PROSCRIPTA. Příloha Protestanta č. 10/2013

Číslo

O umlčené kulturní epoše

Kus nakladatelské historie. Díl II.

Vzpomíná a uvažuje František Laichter

In memoriam Jan Laichter v Praze

Sám jsem ještě devatenáct let od 1. března 1950 do 28. února 1969 pracoval ve vydavatelském oddělení Synodní rady Českobratrské církve evangelické, v jejímž vlídném prostředí jsem mohl zůstat věren svému svědomí a přesvědčení. Morální oporou mi byl můj bývalý třídní profesor dr. Antonín Boháč, který mne znal z reálného gymnásia v Křemencově ulici a s nímž mne pojila vzájemná důvěra. Byl charakterově pevným a energickým kurátorem církve. Bohužel koncem téhož roku 1950 zemřel 27. prosince na rakovinu ve věku 68 let. Kalich býval akciovou společností a členové její správní rady se vesměs domnívali, že komunismus je krátkodobým přechodným jevem, proto se vyhýbali dát mi konkrétní informace o hospodářském stavu podniku a o obchodních knihách. Nijak náročně jsem nevystupoval, nešlo mi o nic jiného než vydávat dobré publikace evangelické čtenářské obci. Na příkaz Státního úřadu pro věci církevní byl jsem zprvu platově shozen na nejnižší stupnici začínající písařky (Můj měsíční plat po rekurzu a třetí měnové reformě byl čistý Kčs 1200, hrubých Kčs 1400. K výživě čtyřčlenné rodiny nestačil, proto má žena, universitně vystudovaná profesorka, nastoupila v jiném vydavatelství na místo odborné jazykově revizní redaktorky za hrubý, opět diskriminační plat Kčs 900 brutto měsíčně.), přes odbornost a několikeré universitní vzdělání u nás i za hranicemi, a z téhož popudu byl jsem formálně podřízen komunistické, jakoby ředitelské atrapě, partajníkovi, který oboru nerozuměl a v mé přítomnosti se mu přiučoval. Byl to dobově žvanivý kariérista, nedostudovaný právník. Ač do kanceláře přicházel před polednem jen na skok, rád hrál velezaměstnaného; hned po vstupu zvedl telefonní sluchátko, předstíral naléhavý rozhovor, při čemž mi zároveň dával pokyn: „Jen mluvte, já vás poslouchám.“ Po této předehře podepsal mnou připravené dopisy nebo můj programní elaborát pro vydavatelský odbor, nato ze své skříně vyňal láhev vermouthu, vypil sklenku a odporoučel se. Připomínal mi Gogolova Chlestakova. Za figurantství pobíral nadtřídní plat i procenta z ročního obratu Knihkupectví Kalich a z tzv. „oddělení církevních pomůcek“, do něhož dosadil svého švagra. Po určité jeho privátní aféře byly úředně (mimocírkevně) přezkoumány jeho mnohoobročnické příjmy, které prý přesahovaly ministerský plat. Musel z Kalicha odejít. Jako jiní straníci v podobné situaci si nepohoršil dle známé lidové průpovědi. Po jeho odchodu měl jsem jako dalšího formálního šéfa knihkupeckého vedoucího Kalicha Roberta Kloboučka, Taschkeova vyučence, bývalého sociálního demokrata, s nímž bylo chlestakovštinám odzvoněno.

