Simona Fantová pochází z Českých Budějovic a vystudovala sinologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nyní působí jako sinoložka a analytička projektu Sinopsis, mimo to je i soudní tlumočnicí a překladatelkou čínštiny. Tlumočí a překládá také v komerční sféře. Učí čínský jazyk na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, občas publikuje články v médiích jako externí autorka a ve volném čase překládá čínskou beletrii. Otázky kladl Petr Turecký.
Co tě přivedlo k zájmu o Čínu?
Už od nejranějšího věku jsem chtěla studovat geologii. Na střední škole jsem nicméně zjistila, že v matematice opravdu nevynikám, a začala jsem zvažovat spíše humanitní zaměření. Kultury východní Asie mě lákaly, ale měla jsem pocit, že studium sinologie v zásadě sestává pouze z jazyka. Tehdy na naší škole byla na výměnném pobytu jedna Tchajwanka, díky níž jsem měla šanci se seznámit s čínskou kulturou i Tchaj-wanem. Později jsem zjistila, že studium filologického oboru je mnohem pestřejší a zajímavější než pouhé učení se jazyku, a rozhodla se, že půjdu studovat sinologii na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.
Jak sinologie zkoumá svůj předmět studia? Jaké jsou její metody?
Sinologie je filologický obor, klade si tedy za cíl poznat duši národa na základě jeho jazyka a písemnictví. Původně se jednalo zejména o klasické náboženské či filozofické spisy, jež představují kulturní základy, nicméně nyní se zajímá o veškeré psané texty. Na rozdíl od společenských věd, které se snaží jevy ve společnosti postihnout po vzoru exaktních věd pomocí zákonů, jimž přisuzují univerzální platnost, filologie zkoumá jednotlivé texty, které vytváří daná kultura, a za pomoci znalosti kontextu a souvislostí se snaží o jejich interpretaci.
Nakolik je Čína imperialistickou velmocí? Nakolik v dějinách útočila ven? Slyšel jsem teorii, že Čína není výbojná země, že v dějinách byla vždy zaměřena do sebe a nechovala se jako běžné imperiální mocnosti, nevytvářela kolonie.
Čína je imperialistickou velmocí podobně jako Rusko v tom smyslu, že si činí nárok na určitá území na základě své historie, přičemž historický rozsah obou říší, minimálně v jejich deklarovaných hranicích, je přinejmenším sporný. Z historického hlediska bylo Čínské císařství státem uplatňujícím tributární systém, v rámci kterého nemělo pevně stanovené hranice. Některá území tak byla součástí Číny pouze nominálně, měla vlastního vládce, který bez omezení spravoval nejen svou zemi, ale také navazoval kontakty se zahraničními státy. Na jiná území, jakými je například Jihočínské moře, si Čína činí nárok pouze na základě nejasných historických zmínek ve starých kronikách či spisech. Mezinárodní právo však takové nároky neuznává.
V minulosti Čína samozřejmě vedla výboje proti sousedním státům. Podíváme-li se na mapu Číny z doby dynastie Čchin (třetí století před Kristem), zabírá asi jen třetinu rozlohy současné Čínské lidové republiky. Na sklonku dynastie Chan (druhé století našeho letopočtu) už to byla přibližně polovina ČLR. Během dynastie Sung (do 13. století) se rozměr říše opět zmenšil na třetinu rozlohy ČLR. Během vlády dynastie Jüan ve 13. století byl stát větší než dnes, zahrnoval navíc i celé Mongolsko. Ve 14.–17. století za dynastie Ming byla Čína opět skoro o polovinu menší, než je současný čínský stát. Až za poslední dynastie Čching nabyla Čína současných hranic, a navíc bylo její součástí ještě (vnější) Mongolsko. Tato území samozřejmě Čína nepřipojovala mírumilovně, ale bojem.
