Čtení Písma: Jan 8,26–32; 14,1–6; 18,33–37
Co bylo tajemstvím jejího života?
V minulých dnech byla Hebe výrazně přítomná v médiích. Ke slovu přišla všechna možná témata: Druhá světová válka, Východní Evropa, Palestinci, její zapojení v „odboji“, její role stavitelky mostů, její dar přátelství. Všechno správně a způsobem, který budil respekt. Ale dnes – v kostele, ve chvíli jejího pohřbu – se ptáme, co ji pohánělo, co jí dávalo sílu. Oč jí vlastně šlo? Co bylo tajemstvím jejího života? Čím více o tom přemýšlím, tím více jsem přesvědčen o tom, že mohu poskytnout jen jedinou odpověď – chtěla jen jednu věc: žít v pravdě.
Už před lety jsem věděl, že toto by mělo být tématem při jejím pohřbu, ať už se bude konat v čase adventním, pašijním, nebo kdykoli jindy během církevního roku. Vždyť přece toto bylo její téma a o to jde v každé roční době. Je to ostatně také centrální myšlenkou Janova evangelia, jež hrála velkou roli v tradicích českých myslitelů od reformátora Jana Husa až po našeho současníka, disidenta Václava Havla, který byl jednou z vůdčích postav hnutí Charta 77. Právě tento disident mimořádným způsobem zapůsobil na „disidentku“, s níž se dnes loučíme: Hebe Kohlbrugge.
Já jsem Věrohodný
Ty tři oddíly z Janova evangelia, které jsme zde nyní četli, tu nemohu podrobněji vykládat. Chci podtrhnout jen tři Ježíšova slova, jež v nich zazněla: „Pravda vás vysvobodí“ (J 8,32) – „Já jsem ta pravda“ (J 14,6) – „kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (J 18,37).
První z těchto výroků najdeme v 8. kapitole Janova evangelia, jednom z nejvzdorovitějších oddílů Nového zákona. Zní: „Pravda vás vysvobodí.“ Ve světě probíhá konflikt, boj mezi Bohem a ďáblem, světlem a tmou, pravdou a lží. Ježíš, Syn člověka, sestoupil z nebes, aby se této konfrontaci vystavil a aby ty, kdo jsou uvězněni ve lži, vysvobodil k životu v pravdě. Ale tento Příchozí není vítán. Vystavuje totiž kritice onen náboženský a politický systém, jenž je založen na lži, a svým subversivním chováním jej podvrací. Proto musí zemřít. – Jenže ono se ukáže, že právě jeho smrt se stane osvobodivou mocí pro ty, kdo od něho očekávají vysvobození.
Druhý výrok je ze 14. kapitoly, ze začátku rozhovorů na rozloučenou, které Ježíš vedl se svými učedníky v předvečer své smrti. „Odcházím, ale neopustím vás,“ říká Ježíš, „důvěřujte mně, předcházím vás na cestě k živému Bohu – ano, já jsem ta cesta k Bohu, ta jediná věrohodná cesta života.“ Mějte ke mně důvěru a následujte mne. Na této cestě pak poznáte, že i pro vás je to jediná věrohodná a spolehlivá cesta, protože já jsem Věrohodný, „pravda“. Pravda zde očividně není žádný abstraktní pojem, o němž bychom mohli filosofovat, nýbrž osoba, cesta, kterou máme jít, „metoda“ (řecky: met-hodos), jež vysvobozuje od donucování a svázanosti ze strany mocností a ideologií, které svírají život. Ona osoba přitom má jméno: Ježíš, Vysvoboditel.
