Povídky Karla J. Beneše
Sousedé
Stalo se to před starou zčernalou oprýskanou zdí. Řeka tam tleská o břeh každému, kdo prochází po zdejší dlažbě. Stalo se to, i když mnozí nic zvláštního nespatřili, kromě jednoho rozcuchaného, tuctového člověka, který vášnivě pronášel pod lampou své kázání a nehtem občas ryl do chaosu pomalované stěny. A přece se stalo cosi závratného a nepřekonatelného. Netušený svět povstával před ušima kolemjdoucích, aby v nejkřehčí podobě, chvěním chladného vzduchu, přijal podobu duchovní a setrval naprosto dobrovolně v mozcích těch, kteří se nakonec rozptýlí zimou do ulic velikého města.
Stál u zdi a klidným, ale silným hlasem opakoval dokola několik vět. Mnozí okolo prošli, jako by je nudil flašinet, někteří dokonce marně hledali pohozený klobouk na peníze. Kdo chvíli setrval, zjistil, že zdánlivě stejná písnička mění hbitě odstíny a ubírá se pomalu, ale jistě dál.
„Tak abychom to shrnuli,“ pravil Kazatel, aby už po několikáté opakoval tentýž motiv. „Můj největší problém je ranní vstávání. Spánek mi připadá zbytečně dlouhý a svědomí denně přikazuje k menší pohodlnosti. Lenost mne vede k podřimování až do deseti hodin dopoledne, ale říkám si v polospánku, že teď a právě dnes v noci musím tu bariéru překonat a z vlastní vůle vstát z postele v okamžiku, kdy poprvé k ránu otevřu oči. Vůle je slabá a mozek vypnutý. Co pomůže? Snad v ten moment zkusím co nejhlasitěji zařvat, cokoliv mi přijde na mysl. Dobrá tedy. Usínám s úradkem, že k výkřiku je zapotřebí mnohem méně námahy, než ke spuštění nohou na podlahu.
Je mi příjemně a probouzím se z nejasného snu. Teď křikni, říká mi paměť. Nechci, vím, že se pak probudím. Nakonec však přece jenom… ÁÁÁÁRRROOMMMM, zazněla pokojem má ranní mantra a hlava, která doposud spočívala ve sladké rotaci spánku, vyletěla naráz odlehčená z polštářů.“
Kazatel se chvíli odmlčel, přejel očima několik vděčných posluchačů, kteří se na něj zazubili. Pokračoval:
„Znamená to tedy, že jsem vyřešil svůj letitý problém lenosti výkřikem AROM, aniž bych cokoliv tušil o významu tohoto náhodně utrženého zvuku. Rázem mi naskočil mozek a svědomí zaplesalo nad odhodláním těla. Stejně vím, že pro tak časné vstávání usnu někdy kolem poledního nad knihou, abych se probudil někdy v jednu odpoledne. Na tom však nezáleží při pomyšlení, že dnešní den má šanci být o tři hodiny delší.
Vykřikl jsem asi své AROM moc nahlas, protože u dveří vyzvání soused. Určitě jsem ho vyrušil svým křikem.
‚Nestalo se vám něco?,‘ praví rozespale. Kroutím hlavou. ‚Víte,‘ pokračuje soused ‚myslel jsem, že vám vykradli šatník.‘
‚Šatník?‘ vyvaluji oči.