Dokladem toho, že mnohá současná čínská území Číně až donedávna nepatřila, jsou mimo jiné i jejich čínské názvy. Kupříkladu Východní Turkestán (známý zejména brutálními represemi vůči tamním Ujgurům a dalším muslimským obyvatelům) se oficiálně čínsky nazývá autonomní oblast Sin-ťiang, což znamená nové pohraničí. S čínskou nadvládou má dlouhou zkušenost region jihovýchodní Asie, například Vietnam dodnes ve zlém vzpomíná na koloniální správu z doby dynastie Ming. V této době probíhaly i slavné výpravy admirála Čeng Chea, mimochodem šiřitele dnes Čínou pronásledovaného islámu. Jeho sedm námořních cest má podle Číny reprezentovat výpravy za poznáním, nikoli za dobýváním, a ukazovat na to, že Číňané byli odjakživa mírumilovní a neusilovali o dobývání nových kolonií silou. Tento admirál si s sebou nicméně vezl 27 000 vojáků, jejichž množství obvykle odradilo všechny od nesouhlasu, takže se radši sami dobrovolně připojili k čínskému tributárnímu systému. Během jeho cest však došlo minimálně na tři bitvy, z nichž jedna vyústila v zajetí cejlonského krále a jeho předvedení před mingský císařský dvůr. Sám admirál o svých cestách řekl následující: „Jakmile jsme připluli do cizích zemí, zajali jsme jejich barbarské krále, kteří k nám nebyli uctiví a bránili se přijetí čínské kultury.“
V dnešní době se čínské ambice projevují mimo jiné ve vojenském zastrašování Tchaj-wanu či třeba militarizací Jihočínského moře.
Nakolik je podle tebe Tchaj-wan samostatným státem?
Každý národ by měl mít právo na sebeurčení, a to včetně Tchaj-wanců. To byl obecně přijímaný názor i v Komunistické straně Číny až do druhé světové války. Ještě na začátku 40. let čínští komunisté včetně Mao Ce-tunga či Čou En-laje toto právo Tchajwancům přiznávali a obraceli se k nim jako k samostatnému národu (min-cu), stejně jako třeba k Japoncům či Korejcům.
Tchaj-wan je de facto státem. Splňuje pro to veškeré podmínky. Má vlastní území obydlené stálým obyvatelstvem. To je spravované demokraticky volenou vládou, která navazuje (neoficiální) vztahy se zahraničními státy. Disponuje vlastní armádou. Chybí mu jen oficiální mezinárodní uznání, kterému ovšem brání Čínská lidová republika a hrozí, že Tchaj-wan napadne vojensky, pokud by se pokusil současný status quo změnit.
Pro mě je důležité hlavně to, co si přejí Tchajwanci. Univerzita Chengchi každý rok již od začátku devadesátých let pořádá průzkumy veřejného mínění, jichž se účastní desítky tisíc respondentů. Těch se její výzkumníci ptají, jestli chtějí vyhlásit nezávislost (což znamená de iure potvrzení toho, co již dávno funguje de facto, tedy existence samostatného tchajwanského státu), zachovat současný stav (faktickou nezávislost) či se připojit k Číně. Dle těchto průzkumů se pouze jedno procento obyvatel chce připojit k Číně v blízké době a dalších šest procent by se chtělo připojit ve vzdálenější budoucnosti (přičemž připojení k Číně nutně nemusí znamenat připojení za podmínek Čínské lidové republiky, ale naopak třeba připojení tak, jak si jej představovala strana Kuomintang ať už za Čankajška, či jako volná federace za Lee Teng-huie). 29 procent Tchajwanců by naopak chtělo vyhlásit formální nezávislost co nejdříve a dalších 25 by si přálo vyhlášení nezávislosti v budoucnosti. Zbytek lidí by chtělo zachovat současný stav (a tedy faktickou nezávislost).
Jaký je rozdíl mezi politikou jedné Číny a principem jedné Číny?