Jen jsem do vydavatelského odboru Synodní rady vstoupil,

pročetl jsem nejdříve nevydané rukopisy, podal o nich zprávu členům výboru a navrhl jsem uveřejnit velmi pozoruhodný spis Jana Amose Komenského „Smíření křesťanů“, ekumenický „avant la lettre“, přeložený pro Kalich za války univ. profesorem PhDr. Josefem Hendrichem; kromě něho „nedrabíkovský“ výbor z drobných spisů Komenského v překladu téhož komeniologa. Ale obojí publikaci Státní úřad pro věci církevní potopil. Kromě toho jsem z vlastní iniciativy rozeslal odborným znalcům české a zahraniční evangelické literatury dotazník, které spisy by doporučovali Kalichu k vydání. Sešly se cenné příspěvky, které jsem rozmnoženě rozeslal všem členům poradního vydavatelského odboru. Připomínky byly pozoruhodné. Jeden z podružných, jinak pasivních členů mi vytkl, že bez předběžného souhlasu vydavatelského odboru takové dotazy nemám rozesílat. Tak jsem poznal, že v pospolitém zřízení osobní podnětnost není vítána. Zaznamenávám jen pro charakteristiku, v čem se mimo jiné liší kolektivní podnikání od jednotliveckého.

Nemalé vydavatelské možnosti v ideově lačném a vnímavém evangelickém prostředí byly k obecné škodě komunistickým režimem sraženy na minimum. Místo předsevzatého zakladatele Evangelického čtenářského klubu stal jsem se bezprostředním svědkem stupňovaného útlaku křesťanských církví a postupného drastického omezování jejich dřívější veřejné činnosti. R. 1949 bylo sice přiznáno Synodní radě „vydavatelské oprávnění“ s nepatrným a proto nepostačujícím ročním přídělem tiskového papíru, ale za necelé dva roky naše církev spolu s ostatními přestala vlastnit samostatné nakladatelství a od Nového roku 1952 byla podřazena „Ústřednímu církevnímu nakladatelství“. Stalo se tedy skutkem to, co mi před odchodem do Kalicha dva roky předem svěřil ředitel Pilz z Čs. spisovatele, že všechna církevní nakladatelství budou zrušena. Připomnělo mi to i výrok dobrušského knihkupce Josefa Ježka, který mi asi podle informace svého syna Radovana, člena strany, v září 1945 řekl: „Budete (soukromí nakladatelé) tak jako tak do tří let zlikvidováni.“ Nebylo to proroctví, nýbrž doklad skutečnosti, že importéři sovětského zřízení z Moskvy přijeli do vlasti s etapově načasovaným plánem, který podle cizokrajných poradců do písmene a v stanoveném termínu splnili.

ÚCN, Ústřední církevní nakladatelství

byl zvláštní exploatační státní útvar: programově a nákladově omezovací (dle vyšších stranických úředních pokynů), cenzurní a finančně neúměrně odčerpávající. Neměl totiž na starosti vyhledávat autory, objednat u nich rukopisy potřebných spisů, to za nápomoci vydavatelského odboru přímé církve obstarávalo vydavatelské oddělení Synodní rady, stejně tak jsme navrhovali ediční plán, který nám ÚCN seškrtal, sám jsem prováděl jazykové revize rukopisů, doporučoval grafického úpravce a navrhovatele obálky a vazby, a prováděl jsem všechny tři tiskové korektury připouštěného díla. Tuto nakladatelsky podstatnou práci však ÚCN žádné církvi patřičným kalkulačním „rozpětím“ nehonorovalo, nýbrž ponechalo si je pro sebe za styk s tiskárnou, a církevnímu „vydavatelství“ vyhradilo jen knihkupeckou slevu. Že církevním autorům byly vyměřovány nejnižší honoráře úřední tarifní stupnice, to patřilo k důslednému provádění proticírkevní diskriminace. (Vzpomeňme při té příležitosti nepostačujících platů duchovním.)

Vydavatelskou represi nejnázorněji ilustruje potupné snižování ročního přídělů tiskového papíru, které byly v následujících letech omezeny na rok 1950 na patnáct tun, na r. 1951 na dvanáct, pak na deset, na osm, posléze pět, což sotva stačilo na snížený a rozsahově omezený náklad Evangelického kalendáře, na krajně redukovanou písmáckou pomůcku a na jednu vnucenou, tzv. „aktuální“ knížku. Jen šlo-li o prominentního děkana, byla povolena štědřejší výjimka. Také fakultní vyučovací „skripta“ nemohla být zamítána. Šlo o cyklostylované školní pomůcky. Naprosto nám bylo upřeno právo vydat mimo kalendář básnickou nebo románovou původní tvorbou evangelickou. Odtrpěla to básnířka Rafajová a beletristka – členka strany Leontýna Mašínová. Marné byly její přímé apely k Václavu Kopeckému.