‚Ano šatník. Křičel jste přece, že jste nahý. Bylo to slyšet po celém domě.‘“
„Takže si představte,“ šokoval Kazatel s neskrytým smíchem v hrdle, „konečně se mi podaří vstát brzy ráno, abych mohl více napsat a více přemýšlet, a vykřiknu k tomu, co mne zrovna napadne, abych trochu postrčil vůli a překonal hradbu lenosti, a ono to je náhodou, čirou náhodou AROM, což podle souseda znamená po hebrejsku NAHÝ. Namísto pýchy z překonané slabosti mne pojímá stud, protože před sousedem stojím skutečně jen v čemsi, co velice připomíná bederní roušku, a navíc přičítám nebývalý hluk nájemníků na schodišti svému silnému hlasu. Dívám se nahoru schodištěm a vidím, jak lidé vybíhají v nočních košilích ze dveří, nahýbají se přes zábradlí dolů, aby se přesvědčili o mé nahotě, aby přispěchali ze sousedské lásky zabalit mé třesoucí se tělo do rozmanitých šatů a přehozů. Copak jsem nějaký sultán nebo král, myslím si. Nechápou, že výkřik vyřešil mé letité trápení z ubíhajícího času, zatnutí tipce svědomí.
Přichází jiný soused, aby mi pomohl, a s podivnou vlídností ke mně natahuje ruku s dekou. Ačkoliv se bráním, do té deky mne halí. Chtěl jsem sice prožít den kralování své vůle sám, ale vidím na sousedových očích, že mne chce povzbudit svým slovem u šálku kávy v mojí kuchyni. On čas neztrácí. Už sedí a vypráví cosi o horečce svých dětí a prostěradlových zábalech. Je neuvěřitelně živý a překypuje přívětivostí pravého souseda. Hledám v rychlosti všechno, co je k ranní kávě zapotřebí, nechávám si vyprávět obsah halucinací jeho nemocných dětí a všechno, co beru do ruky, dostává zvláštní lesk od rozbřesku. Po letech snad poprvé zažívám tu jednoduchou krásu svítání.“
Kazatel se zamyslel, přejel dlaní po zdi a kus omítky se mu svalil pod nohy.
„Samozřejmě jsem uvažoval o tom, jak mi slovo NAHÝ pokazilo radost z vlastní vůle. Příroda se mi i před tím zdála dostatečně zlomyslná, aby mi občas uštědřila podobný kousek, a myslím, že tentokrát jí to vyšlo bezezbytku. Doslova mě urazila. Kdybych zařval cokoli jiného nebo kdybych raději mlčel, bylo by snad lépe. Tahle má pýcha trvala jen krátce a naděje se smrskla na vyprávění snů sousedovic dětí. Soused vypráví tento sen:
‚Obluda do sebe pohltila celý tento dům a vyplivla ze sebe jen nestravitelný balíček žiletek a lahvičku nosních kapek. Ve snáři jsme se ženou však nenašli nic a navíc výklad stěžovala horečka…‘
Soused usrkává z hrnku a sleduje mne svým utrápeným obličejem. Cítím se dekou zavázán a snažím se pomoci výkladem.
‚Obluda nepožrala žiletky, to je dobré znamení. Žiletky jsou vždycky nebezpečné. Dům byl tedy ušetřen tohoto nebezpečí.‘
Soused nedůvěřoval mé odpovědi a pravil: ‚Lahvička nosních kapek přece slibuje veselí, alespoň si to myslím, je to totéž, co šňupavý tabák, a to znamená mít slzy v očích. Máli dům žít v bezpečí, nerad bych viděl důvod ke smutku.‘
Já přemýšlím, jak se co nejrychleji obléknout, sundat ze sebe tu moly prolezlou deku jemně zapáchající naftalínem a v tichu konečně vychutnat beztak pokažený zážitek. Dívá se však na mě vyčítavě. Výklad snu jej neuspokojil. Nejsem přece žádný Daniel.
‚Někdy i žiletky, zvláště v krabičce, znamenají slavnost a hody,‘ nechutně si vymýšlím.
‚Silné kýchnutí může znamenat i smrt,‘ odpovídá rázně soused a pokračuje. ‚Kdepak máte svoje bezpečí, když se o postě zdržujeme jakéhokoli přílišného veselí a je nám dáno cítit až do morku kostí naši bídu?‘
‚Ále, dogmatická fráze…,‘ křičím netrpělivě.
‚Možná,‘ vstal za židle, ‚ale vyjděte prosím na chodbu a zeptejte se někoho na jiný výklad!‘ Začal se nepříjemně rozpalovat.
