosti jsme o tom mnoho neslýchali. Jedno se mi však zdá jasné – buď se člověk věnuje práci v parlamentu, anebo práci v některém sboru církve. Obojí v současné době spojit nelze.
Mohl bys stručně popsat, co pro tebe funkce poslance vlastně obnáší?
Především je funkce poslance náročná časově. Spousty hodin se prosedí v zasedacích místnostech, a pokud chci opravdu proniknout do problematiky, je třeba mnoho věcí prodiskutovat s odborníky. Zanedbatelný není ani kontakt s „voliči“. Způsob doplnění parlamentu styk s „voliči“ příliš nepředpokládá, ale během krátkého času jsem pochopil, že je naprosto nezbytný. Mnozí „voliči našeho okresu“ se na mne sami obracejí s podněty a požadavky. Mají připomínky k nově vznikajícím zákonům, k práci parlamentu atd. Mnohé z toho jsem pak mohl použít i ve vlastním jednání při přípravě nových zákonů.
Jak pracuje současný parlament? Některým se zdá, že nové zákony schvaluje pomalu, jiným zase, že příliš snadno souhlasí se vším, co se mu předloží…
Celá řada nových poslanců teprve sbírá zkušenosti. Neřekl bych, že nové zákony schvaluje parlament pomalu. To by se také muselo říci, že pomalu předkládá nové zákony vláda. Ale zákonů, které je potřeba do voleb přepracovat, je mnoho, navíc na sebe mnohé navazují a navzájem se doplňují. Bylo by přece nesmyslné přijmout zákon o soukromém podnikáni bez změny zákona o daních a bez novelizace hospodářského zákoníku.
Už vůbec odmítám námitku, že se příliš snadno souhlasí se vším, co je parlamentu předloženo. Přeci nedávnem jsme vrátili vládě zpět návrh zákona shromažďovacího i petičního. Řada našich připomínek byla zapracována do novelizace branného zákona i zákona o civilní službě. To, že byla např. prosazena aspolitičnost armády, je zásluha poslanců. Podobných příkladů bych mohl vyjmenovat více.
Můžeš prozradit své nejotřesnější a nejkrásnější zážitky z parlamentu?
Nejkrásnějším zážitkem byla volba prezidenta ve Vladislavském sále. Měl jsem opravdu strach, jestli to není jenom sen. Byla to skutečnost, krásná, mocná a dojímavá. V té chvíli slavnostních fanfár letěly nám hlavou myšlenky na doby minulé, byli jsme dojati, po tvářích těch „nových“ stékaly slzy. Ani se moc nechtělo myslet na to, že je to vlastně teprve začátek, začátek nových zápasů, odpovědných rozhodováni, silných názorových střetů,
A zážitek nejotřesnější? Myslím, že se ještě nedostavil, a ani po něm zvlášť netoužím. Dále by se jistě mnohé kritizovat, např. technické vybaveni, jen si všimni třeba způsobu hlasováni a sčítání hlasů, mohl bych mít výhrady k ubytování, ale to všechno jsou věci nepodstatné.
Co považuješ za nejdůležitější před volbami a po nich?
Úsilí celé společnosti směřuje k zajištění svobodných voleb. Tak se to alespoň všude říká. Někde v koutku duše se mi ovšem zdá, jako by tato „idea“ nějak vyprchávala. Ve všelijakých rozhovorech teď často slyším, že nejdůležitější je už teď prosadit ten či onen zájem té či oné skupiny. Lidé mají asi obavy, že pokud se to dobré neprosadí hned, bude pak pozdě. Jsou tu koneckonců i historické zkušenosti. Principy demokracie se ovšem v některých oblastech společenského života budou prosazovat jen velmi pomalu. Protože jde o společné dílo nás všech, je velmi důležité, aby se všichni zbavili lhostejnosti, nezodpovědnosti, nezájmu. Nemůžeme si myslet, že to dobré za nás udělá někdo jiný; pryč je doba, kdy by mohla uspět jen skupinka nadšenců. Tady právě může sehrát pozitivní roli i společenství církví. Zdá se mi, že jsme velicí dlužnici, ale nechci patřit také k těm netrpělivým. Mám naději, že proces. který začal 17. listopadu.a byl připravován již mnohem dříve ve všech těch prý „zbytečných“ a „nesmyslných“ hnutích, je nezastavitelný. Směr cesty k životu v pravdě je velkou nadějí a velkou možností.
Budeš kandidovat ve volbách? Jaké máš vůbec plány do budoucna?
Začátkem letošního roku jsem ještě tvrdil – jen do voleb a dost. V minulých dnech jsem byl ovšem dotázán koordinačním výborem OF v Jihlavě, zda bych kandidaturu do Federálního shromáždění nepřijal. Tedy znovu rozhodování obdobné tomu před vánocemi. A v té chvíli jsem si uvědomil, že pokud bych byl zvolen, přijal bych rád. Nahrává tomu, že jde pouze o dvouleté funkční období, ale nejen to – z nynější práce v parlamentu vyplynula celá řada konkrétních úkolů, které by bylo třeba dotáhnout do konce. Samozřejmě, to snad ani nejde „do konce“, tedy alespoň důkladněji a hlouběji propracovat a realizovat. Ptáš se ještě na plány do budoucna? Často si připomínám slova Johna Kennedyho: „Neptejte se, co pro vás může učinit vaše země. Ptejte se, co můžete učinit pro svou zemi vy.“
Otázky kladl Štěpán Hájek