Výstavba hlubinného úložiště jaderného odpadu je politické rozhodnutí. Jako takové není pro nás laiky nesrozumitelnou otázkou, nejde o žádnou tajuplnou odbornou šifru, jak bývá někdy nám, „prostým obyvatelům“ regionů předkládáno. Zajímat se nemusíme, odpovědnost nám ale zůstává…
Francie v Dolní Cerekvi
Francie, země ekonomicky nesporně silnější, provozující 56 jaderných reaktorů oproti 9 českým, dosud úložiště nemá. Nicméně již přes třicet let tam zkoumají potenciální lokalitu u města Bure, asi 250 km východně od Paříže. O mnoha podobnostech, ale především až závratných rozdílech s námi do Cerekve přijeli na sklonku dubna diskutovat starostové tamních obcí a dva představitelé agentury ANDRA (francouzský ekvivalent našeho SÚRAO, Správy úložišť radioaktivních odpadů).
Hned zkraje návštěvy zazněly od Francouzů dvě podstatné otázky: Proč jste proti budování hlubinného úložiště, a mají zde vědci a odborníci důvěru obyvatel? Starosta Dolní Cerekve, Zdeněk Dvořák, řekl, že on sám s výstavbou úložiště souhlasí, ale chce, aby se taková věc udělala dobře, a tomu zatím u nás nic nenasvědčuje. Důvěru v odborníky by prý rád měl, ale osobní zkušenosti mu ji berou; když proti plánu úložiště v naší lokalitě protestoval argumentem, že jsme páteří evropského rozvodí, odkud jsou napájeny vodní zdroje zásobující mimo jiné Prahu a střední Čechy, došlo k elegantnímu přesunu dlouhodobě zvolené lokality blíže k Cerekvi tak, aby při případné havárii nebyla radiací ohrožena Praha, ale Vysočina a jižní Čechy. Tento náhlý manévr je působivou ukázkou, jak desítky let probíhající odborné analýzy SÚRAO mohou být mrknutím oka změněny.
Ostatně podobné politické gesto předvedl za svého působení na ministerstvu průmyslu (2014–2017) už Jan Mládek, když rozhodl, že z vytipovaných lokalit pro výstavbu úložiště postoupí do finálního výběru pouze ty, v nichž se proti výstavbě neprotestuje. Toto oficiálně prezentované rozhodnutí bylo sice posléze staženo, ale jednoznačně ukázalo, nakolik je v tuto chvíli nepodstatné rozhodování vědců.
Nejbezpečnější už není naše žula
A není divu – zajistit bezpečnost stavby na sto tisíc let vyžaduje opravdu spíše odbornost věštce než vědce. A to ani nemusíme mluvit o v čase velmi dynamických složkách, jako je stabilita naší civilizace nebo klima planety. Už jen názory na podloží, v němž má odpad dlít, se pestře různí a vyvíjejí před očima současníka, co teprve by asi mohly spatřit oči našich vnuček a pravnuků! A tak, zatímco my jsme si řekli, že nejlepší je žula (a proto masiv Čeřínku na Vysočině), ve Francii tuto představu již zahodili, a ukládat chtějí do jílové horniny, která není tak náchylná na puknutí a tedy snižuje riziko úniku radiace do okolí.
Ale tím nekončí, anobrž začínají zásadní rozdíly v přístupu k úložišti ve Francii a u nás. Ve Francii žádný Mládek nerozhodl, ale ve vybrané lokalitě, samozřejmě na základě souhlasu samospráv, nejprve vznikla laboratoř, která již třicet let zkoumá a ověřuje, jestli předpoklady, které vědce vedly sem, jsou platné. Současně je toto pracoviště komunikátorem s veřejností. Místní samosprávy pak mají každá speciálního člověka pověřeného pouze agendou úložiště a k tomu nezávislý výbor, který nepodléhá ani samosprávě, ani agentuře ANDRA, ani státu, a který dohlíží na celý proces, zve odborníky ze světa k reflexi a připomínkování tuzemských kroků. Neříkám, že je to záruka dobrých výsledků, ono si všechny takové investice žádají nějakou návratnost, a placené pozice, jakkoli nezávislé, se těžko opouštějí… ale je to mnohem dál, než naše situace, v níž nastupující vláda prohlásí, že se zaměří na vyhodnocování jiných možností, nežli je hlubinné úložiště, a pak, aniž by vyhodnotila a komunikovala jedinou alternativu, sešlápne plyn a předsune datum výstavby hlubinného úložiště (HÚ) o patnáct let.