‚Já jsem… já jsem,‘ zalykám se vlastním studem… ‚jsem nahý.‘
V tu chvíli mi skončila má doposud plně nerozvinutá radost nad brzkým vstáváním. Soused nepříjemně zkracoval den.“
Kazatelův hlas nabyl na zoufalém tónu. Ještě těsněji se obrátil k nestálé hrstce posluchačů. Zeď za ním vypadala jako kulisa vykládající sny po svém. Trpělivě snášela kazatelovo hořekování.
„Jediná naděje, která mi svitla,“ pravil náhle radostně, „bylo vědomí, že jsem ten den ještě neřekl své poslední slovo, že přece jen výklad snů je v mém bytě podřízen mé vlastní, dnes tak osvědčené libovůli. Jen nahota a chlad od podlahy naznačují, že jsem dnes neřekl ani první slovo, natož poslední. Nezávazné řeči o snech prý neplatí. To je další uštědřená rána, proti níž se musím stůj co stůj vzepřít. Jsem odhodlán pohrdnout dekou, odtrhnout od jeho úst hrnek a vykřiknout…
‚Pane…,‘ to, co se odehrávalo jen v mé mysli, se teď ozvalo za mými zády. Ve dveřích stojí jiný soused, usmívá se a podává mi ošoupaný hubertus. ‚Vezměte kabát, nemá sice knoflíky, ale snad nepohrdnete.‘
Nestačil jsem se ani vysvléknout z deky, a už mi visí na ramenou těžký černý kabát bez podšívky, jehož kapsy jsou snad plné šroubků a matic z dob sousedových prapředků.“
„Chtěl jsem být pyšný na toto ráno,“ hořekoval Kazatel opíraje se o zeď. „Výkřikem AROM, tou snůškou písmen dávající překvapivě smysl, ze mne spadla veškerá tíha. Ano, v prvních okamžicích jsem cítil tu lehkost, ale teď? Ještě mi někdo nasadí na hlavu čepici a propadnu se do spodního patra. Jsem ověšený jakýmsi svinstvem vytaženým z domovní půdy, div že mi ještě někdo nedal lahvičku kapek proti nastydnutí a balíček žiletek na ranní tvář. Druhý soused se prochází pokojem, nadzvedává sošky, jako by hledal ukrytý zlatý šperk, a já jsem AROMNAHÝ a nevydávám ani hlásku.
‚Hezky zařízený byt,‘ praví ‚netušil jsem, že máte zalíbení v řezbářských pracích.‘ ‚Líbí se vám ta dřevěná obluda?‘ snažím se alespoň trochu konverzovat na téma strakatého totemu, který soused ohmatává, avšak není schopen předmět pojmenovat jakkoli jinak než socha. Nechápe, jak se ta věc dostala z Ameriky až sem a jak se vůbec může hodit k výzdobě. Netuší, že je to bezcenná kopie dvacetkrát zmenšená.
‚Patřila snad nějakému náčelníkovi?‘ ptá se soused.
‚Ne, patří mně,‘ odpovídám a přitom myslím na svou korunovanou nahotu, trosku ranní pýchy. Náčelník je nahý.
‚Měl bych z té obludy strach,‘ brouká sám pro sebe soused.
‚I z obludy, která pohltila náš dům?‘ Pozoruji, jak zpozorněl.
‚Je to sen jeho nemocných dětí‘, ukazuji prstem na prvního souseda, ačkoliv mi deka a hubertus brání v prudším pohybu. Druhý soused položil totem na místo a zbledl hrůzou nad proroctvím snu. Musím ho uklidňovat vyplivnutými předměty. Nepatrně jsem ho tím povzbudil a on ihned běží k prvnímu sousedovi vyptat se na podrobnosti. Vedou rozhovor s jistým napětím v hlasech, ale přátelsky. Jako by jeden závisel na druhém. Balíček žiletek je uvádí do vášnivé obhajoby všeho, co v sobě neobsahuje ani jedno ostří, ani meč, ani bodák, ani trn. Ujišťují se, že žiletka je symbol rozdělení a odříznutí, symbol války, ale když už nabývají jistotu, tu jim přichází na mysl představa vší ve vousech, nepříjemného svrabu. Představa horší než bombardování.