Třetí výrok stojí v 18. kapitole Janova evangelia, v kontextu příběhů o Ježíšově utrpení. Jedná se o fragment z Ježíšova výslechu před římským místodržícím, Pilátem: „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát je skeptik, o něco dále v hovoru říká: „Co je pravda?“ Zde od Ježíše může slyšet, že „pravda“ není abstraktním pojmem k nezávaznému filosofickému přemítání, nýbrž hlasem, který vstupuje do života člověka a očekává vyslyšení – poslušnost. Proto Ježíš s Pilátem nevstupuje do diskuse, nýbrž s plnou královskou autoritou vydává svědectví: „proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě; každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“. – Být z pravdy je totéž jako poslouchat Ježíšův hlas a svědčit o něm, třeba i v konfrontaci s držiteli politické moci.
Svědectví života v pravdě
Nemohu si pomoci, ale kdykoli tato slova slyším nebo čtu, vidím před sebou vždy Hebe – tu statečnou ženu nevelké, nijak oslňující postavy, jejíž život byl jedním velkým, soustavným svědectvím o životě v pravdě, svědectvím, za něž byla hotova zaplatit i svým životem. Odkud to měla? „To ví jen náš milý Pán,“ řekla kdysi jednomu novináři, který se jí na to ptal. Mám za to, že to měla z Janova evangelia, ale vedle toho měla i další učitele. Při jedné příležitosti, když se v Eisenachu slavily její devadesátiny, jsem jich uvedl sedm: její sestra Hanna (zemřela 13. prosince 1999, tedy ve stejný den, jako o 17 let později Hebe!), Karel Barth, Jan Koopmans, Kornelis Heiko Miskotte, Oepke Noordmans, Eugen Rosenstock-Huessy a – především na poli etiky – hlavní představitel českého hnutí Charta 77 a pozdější prezident Václav Havel. Jeho esej „Moc bezmocných“ (v německém překladu pod titulem: „Pokus žít v pravdě: o moci bezmocných“), který Havel promýšlel v komunistickém vězení, ji hluboce ovlivnil. V tomto eseji se mluví o prodavači zeleniny, který jednoho krásného dne přestane spolupracovat s prolhanou propagandou systému a ve své výloze odmítne vyvěsit plakát s heslem „proletáři všech zemí, spojte se!“ Tím – jak Hebe ráda říkávala – „vrtá díru do ideologické deky, která visí nad celou společností.“ A tou dírou přichází dovnitř světlo a vzduch; a celá ta ideologie se ukáže být klamem!
Onen obchodník se zeleninou byl pro Hebe navždycky spojencem. Celý život, i po roce 1989, se stejně jako on pokoušela „vrtat díry do ideologické deky, která visí nad společností“ – ať už na Východě nebo na Západě. Hebe byla disidentkou, vždycky jí zůstávala; až do své smrti zkoušela prolamovat lži ideologií a systémového myšlení, aby bylo možné žít v pravdě – v církvi stejně jako ve společnosti. Měla čím dál větší obavy z „totální vlády takzvané objektivnosti, která nás obklopuje a bere nám prostor ke správné volbě.“ – „Se svou sestrou Hannou jsme nikdy neměly televizi,“ uvedla v rozhovoru pro noviny Trouw (6. května 2000). Zaostalí lidé snad, jak se říká? Jenže: „Televize je začátkem konce. Pak přišly počítače a globalizace naší skutečnosti. To vede k manipulaci naší skutečnosti. Tyto věci nás opanovávají. Kdy o tom uslyšíme něco v církvích?“ – Hebe se nenechala manipulovat; proto neměla televizi.
