Psychoterapie a pastorace 4/1993

Číslo

Shoda i rozdíl

(K článku B. Tiché v Protestantu 10/92)

Domnívám se, že v obou případech – u psychoterapie i pastýřské péče – je shoda ve výchozím pojetí. Oběma jim je jasné, že život není „procházka parkem“. V obou se počítá s tím, že v životě člověka jsou překážky, úskalí, těžkosti atp., které mu znesnadňují cestu, zastírají výhled, nahánějí strach a dávají zrod obavám, úzkosti a tísni. Oba přístupy jsou si vědomy toho, že to může člověka oslabit, deprimovat, změnit, ba dokonce „položit“. V obou případech je snaha takto s „těžkostmi se peroucímu člověku“ pomoci.

V obou případech je i shoda ve vzdání se vědecké nestrannosti (neutrality). Zatímco přírodovědec „striktně nestranně“ eviduje „jak se věci mají“, ekolog jde dál a „fandí životu“. Podobně i lékař nejen zjišťuje (v diagnostické fázi), co a jak „funguje“, a pak odloží svou přírodovědeckou nestrannost a – v terapeutické fázi – snaží se běh dění usměrnit tak, aby to „bylo k životu“, aby to bylo zdravé. Psychoterapeut postupuje podobně. Nezajímá se jen „suše“ o to, co se v duši daného člověka děje, ale snaží se pomoci tornu, aby se s tím dalo žít – aby to bylo psychicky zdravé. Pastýřská péče má zaměřeno obdobným směrem. Nejen se dívá a vidí, naslouchá a slyší, ale snaží se (ve své fázi vlastní péče) pomoci tornu, aby život daného člověka-obrazně řečeno – byl v harmonii s tím, jak nám (obecně) v bibli a zcela konkrétně v životě Pána Ježíše Krista bylo naznačeno (v pojetí „To teprve je život“) a co křesťanská pastýřská péče považuje za „duchovně zdravý život“.

Obdobné rozdíly je možno vidět í v přístupu k definici „předmětu“ péče. Medicina si obvykle nedává moc práce s definováním vlastního předmětu svého zájmu (člověkem). Zdaleka ne takovou jako s definováním přerůzných druhů nemocí. Pak se klidně může stát, že na otázku „co je to člověk“? slyšíme odpověď z úst dermatoložky – „no přece to, co je v tom koženém vaku“. Tečka. Jasné?! Psychoterapie není na tom o moc lépe. Filozoficko-antropologické otázky jí moc „nevoní“. A tak se může stát, že k pojetí „těla“ u lékaře přistoupí u psychoterapeuta pojetí „duše“ (psychiky). Tečka. Jasné?!

Pravdou je, že i zde existují Kryštofové Kolumbové – tušitelé existence něčeho „navíc“. Příkladem může být V. E. Frankl logoterapie a existenciální psychoterapie. Tito psychoterapeuti jsou přesvědčeni, že k člověku nutně patří i jeho touha po smysluplnosti života. Pastýřská péče jde o krok dále. K fyzické (tělesné) a psychické (duševní) stránce člověka přiřazuje (zcela organicky) ještě jeho třetí dimenzi – „duchovní“ (spirituální) stránku. Podobně jako v psychoterapii se ujasnilo (v tzv. psychosomatice), že tělesné zdraví souvisí se zdravím psychiky, počítá pastýřská péče s tím, že tělesné a duševní zdraví člověka souvisí úzce s „duchovním zdravím“. To je v jádru pojetí tzv. „wholeness“, tzv. Medicine de la Person, Medicin and Ministry, Ganzheitsmedizin atp.

Tak jako v pojetí člověka je možno vidět tři roviny (dimenze) – tělesnou, duševní a duchovní – tak je možno vidět i tři kvalitativně odlišné terapeutické přístupy. Tak jako se psychologům nezdá, že by zdravě fyzicky fungující tělo bylo dostatečným kriteriem zdraví člověka, tak se pastýřské péči nezdá, že by zdravě duševně fungující člověk byl již eo ipso „cele zdravým člověkem“. Někteří psychoterapeuté již na to výslovně upozorňují. Nejen výše uvedená logoterapie a existenciální psychoterapie, ale takoví průkopníci salutogeze (nauky o pozitivním zdraví a jeho posilování) jako prof. Aaron Antonovsky (viz jeho pražskou přednášku v r. 1991). Při uznávání kladu mediciny a psychoterapie si klade otázku, zda tělesné a duševní zdraví stačí a zda není třeba jít dál a ptát se na hodnotové hierarchie daného člověka a na jeho životní orientaci (zaměření). A právě to jsou otázky, které si klade pastýřská péče. Ta nejen porovnává hodnotovou sféru a zaměření daného člověka se „vzorem cele zdravého člověka“ - Pánem Ježíšem Kristem, ale snaží se mu pomoci, aby zde docházelo k harmonii, souladu a kongruenci (shodnosti v zacílení). Otázkou je, zda se nám této pastýřské péče dostává v potřebné míře, zda pomáháme – při zdůrazňování všeobecného kněžství – členům svých církví k tornu, aby právě tento úkol dobře plnili, a zda skutečně chceme býti a jsme „dobrými pastýři svěřeného stáda“.