„AROM je nahý,“ pravil Kazatel. „K čemu je být oblečenější než ten druhý?“
Lidé postávali neklidně. Očekávali nějaký směr, nějaké vyvrcholení. Zatím před nimi povstával svět plný nejasností, živený neustálým přihazováním dalších souvislostí a vazeb. Někteří nedočkaví posluchači domýšleli příběh do konce. Kazatel nenechal nikoho na pochybách, že povstávající svět uvádí do pohybu celé oceány výkladů jediného snu a celé labyrinty jediného probuzení.
„Jeden soused přistoupil k oknu a prudce je otevřel. Nedusil se, nezajímalo ho svítání. Jen chtěl zjistit zápach vzduchu, jestli není nasycený žaludečními šťávami. Vyklání se stále víc a víc. Až se pořádně vykloní, patrně se ohlédne a uvidí náš dům zvenčí podobný totemu, několik pater nad sebou, několik pod sebou. Co patro, to jiný škleb, podle toho, jak ho zastihlo ranní slunce.
Náhle soused cosi zavětřil, otočil hlavou v okně několikrát dokola a s pobledlou tváří oznamuje prvnímu sousedovi, že skutečně cítí cosi jako žaludeční šťávy. Ten se náhle roztřásl, upustil hrnek, a střepy utíkají do všech koutů.
‚Nebojím se, nebojím,‘ hájí své rozčílení ‚jen jsem ještě doufal, že sen z horečky nemusí mít se skutečností nic společného.‘ Už stojí u okna a čichá vzduch, aby se přesvědčil sám. Mohla to být ostatně podivná vůně ze spalovny odpadků, co cítili, ta podivná atmosféra města, ležící už mnohým léta v žaludku. Oba pánové zavírají okno a znovu roztáčí kolo dohadů o tom, co s nimi bude. Teď už nevedou rozhovor, teď vřeští. Dovolávají se jistoty ve vyvrhnutých žiletkách. Schovávají se za plané hloží nejasných tvrzení o pouhopouhé horečce. Tak nějak muselo být Adamovi, když uslyšel v zahradě čísi hlas a bál se, protože byl nahý.“
Kazatel, opřený o zeď, nevnímal komentáře některých posluchačů. Byli netrpěliví, chtěli jasný a jednoznačný konec příběhu. Chtěli konečně poznat smysl snu, naděje i beznaděje sousedů. Nezajímalo je, za koho považovali sousedé vypravěče, jestli za krále, šamana nebo souseda. Někteří dokonce uvažovali o vypravěči, že se ze spánku dosud neprobudil a všechno brali jako výpověď snícího. Chtěli jasné a jednoznačné řešení, vyvrcholení v podobě ohňostroje nebo fiaska a byli ochotni dokončit vyprávění sami. Někteří jen postávali a mlčeli.