Vyhozené peníze za vyhození cenného zboží
Zcela zásadním rozdílem je pak to, co se skutečně ukládá. Zatímco ve Francii „vyhořelé“ palivo dále přepracovávají, vyrábějí z něj další energii a k samotnému ukládání pod zem jsou tak určena pouze čtyři procenta odpadu, přičemž ještě myslí na to, že i s tímto zbytkem by budoucí generace a technologie mohly naložit zodpovědněji, takže po dobu sta let je garantována možnost vyjmutí odpadu z úložiště, v České republice plánujeme navézt pod zem všechno a definitivně, bez možnosti vyjmutí.
Jak je to vůbec možné? Pokud plánujeme výstavbu dalších reaktorů, pokud jsme zařadili jádro do „zelených“ čistých zdrojů, je nasnadě předpokládat, že půjdeme směrem, který představuje Francie, a odtud pak dál. Draze zabetonovat pod zem palivo vyčerpané pouze asi z osmi procent, se pak nutně jeví jako dvojnásobný ekonomický šlendrián, a to ani nemusíme vězet v energetické krizi… Je to, jako bychom se společně dohodli, že nejúčelnější bude sytit se chlebem, ale hned nato bychom zaplatili spoustu peněz nádeníkům za likvidaci nastřádané mouky, protože ještě nestojí pec…
Důvod vybudovat vedle těch současných povrchových úložišť ještě hlubinné, které snad bezpečně zavře před zbytkem světa silně radioaktivní surovinu, by vznikl až v případě, že bychom ukončili jaderný program. Pokud jej naopak chceme rozvíjet, je to rádoby etické gesto, ale neekonomické i neekologické rozhodnutí.
Den proti úložišti
V polovině dubna se opět na všech uvažovaných lokalitách pro výstavbu HÚ uskutečnilo setkání obyvatel vyjadřující odpor proti budování úložiště. V lokalitě „Čertův“ Hrádek jsme se sešli na místě potenciálního povrchového areálu, na poli mezi Cerekví a Rohoznou. Areál má mít rozlohu 26 hektarů. Návštěvníky tu provázely informační cedule, v prostoru „horké komory“ se v kotlíku vařila polévka, a vzhledem ke zcela rozmáčenému terénu všichni uvítali i symbolický ochranný overal – bílí bubáci bloudící polem tak působili komicky, a současně jako hrozivé memento dystopického scénáře. „Co si tady navaříme, to si také sníme.“
Ještě nikdy nebyla účast tak velká! Přišlo přes sto lidí! Coby jeden z organizátorů jsem byl nadšen, ale pak jsem začal počítat: Dolní Cerekev má asi 1280 obyvatel, Rohozná 614, Nový Rychnov 996, Hojkov 149, Milíčov 137, Mirošov 162, Boršov 165, Cejle 510, tedy celkem asi tři a půl tisíce lidí, pod jejichž domovy se má kutat… A čtyři kilometry vzdálený Batelov? A Jihlava? Lhostejnost? Rezignace?
Také na výše zmíněné lokalitě ve Francii probíhají protesty, ale místní samosprávou i představiteli ANDRA jsou bagatelizovány právě proto, že prý nemají nic společného s místními obyvateli. Jde prý o skupinu aktivistů, kteří protestují proti různým věcem po celém státě. Pomineme prozatím, že je to ukázka klasické podpásové dehonestace – takto náročná a závažná stavba není zdaleka jen záležitostí nejbližších sousedů, a současně víme, jak důležité je, aby proti lobbistům stál někdo se zkušenostmi a napojený na další informace, což jistě není v každé obci regionu samozřejmostí – ale vezmeme si z ní to praktické; ostatní za nás nic neudělají, neudělají nic, pokud my neuděláme alespoň něco.
Nemusíme být homogenní skupinou, nemusíme spolu ani kamarádit; někomu se nelíbí způsob, jakým vláda a SÚRAO (ne)komunikují s obyvateli, někdo se bojí o vodu a o krajinu, někdo je zcela proti jádru, jiný jádro rád, ale nesouhlasí s formou HÚ… Co je ovšem podstatné, je vyjádření zájmu. Tam, kde jsou lidé ochotni sbírat a porovnávat informace, přijít diskutovat či jenom vyjádřit solidaritu, a to navíc ve svém volném čase, nikoli proto, že jsou za to někým placeni, se jakákoli zvůle shora uskutečňuje mnohem obtížněji.