Barmenské teze
Stejnou myšlenku jako spisovatel a filosof Václav Havel v osmdesátých letech v československém kontextu vyjádřil už v roce 1975 německý spolkový prezident Gustav Heinemann, dříve člen Vyznávající církve, při předávání vysokého vyznamenání (Cena Joost van den Vondel). Vyjádřil to tehdy slovy, která navazovala na biblickou perspektivu, ale zaostřena byla na Hebe. Heinemann řekl: „Hebe Kohlbrugge žije ze svobody evangelia, jež usiluje stavět mosty přes politické hranice, nacionalismy, totalitární nároky a předsudky a hledá možnosti pro setkávání a vzájemné porozumění.“
Když už jsme zmínili Vyznávající církev, Hebe měla ve skutečnosti jen jedno krédo: Barmenské teze. Ty byly formulovány v roce 1934, když byl u moci Hitler; v roce 2004 pak byly přijaty mezi základní vyznavačské dokumenty Protestantské církve v Nizozemí. Nad první tezí je jako motto uvedeno Ježíšovo slovo ze 14. kapitoly Janova evangelia: „Já jsem ta cesta, pravda i život – nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Teze pak zní takto: „Ježíš Kristus, jak je nám dosvědčen v Písmu svatém, je jediným Slovem Božím, které máme slyšet, jemuž máme v životě i ve smrti důvěřovat a jež máme poslouchat.“
Tato slova měla Hebe hluboko vyrytá do srdce. Ježíš Kristus ji vysvobozoval od jakékoli formy ideologického myšlení, takže mohla být věrohodným svědkem jeho JMÉNA, Boha Izraele, Vysvoboditele – vždy znovu naslouchajíc hlasu Kristovu. Kritická, svéhlavá, někdy působící tak, že od sebe lidi odcizovala, častěji je však kolem sebe spojovala: své studenty, své přátele ve východní Evropě i v Nizozemí, lidi ze všech konců církve a společnosti.
Až do posledních dnů zůstávala činná, naslouchala, promlouvala, psala a vyučovala. Proslulé byly její vánoční dopisy, které od roku 1960 každoročně rozesílala svým přátelům; poslední z nich přišel ještě nedávno, počátkem prosince. Napsala také komentáře k sedmi biblickým knihám: k Matoušovu a Lukášovu evangeliu a především k pěti knihám Mojžíšovým. O nich její pradědeček, Hermann Friedrich Kohlbrugge (1803–1875), pravil: „Pokud znáš pět knih Mojžíšových a rozumíš jim, můžeš pochopit celou Bibli.“ Stejně tak až do konce života pravidelně přednášela na různých fórech, mladým i starším, a reagovala na aktuální dění v rozsáhlé korespondenci a telefonních rozhovorech. – Co říkala, znělo vždycky překvapivě. Často jinak, než člověk čekal, proti srsti, ale vždycky věcně; vycházelo to z onoho jediného základního postoje: její snahy žít v pravdě.
Jsme vděčni,
že jsme tuto svědkyni pravdy mohli poznat; jsme vděčni za to, co pro tak mnohé znamenala svými slovy promluvenými i napsanými – a především svým způsobem života. Byla příkladem pro nás pro všechny. Její charakteristický hlas nám bude chybět; bude k nám ale promlouvat dál, i když nyní zemřela. – A stejně jako při slavnosti, která se v tomto kostele konala při příležitosti jejích stých narozenin před dvěma a půl roky, děkujeme společně Bohu za všechno, co On prostřednictvím Hebe Kohlbrugge darovat církvi a společnosti, každému z nás, jak zde sedíme: Nuž Bohu děkujme…!
Tváří v tvář smrti
Hebe zemřela 13. prosince – ve stejný den jako Hanna, přesně o 17 let později. Smrti se nebála. „O smrti nepřemýšlím: žiji! Nepřemýšlím ani o tom, jaké to bude v nebi. To jsou jen řeči!“ (Trouw, 14. prosince 2017). Ano, několikrát se tu a tam o těchto věcech vyjádřila, například v jednom z mnoha rozhovorů, které poskytla novinářům. V jednom interview z 20. prosince 2013 se jí novinář ptal: „Život je přece konečný. A pak?“ Na to Hebe řekla: „To já nevím. Jak to zakrátko bude, prostě nevím. Vím ale, že Ježíš o Bohu řekl, že je Bohem živých a ne mrtvých. Pak je tedy mým Bohem, a to i když zde už nebudu.“ A ještě minulý rok, v bizarním televizním programu Evangelického vysílání „Truhla“ (2015), zdůraznila, že přece běží hlavně o to, aby každý ve svém životě viděl své bližní: „Pokud nevidím svého bližního, svět se uzavírá. Pokud své bližní vidíme a jsme jim otevřeni, svět se mění.“ „A co po smrti“, zeptal se moderátor. „To nevím. Celé Písmo také říká, že »to« nevíme. Ale vím jedno: přijde nové nebe! A nová země! A to je výborné. Svět bez ISIS…“ – Tváří v tvář smrti žila tato křehká paní z velkolepé perspektivy!