„Náhle jsem kýchl od chladu a bosých nohou. To sousedy nadmíru osvěžilo, protože si vzpomněli na kapky proti rýmě. Vřeští o nich s neuhasínající vášní jako o žiletkách. Lahvička kapek představuje v jejich očích nejcennější šťávu, a protože doposud nepřišla na přetřes, skýtá mnoho nadějí. Mne nechávají kralovat zahaleného do naftalínu. Mámli být svědkem jejich horečky, pak nechápu, proč mne předem spoutali jako nějakého hromadného vraha. Stejně je zajímám nanejvýš jako ten zápach žaludečních šťáv ze spalovny. Vskutku povedený rozbřesk, myslím si a pohled na ty dva mne nechává nepochopitelně chladným.“
Kazatel ještě dlouho mluvil a povstávající svět získával stále složitější záhyby. Správně vytušili posluchači, že příběh očekává zásah zvnějšku. Pomocnou ruku v podobě neochvějného rozhodnutí shodit ze sebe nesmyslné hadry, tvářící se jako královské insignie, a přitom bezcenné. Zásah si však vyložili po svém. Začali vypravěče zazdívat. Přivezli maltu, cihly ležely složené nedaleko kostela a každý, kdo měl stejný nápad, jak dosáhnout výrazného zakončení příběhu, přiložil ruku ke společnému dílu. Kazatel vyprávěl, jako by nevnímal stále se zvyšující hradbu. Nic však nenasvědčovalo tomu, že o zdi neví. Když cihly dostoupily výšky jeho úst, nepatrně zvýšil hlas a méně se při vyprávění pohyboval. Pokračoval, neboť sám také věřil, že jednou dosáhne závěrečné scény.
A zeď stála krásná ve své pravidelnosti. Každý, kdo se na ní podílel, byl ostatními zván Mistrem. Zeď prohnutá do obloučku připadala všem jako věž pevnosti. Mohli na ni být po právu pyšní a také byli. Dílo vznikající spontánně z kolektivního vkladu. Jen postavit nahoru vojáka, který by hlídal a troubil na poplach v případě ohrožení. Skvost, skutečný skvost. Nebyli jsme si jisti, zda se nevepíše do dějin.
Leden 1991
Jediný záblesk spásy
Štefan Bičík se jednoho listopadového dne rozhodl skoncovat se svým životem. Nikdo by nemohl zjistit, co jej k činu pohnulo, žádný příbuzný ani známý by nenašel jedinou známku nepříjemností naléhajících na tak mladý život, čítající kromě páru milenek úžasnou sbírku kaligramů, rozvěšených po všech stěnách pokoje. Štefan Bičík se zkrátka rozhodl, a nedalo se s tím nic dělat. Prošel ještě naposledy most a chvíli se díval na světla odražená hladinou řeky, na nábřeží si klepal prstem o zábradlí a sotva uhnul tramvaji vyjíždějící z postranní ulice. Vůbec nepřemýšlel nad tím, co řeknou v redakci, když zítra nepřijde a nepřinese žádný ze svých slíbených fejetonů na libovolné téma. Jenom komusi mávl na pozdrav, když jej míjel. Uvědomil si, že přece jen má u sebe jednu drobnou glosu o očkování zvířat proti vzteklině, a snad i s jistou nadějí na změnu svého rozhodnutí vešel na poštu glosu odeslat. Propletl se frontami nervózních lidí, vyžádal si u okénka obálku a usedl za zešikmený psací stolek nabarvený podivnou tmavou modří. Lampička nad stolkem nesvítila, a on téměř neviděl. Krčil se ve snaze napsat adresu, když tu proti němu usedl rozložitý muž a s hlubokým mumláním sáhl na žárovku lampičky. A bylo světlo. Štefan se na muže podíval a ten se usmál:
„Nic nefunguje,“ prohodil mrzutě.
Naopak, všechno až příliš funguje, pomyslel si Štefan a nalepil známku. Pak vstal. Za okénkem přistálo na známku razítko a zmizela v krabici na dopisy.
Doma se pohodlně uvelebil v křesle, do misky vysypal sáček sušenek a pustil si rádio. Po chvíli hudby vyslechl předpověď počasí, zmuchlal sáček a chtěl vzniklou kuličku zahodit. Ještě ji na okamžik rozbalil, podíval se na obrázek sladce se usmívající krásky a hodil ji do koše. Přistrčil k sobě telefon, položil na klín telefonní seznam a listoval stránkami. Když našel, co hledal, přidržel si řádek prstem, vyvěsil sluchátko a vytočil číslo. Po chvíli vyzvánění se na druhé straně ozval hlas. Štefan nadiktoval jen svou adresu a požádal o co nejrychlejší vyřízení. Položil telefon, odhodil tlustý seznam na zem, zaklonil hlavu a usnul.