Obzvláštní potíže byly s čímkoli pro děti a mládež. „Mládež patří nám,“ říkalo vedení strany a po něm to opakovaly úřady a ÚCN. Církev si vypomáhala nouzovými cyklostylovanými pomůckami, rozesílanými výhradně farním úřadům. Ovšemže i tyto neveřejné náhražky musely se podrobit schvalovacímu řízení. Tato systematická represe, směřující za postupným dalším snížením počtu církevních členů (kromě školní diskriminace a překážek v postupu na vyšší školy) byla nám paušálně omlouvána úslovím „Není papír“, ač jsme v něm vývozní zemí a na propagačních letácích se nešetří, naopak. A to nechávám stranou fakt z roku 1966, kdy jsem si ve východoněmeckém Berlíně v Evangelische Verlagsanstalt ověřil, že tehdy ročně disponovalo přídělem přes tři sta tun tiskového papíru nemluvě o přídělech tamní Biblické společnosti, u nás zrušené. Beru v úvahu mnohem větší počet církevních členů v NDR. Ale i tak ve srovnání s nimi nám byla poskytována jen tisková almužna, nemluvě o cenzurním vykuchání českého překladu Bonhoefferovy „Naděje“ a zvláště Casalisova „Karla Bartha“, jehož kritiku „Pražské školy“ (tj. teologického oportunismu a kolaborantství) musel autor pro české vydání zvlášť přepsat.

Biblický slovník a konkordance

Vzhledem k všemocnému omezování náboženských edicí, které neměly být rozesílány běžným knihkupectvím, a k nepravdivé výmluvě: „Není papír“, všiml jsem si při korekturních pochůzkách po tiskárnách, že v nich převládá nespokojenost nad opotřebováním sázecích matric a strojů a že si typografové stěžují na nedostatek tvrdých valut na nákup moderních dokonalejších strojů. Zmínil jsem se o tom církevnímu radovi Bohumilu Valešovi, který mě informoval, že by naše církev měla v Londýně buď u Britské nebo Světové biblické společnosti možnost získat pro nás potřebnou valutovou výpomoc. Zašel jsem proto do devizového oddělení ministerstva financí a zeptal jsem se v něm kompetentních úředníků, nebudou-li mít námitky proti našemu opatření tvrdých valut pro stát, které by Živnostenská banka převedla do Ligny, a ta by pro nás v české papírně vyrobila papír na úředně povolenou, ale papírem nekrytou edici. Tak by stát získal zahraniční valuty a naše papírny a tiskárny by nebyly zkráceny o práci. Návrhu byl dán souhlas a tím způsobem mohly regulérně vycházet dvě rozsáhlé sešitové edice, a to především „Biblický slovník“ Adolfa Novotného o dvou svazcích v nákladu 6.000 výtisků, zdokonalených odbornými revizemi a doplňky v starozákonní části Milošem Bičem a v novozákonní J. B. Součkem, nadto opatřenými ilustracemi a hlubotiskovými přílohami. Graficky jej důmyslně vyřešil Jaroslav Benda. Po díle je stále poptávka. Druhým mimořádně rozsáhlým podnikem stala se Bičova a Součkova trojdílná „Biblická konkordance“ s abecedně řazenými citacemi biblických veršů s vyznačením původních hebrejských a řeckých ekvivalentů uváděcích hesel. Promyšlenou notickovou, článkově informativní časopiseckou a letákovou propagací připravovaného díla dosáhli jsme počátečního nákladu 7.000 exemplářů, ač profesor Novotný se domníval, že získáme jen 2.000 abonentů.