Co je jejím dědictvím?
Nakonec: Co je jejím dědictvím? Jak pro nás může být její památka požehnáním? Tím, že každý na svém místě a ve své situaci dopřejeme sluchu onomu podvojnému apelu, jenž vychází z jejího života:
(a) Žádné ideologii nevěř a drž se daleko od jakékoli podoby „systémového myšlení“, ať pohanského nebo křesťanského: „Všechny ideologie jsou vposledu neblahé. Ovšem prázdnota, která zůstane, když zde už není žádná ideologie, je také neblahá. To je nyní největším ohrožením: že už nic není. Pouze hrabivost a pohodlnost, marnivost a egoismus.“ (v rozhovoru pro NRC Handelsblad, květen 2009).
(b) Buď bdělý! Tu padá můj zrak na závěrečnou píseň tohoto shromáždění: Prociť, prociť, zanech spaní! – adventní píseň, kterou měla Hebe velice ráda. Její text i melodii složil kazatel Philipp Nicolai v čase morové epidemie (1599), při níž každodenně umírali členové jeho sboru. Naše situace je dnes jiná, ale i nyní zlo „obchází kolem jako lev řvoucí“ (1Pt 5,8). A ať už je tento řvoucí lev zabarven fašisticky, komunisticky nebo kapitalisticky, je to v základu tentýž lev, protože jeho řvaní jde vždycky na úkor lidskosti. Proto je naším úkolem, abychom mu vzdorovali a byli pevní ve víře (1Pt 5,9). – Buď bdělý, buď kritický a nenech se zabednit! Žij v pravdě a vysoko napřim hlavu: „Hle, ženich přichází, jděte mu naproti!“ Amen.
Modlitba
Bože Abrahamův, Izákův a Jákobův,
Bože Ježíšův,
když se nyní musíme rozloučit
s naší sestrou Hebe Kohlbrugge,
chceme Ti
především poděkovat
za Tvoji pravdu,
ukázanou v Ježíši,
Tvém Synu, Pomazaném Izraele.
Děkujeme Ti
za jeho slovo,
jež nás chce vysvobodit
od lidských mocností a systémů
a jež nás volá,
abychom chodili v jeho pravdě
a konali,
co má být vykonáno.
Děkujeme Ti
za život
Hebe Charlotty Kohlbrugge,
za její nikdy nepolevující snahu
žít v pravdě
a zasazovat se
o ty, jimž jsou zacpávána ústa,
v minulosti i současnosti,
kdekoli.
Děkujeme Ti
za to, co znamenala
pro své přátele,
pro své studenty,
pro církev, zde, v naší zemi,
i pro církve
v Německu,
v Česku a na Slovensku,
v Maďarsku,
v Chorvatsku,
v Rumunsku,
v Polsku.
Děkujeme Ti
za to, co nám zanechala
za přátelství,
za kritickou solidaritu,
za pochopení víry.
A prosíme,
abychom byli věrohodnými
a vděčnými dědici toho,
co nám předala,
a aby k nám nadále promlouvala,
i když nyní zemřela.
Děkujeme Ti
za lásku a péči
kterou v posledních letech nacházela
u tak mnohých
– sousedů, přátel, členů rodiny –
takže mohla zůstávat bydlet doma;
a prosíme,
aby její památka nadále inspirovala,
abychom v jejích stopách pokračovali.