Probudil ho zvonek. Vyskočil z křesla, zvedl seznam z podlahy a šel otevřít. Ve dveřích stála asi třicetiletá žena. Měla pronikavé oči, atletické tělo a nebývale slušné vystupování. Štefan jí pokynul rukou, ona vešla a sundala si plášť.
„Venku prší?“ zeptal se a cítil, jak se mu hlas malinko chvěje.
„Právě začalo,“ odpověděla přívětivě a usmála se. Měla dlouhé kaštanové vlasy volně spuštěné přes ramena. Štefan jí nabídl místo. Vděčně souhlasila s nabídkou šálku kávy a posadila se do Štefanova křesla.
„Naše služby poskytujeme zcela kompletní, tudíž zařizujeme beze zbytku všechny formality kolem.“
Štefan seděl naproti, prohlížel si její rovný a symetrický nos a mlčel. Ona pokračovala:
„Předpokládám, že budete chtít znát podrobnosti, a mou povinností je na všechny otázky vám odpovědět.“
„Nezajímají mne podrobnosti,“ odsekl Štefan a přešel k oknu. „Nejste moje zpovědnice ani já váš zpovědník, ale můžeme se snad chvíli bavit o čemkoliv jiném.“
„Jsem pro,“ pokrčila rameny. „O čem, o víně?“
„Ne.“
„O vaší ženě?“
„Nemám ženu.“
„Tak přítelkyni?“
„O které?“
„Třeba o té nejstarší“ řekla pohotově a prohlížela si kaligramy.
„Ta starší prodává pánské klobouky. Věčně mi vypráví o různorodosti pleší.“
„Pleší?“
„Ano, pleší. Je to podivuhodné, ale každý muž plešatí jiným způsobem. Díky Zuzaně znám nejméně dvacet typů. Existují dvě základní osy. Od čela k zátylku a od ucha přes temeno k uchu, ale vás to musí nudit.“
„Ne, pokračujte,“ usmála se a z jejích očí ani na vteřinu nezmizela pozornost.
„Ale mne to nudí,“ prohodil Štefan podrážděně. „Pokaždé, když jdu se Zuzanou, mám nutkání jí ve chvíli jejího vyprávění nacpat nějaký z těch klobouků do chřtánu.“
„Proč jste to neudělal?“
„Neudělal, neudělal…“ mumlal si Štefan pro sebe, jakoby zapomněl, o čem vlastně mluví.
Mezitím se uvařila voda. Štefan chtěl zalít kávu, ale žena byla pohotovější, donutila ho posadit se a kávu připravila sama. Seděl na židli a dirigoval, kde co leží.
„Bavme se o něčem jiném,“ řekl omluvným tónem.
„O vaší nejmladší milence?“
„Ne. O telefonu,“ odsekl.
„Musel jste se moc přemáhat, než jste nám zavolal?“
„Vůbec ne. Telefonování je ta nejpřirozenější věc, jak se mi zdá. Vidíte rvačku dvou opilců na ulici, z hlav jim tryská krev, najdete nejbližší automat a zavoláte policii. Není to jednoduché?“
„Plníte tím určitý druh povinnosti,“ dodala suše.
„Máte potíž s rozhodováním? Zavolejte na jídelníček.“
Pozoroval její protáhlou tvář. Byla velmi přitažlivá. Štefan si současně uvědomil podivný pocit nebezpečí. Už je to dávno, co něco podobného zažil.
„Vaše jméno znám z novin, mám pravdu?“ zeptala se tónem vlastní sestry.