Vydávání nového překladu bible

Po dokončení třetího svazku bylo naplánováno 16 knih nového překladu celé bible z hebrejského a řeckého originálu, a to dvou svazků Nového zákona bez komentáře a 14 starozákonních dílů s obšírnými vysvětlivkami. Dohoda s ÚCN vyzněla na pravidelné vydání dvou svazků ročně. Jenomže po vpádu sovětských armád, po návratu restalinizačních aparátníků do „Církevního sekretariátu“ byl nasazen protináboženský zostřený kurz a pro pravdomluvný, křesťansky kající manifest z církevního synodu z r. 1969 a pro jeho okamžité neodvolání bylo mimo jiná trestná opatření na řadu let zastaveno pokračování v starozákonní řadě komentovaných biblických knih, nadto od prosince 1971 začalo zatýkání kritických členů prozřevší loajální duchovenské generace, byl zabaven archív Svazu českobratrského duchovenstva, podle policejně přezkoumávané korespondence z roku 1968 úřady vytypovaly 16 obětí, z nichž třináct zbavily duchovenské působnosti a pět solidárních studentů teologie na dva roky odstranily z fakulty.

Aniž to široké kruhy věděly, postižení a s nimi účastní věřící prožívali těžká léta – a dosud jim není konce. Z těla církve vyříznutá duchovní a životně vyznavačská elita žije většinou v „katakombách“ topíren, aniž smí svědecky působit.

Teprve po tomto krutém postihu církve utlačující instance udělaly gesto, že koncem roku 1979 směl vyjít nekomentovaný komplet celé bible a že byl povolen dovoz nově v naší církvi vypracovaného rozšířeného a notovaného Zpěvníku se všemi Žalmy, a to darem zahraničních, zvláště německých církví.

Tolik jen ve zkratce

vzpomínkou na devatenáctiletý, bratrsky souladný pobyt a činnost ve vydavatelství Synodní rady v letech náboženského „sevření“ 1949 až 1969, kdy se mi dostávaly do rukou jako „důvěrné“ různé diskriminační a „eliminační“ intimáty a kdy jsem leccos nečekaného musel vyslechnout jen osobně nebo telefonicky. Toto konstatování má svůj význam pro historiky, protože totalitní systém dává přednost ústním sdělením před písemnými doklady a např. církevní Domovy odpočinku nezabírá, nýbrž ty mu církve „dobrovolně věnovaly“. Řeči o tom nejsou novodobým Ciceronem zaznamenány.

Měl bych aspoň uvést některé členy poradního vydavatelského odboru Českobratrské církve evangelické. V prvé době byl mezi nimi synodní kurátor dr. Antonín Boháč, který místo zdráhavých čelenů býv. akciové společnosti sám vypracoval za každý měsíc r. 1950 finanční bilanci. Nejagilnějším členem byl farář Lubomír Balcar, předčasně zemřel v 52 letech, kromě něho se uplatňoval kriticky Luděk Brož a Amedeo Molnár. Mezi odborové členy kromě dosazeného ředitele byli na jeho pokyn přibráni ještě dva komunisté. V další etapě schůze řídil fakultní profesor František Dobiáš, který v tirážích figuroval jako odpovědný redaktor, jeho hlavním posláním bylo jednat s dr. Věrou Čížkovou v ÚCN, kromě něho se schůzí zúčastňoval bystrý J. B. Souček, svrchu jmenovaní Brož a Molnár, dr. J. Heller, spisovatel dr. Jaroslav Nečas, Karel Trusina, který za Synodní radu nastoupil místo far. Josefa Svatoně.