Prosíme za mír
v Sýrii a Iráku,
za sblížení mezi Izraelem a Palestinci,
prosíme za křesťany
na Středním východě –
za ukončení všeho násilí,
aby se tam,
v srdci vší země,
ukázalo něco
z míru a spravedlnosti.
Prosíme za oběti
terorismu,
blízko či daleko;
dej povstat ženám a mužům,
kteří se pokoušejí prolomit
ideologickou spirálu násilí.
Prosíme za naši zemi,
aby se nás nezmocnila lživá božstva,
jež nám slibují zlaté hory doly,
ale nakonec nás nechávají
v chladné prázdnotě nicoty.
Prosíme,
aby zde byla obec
v níž zaznívají životně důležité modlitby,
v níž je Tvé slovo pozorně slyšeno
a v níž je přítomna láska k Tvým přikázáním.
Hospodine, Bože,
v tomto adventním čase
prosíme za světlo
pro ty, kdo žijí v temnotě,
protože jsou nevyléčitelně nemocni,
protože jejich duch pomalu hasne
nebo protože postrádají někoho, kdo jim byl milý.
Dej nám všem vyhlížet
ke Tvé budoucnosti,
k tomu velkému dni,
Tvému novému světu,
očištěnému
od všeho, co Tvé stvoření
ohrožuje, znehodnocuje a ničí,
světu, v němž
bydlí spravedlnost.
Tak prosíme,
ve jménu Ježíše Krista,
Tvého Syna, našeho Pána,
který nás učil se modlit:
Otče náš …
(Kostel Moravských bratří v Zeistu 21. prosince 2016)
Přeložil Martin Prudký, mezititulky redakce
Texty Hebe Kohlbrugge, které vyšly v~Protestantu
Zamyšlení (Spolu s východní Evropou! Ale jak?) Protestant 1991, roč. 2, č. 1, str. 3–5
Vesele svou cestou (rozhovor při udělení čestného doktorátu na ETF UK). Protestant 1991, roč. 2, č. 9, str. 6–7
Setkat se, hovořit a radovat se (rozhovor). Protestant 2011, roč. 22, č. 1
Neumí počítat, a píše knihy! PROTESTOR – příloha Protestanta č. 6/2011, Protestant 2011, roč. 22, č. 6
Buď dokonalým. PROTESTOR – příloha Protestanta č. 1/2012 Ručit za slovo životem (Co s VH neodchází), Protestant 2012, roč. 23, č. 1
Texty týkající se práce a publikací Hebe Kohlbrugge
Trojan, J. S., Hebe Kohlbrugge: Dvakrát dvě je pět – Můj nevypočitatelný život od r. 1914 (recenze německého vydání pamětí). Protestant 2003, roč. 14, č. 6, str. 16–17
Dus, J. A., O čem hovoří nizozemští protestanté. Protestant 2005, roč. 16, č. 2, str. 7
Taková práce nemůže zůstat ležet v šuplíku. (Rozhovor s Bertem Kisjesem). PROSCRIPTA, kulturní příloha časopisu Protestant 2008, roč. 19, č. 6,
Morée, P., Neobvyklá žena z neobvyklé generace v neobvyklých časech (recenze českého vydání pamětí Dvakrát dvě je pět), Protestant 2011, roč. 22, č. 4
Čapek, J., Den s Hebe Kohlbrugge. PROTESTOR – příloha Protestanta č. 6/2011, Protestant 2011, roč. 22, č. 6
Hejdánek, L., Objekt zvýšené pozornosti. PROTESTOR – příloha Protestanta č. 6/2011, Protestant 2011, roč. 22, č. 6
Žárská, M., Jaképak „dávno“? PROTESTOR – příloha Protestanta č. 6/2011, Protestant 2011, roč. 22, č. 6
Morée, P. – Trusina, T., Nebo jsi mne rozveselil, Hospodine, skutky svými aneb „Hebe Fest“. Protestant 2014, roč. 25, č. 4