„Je to víceméně náhoda,“ odpověděl. „Chtěl jsem být vždycky malířem, nikdy nebyl zájem anebo jsem neměl dost sil. Pak jsem jednou poslal do novin svůj fejeton, a oni pak chtěli další. Nakonec jsem skončil v redakci.“
„Uspokojuje vás to?“
„Vůbec ne. Kdysi jsem dělal pro jednu reklamní agenturu. Skvělá práce s velkými plochami na domech a zdech. Ale pak se agentura rozpadla.“
„To vás položilo?“
„Ne,“ odpověděl dotčeně.
„Co dneska nepotkáte v podobě reklamy, nepotkáte vůbec.“ Usmála se.
„Tak tomu snad bylo vždycky, nemyslíte? Jinak bych nevěděl ani o vás.“
Na chvíli nastalo ticho. Štefan se na ženu díval a přemýšlel o jejím vzhledu a vzdělání. Všiml si, že ani slůvkem nezavadila o budoucnost. Nebyl hlupák, a ten detail postřehl. Nevěděl, jak hovor navázat, ačkoliv o to usilovně stál.
„Můžete mi ukázat lůžko, na kterém chcete…“ začala ona.
„Ano jistě,“ odpověděl zcela automaticky a vstal. „Ložnice je vedle.“
Vstala a šla pomalu před Štefanem. Zastavila se na prahu. Štefan v sobě ucítil naději, že se přece jen rozhodne jinak a pomyslel si, že takovéhle ženy spíš působí proti zájmům firmy. Dotkl se zezadu jejího ramene pravou rukou, levou jí poodhrnul vlasy a políbil na krk. Ucítil příjemnou vůni parfému a také její pevné tělo. Vysmekla se mu a energicky přešla k lůžku.
„To je ono?“ zeptala se, jakoby se nic nestalo.
Namísto odpovědi se chtěl Štefan znovu pokusit, ale žena rychle odstoupila. Byl v tu chvíli jako opilý. Posadil se a už na nic nemyslel.
„Chcete k tomu nějakou hudbu?“ zeptala se klidně. Přikývl a ona se rozhlédla po gramofonu. Pak zapnula televizi. Pokojem se rozezněla mandolína a na obrazovce se objevil letecký pohled na Athény. Hlas komentátora se mísil s hlasem ženy.
„Pro Athény bylo zvláště nebezpečné to, že nepřátelé začali energicky útočit nejen na souši, ale i na moři.“
„Sundejte si košili,“ řekla.
Štefan si sundal i boty a lehl si na lůžko. Televize hlučela:
„Každé vítězství ve válce je spojeno s obětmi. Za jiných okolností by byla radost z vítězství silnější než zármutek nad ztrátou příbuzných, přátel a spoluobčanů.“
Žena požádala o telefon. „Jde o to, zajistit váš odvoz,“ omlouvala se. Štefan ležel bezvládně a naslouchal.
„Chcete jako zrádce odsoudit muže, v jehož silách nebylo postupovat jinak, než postupoval? Nečiňte to.“
Štefan zahlédl ve dveřích její postavu, jak chvíli stojí na prahu ložnice. Snad sledovala dokument nebo přemýšlela. Snad jen přepočítávala peníze, které jí připravil na botníku.
„Athénské občany zachvátilo zoufalství. Vzdajíli se, čeká všechny otroctví, zahájíli nové vyjednávání, je nebezpečí, že dříve, než přijde ze Sparty odpověď, zemře mnoho lidí hladem.“
Zavřel oči. Pak ještě cítil, jak si žena pravým kolenem kleká na jeho kolena, cítil její teplo a stín jejích rukou, směřujících ke krku. Dotkly se ho její jemné prsty.
„Nejeden théban navrhoval, aby město bylo zničeno a na jeho místě zřízeny pastviny pro ovce.“
Štefan cítil, jak žena oběma palci prudce zatlačuje jeho ohryzek. Něco jej hnalo do pohybu, chtěl se vysmeknout, ale nešlo to. Chytil se rukama jejích zápěstí, ona však byla silnější, než si připouštěl. V poslední chvíli si zřetelně uvědomil, že je to on, kdo umírá.
1992