Drobet o protikřesťanské cenzuře

Protiduchovní cenzura je od pradávna pro své tupé výstřelky snůškou názorového omezenectví. Jak nacistická, tak komunistická éra zavalila lidstvo předsudečnými závaly. Z doby Státního úřadu pro věci církevní a z nadmíry cenzurních škrtů uvádím dva věrné záznamy. Prvý z 12. dubna 1950 zredigovaného Rudolfem Říčanem z Komenského bohoslovecké fakulty. Do modlitebních textů se směle obul protikřesťanský fanatik PhDr. Bohuslav Koutník, kterého pro jeho povrchní předsudečnost J. L. Hromádka nazýval volnomyšlenkářským kostelníkem.

Především se pozastavil v modlitbě za církev nad slovy: „Dejž, aby všichni, kdož vzývají jméno Tvé, se takto před sebou menšili, abys Ty rostl.“ S tímto svědectvím Jana Křtitele o příchozím Spasiteli Ježíši Kristu, zvěstovateli Boží vůle Koutník takto naložil (cituji ho doslovně) „My si nemůžeme přát, aby se lidé menšili. To znamená psychicky potlačovat ty, kdo byli dříve pokořeni a nyní nabyli práva.“ Což byla Koutníkova třídně subjektivní rekonstrukce a odtud neomalený škrt z Janova Evangelia.

V modlitbě za mír ho pohoršila věta: „Zastavuje cesty lidí nemoudrých, kteří doufají v násilí a vedou národy k hříchu nenávisti.“ Obojí vážnou připomínku vypustil.

V předepsané modlitbě za národ a stát mu nejsporněji zněla prosba: „Moudrostí svou veď presidenta republiky.“ Namítl: „To by mohlo být vykládáno, jako by té moudrosti neměl. Vy byste se mohli maximálně modlit za ‚sílu a zdraví‘ presidenta.“

Podobně pozastavil další větu: „Dejž, aby ve správě našich veřejných věcí rozhodovali mužové i ženy nezištní, šlechetní a schopní“ a poslal po mně vzkaz Synodní radě: „Nedávejte nic, co by se mohlo vykládat jako nedostatek.“

Na stránce 11 modliteb v Zpěvníku potlačil výrok: „Aby zmizela třídní nenávist a vykořisťování slabých.“ Ponaučil mě: „My si nemůžeme přát, aby zmizela všechna nenávist. Dělnická nenávist je tvůrčí. Můžeme si jen přát, aby zmizela kapitalistická nenávist.“ Návštěvník dobrovolnicky horlivého cenzora netrpěl tedy nouzí o přeškolování. 20. května 1950 jsem se zeptal téhož výtečníka, zda měl příležitost podívat se na pozůstalostní rukopis profesora Františka Žilky o apoštolu Pavlovi. „Ano,“ opáčil vševěd Koutník. „Zkoumal jsem to. Je to dezolátní. Je to staré myšlení. Celkový postoj je nemožný. Pořád to mluvení o hříšnosti, že člověk je zlý, že člověk nic nezmůže bez Boží milosti. Co s tím dnes? To nepotřebujeme,“ ukončil v době blížících politických monstrprocesů a justičních vražd Clementise, Horákové, Rudolfa Slánského a ostatních. Jemu otázka česká a všelidská nebyla příkazem svědomí.

O protikřesťanské cenzuře let 1948 a dalších desítiletí by se dalo napsat víc. K její absolutní nadvládě poznamenávám, že jsem komunisticky stranickému aparátu musel předkládat nejen texty článků a knih, ale dokonce i prostá, obchodně oběžníková hlášení. Stojí za pamětnou, že zatímco za nacistů v podnicích a ústavech byly klidně trpěny rozmnožovací přístroje, v zdokonaleném systému Václava Kopeckého a spol. byly pod přísnou uzávěrou, za přístup k nim ručil osobně pověřený důvěrník. Rozmnožovací blány byly očíslovány, úředně registrovány a po předem schváleném použití byly i s vytištěným dokladem ukládány. Taky pokrok!

Přetištěno se souhlasem autorů – dědiců z dosud nevydaného rukopisu – s. 356–360. Mezititulky redakce.