Politika jedné Číny je politika Spojených států vůči Číně a Tchaj-wanu. Tu se Spojené státy zavázaly dodržovat v sedmdesátých letech, když navazovaly diplomatické vztahy s ČLR a naopak přerušily oficiální diplomatické vztahy s Čínskou republikou (tedy Tchaj-wanem). Jádrem této politiky je uznání Spojených států, že na světě existuje jen jedna Čína a její legitimní vládou je Čínská lidová republika. Vůči Tchaj-wanu Spojené státy zachovávají strategickou nejednoznačnost. Jeho samostatnost nepodporují, ale ani nespecifikují, zda, a případně jak, by se měl s Čínou spojit. Neříkají tedy, že je Tchaj-wan součástí Číny. Naprostá většina ostatních států včetně České republiky tuto politiku přijala a zavázala se ji dodržovat.
V devadesátých letech však ČLR přišla s takzvaným principem jedné Číny. Ten zjednodušeně říká, že na světě existuje jen jediná Čína, její legitimní vládou je Čínská lidová republika a Tchaj-wan je její součástí.
ČLR se snaží přesvědčovat mezinárodní společenství, že oba termíny jsou totožné a že její pozice je mezinárodně uznávaná, což ovšem není pravda. Vidíme, že v obou termínech je zásadní rozdíl, a proto je třeba dbát na to, abychom je používali správně.
Dochází na Tchaj-wanu k pošlapávání mezinárodního práva?
Čínská lidová republika Tchaj-wan nespravovala ani jediný den své existence. Přesto si činí nárok na rozhodování o tchajwanských záležitostech a brání Tchaj-wanu v jakékoli formě účasti v mezinárodních sdruženích. To se například velmi silně projevilo v době epidemie koronaviru, kdy se Tchaj-wan nemohl účastnit aktivit Světové zdravotnické organizace. V této době mimochodem čínská vláda blokovala prodej vakcín Tchaj-wanu.
V posledních letech navíc Čína stále více narušuje vzdušný i námořní tchajwanský prostor. Posílá čím dál tím více letadel i lodí na tchajwanské území, což často narušuje život obyvatel daných míst. Vyvrcholilo to loni v srpnu, kdy Čína uspořádala obří vojenské cvičení simulující invazi na Tchaj-wan, v jehož rámci používala ostré náboje a způsobila faktickou několikadenní blokádu ostrova. Tento čin představuje z pohledu mezinárodního práva válečný akt.
Čína též Tchaj-wanu brání v rozhodování o své budoucnosti. Tchaj-wan splňuje veškeré atributy státu, přesto pod hrozbou čínského útoku nemůže vyhlásit formální samostatnost ani třeba změnit státní symboly či přijmout novou ústavu (současná ústava byla přijatá v roce 1947 v době, kdy Kuomintang ještě ovládal celou Čínu).
Kdo v současné době vládne na Tchaj-wanu?
Vláda, která je v současné době na Tchaj-wanu, je v podstatě vláda, která v roce 1911 v Číně svrhla poslední císařskou dynastii Čching a založila Čínskou republiku (neplést s Čínskou lidovou republikou). Jednalo se o vládu politické strany Kuomintang, která s větší či menší úspěšností Čínu přetransformovala z císařství do moderního státu.
Během vlády strany Kuomintang v Číně však ve 20. letech vznikla Komunistická strana, z níž se záhy stala jediná relevantní politická síla, jež mohla o moc soupeřit se stranou Kuomintang. Ve 30. letech a v průběhu druhé světové války spolu tyto dvě strany někdy spolupracovaly, jindy proti sobě vedly boje. Po konci druhé světové války se utkaly v občanské válce, jíž vyhrála Komunistická strana Číny a roku 1949 založila Čínskou lidovou republiku.
Vláda strany Kuomintang, v jejímž čele stál Čankajšek, po prohře uprchla na Tchaj-wan i se zbytkem armády a rozsáhlým státním aparátem. Zde Čankajšek zavedl diktaturu, v jejímž čele stál až do konce svého života. Tuto vládu prezentoval jako jedinou legitimní vládu nad Čínou, přestože tu ztratil již roku 1949. Po Čankajškově smrti v roce 1976 moc převzal jeho syn Chiang Ching-kuo. Tchaj-wan spravoval stejně jako jeho otec, ale ke sklonku svého života na konci 80. let zavedl změny, které umožnily demokratizaci.
V roce 1989 byl prezidentem jmenovaný Lee Teng-hui, člen strany Kuomintang, který ve svém prvním pětiletém funkčním období umožnil další demokratické změny. Nechal vypracovat dodatky k ústavě, kterými se tchajwanská vláda vzdala faktických nároků na vládu nad Čínou a zároveň umožňovaly přímou volbu prezidenta.
V roce 1996 byl Lee Teng-hui v prvních demokratických volbách zvolen prezidentem a zastával tak tuto funkci i ve druhém funkčním období. Přestože Lee Teng-hui i jeho další prezidentští nástupci až po současnou prezidentku Tsai Ing-wen cítili potřebu reflektovat realitu demokratické vlády spravující Tchaj-wan, nemohou v této věci podniknout konkrétní kroky, protože ty by ČLR považovala za akt války.
Jakou roli v napětí hraje USA?
Spojené státy mají ve východní Asii tradičně velkou přítomnost. Po druhé světové válce se stali faktickými vítězi na Dálném východě, díky čemuž měli velké pravomoce při rozhodování o poválečném uspořádání, zejména o vypořádání se s Japonskem. Později, když se v korejské válce ukázalo, že nový komunistický režim v Číně bude agresivní a výbojný, pomohly Spojené státy hájit okolní země před jeho dalším rozpínáním. Tehdy zajistily také příměří v Tchajwanské úžině a pomohly vytyčit takzvanou mediánovou linii, kterou Čína a Tchaj-wan považovaly za faktickou hranici. Tuto hranici však během posledních let Čína odmítá respektovat.
V dnešní době se Spojené státy staví do role garanta míru v regionu. V reakci na stále silnější vojenský tlak na Tchaj-wan, a zejména poté, co ČLR protiprávně militarizovala oblast Jihočínského moře, USA posílily svou přítomnost v regionu a snaží se Číně bránit, aby měnila současný status quo silou, což by s největší pravděpodobností vedlo k ničivé válce.
Rozšiřuje Čína i USA svou přítomnost v regionu?
Čína svou přítomnost v regionu rozšiřuje velmi výrazně. Typicky se jedná právě o oblast Jihočínského moře, kde buduje své vojenské základny. Zároveň stále častěji posílá svá vojenská i civilní plavidla na tchajwanské území a stejně tak narušuje i tchajwanský vzdušný prostor. Tyto čínské aktivity v regionu okolní státy vnímají stále palčivěji. V reakci na ně třeba Filipíny umožnily navýšit počty amerických vojáků na vojenských základnách na svém území, Japonsko se zase snaží o změnu své „mírové” ústavy, jejíž limity by mu nyní neumožňovaly aktivně se bránit v případě, že Čína ve východní Asii rozpoutá ozbrojený konflikt.
Zajímavou výpovědí o čínském vlivu v regionu jsou ale i současné události v Mikronésii, jejíž prezident si během posledních dní velmi hořce a otevřeně stěžoval nejen na to, že Číňané korumpují vládu jeho země, ale stále častěji též narušují její výsostné území. Popisoval též, jak jej agenti čínské vojenské rozvědky sledují doma i na zahraničních cestách.
Lze vyslovit nějakou prognózu?
Velmi nerada vyslovuji jakékoli prognózy. Nicméně se domnívám, že použití síly bylo pro Peking vždy krajní řešení, kterému se chtěl a dosud chce vyhnout, jakkoli jím stále častěji hrozí. Čínský režim chce Tchaj-wan připojit pokud možno mírově. Válka na Ukrajině ještě zdůraznila všechny nevýhody plynoucí z případné vojenské invaze. Ukázalo se, že ozbrojený konflikt nemusí být vyhraný v krátké době a nese s sebou mnohá rizika. Zatímco vztahy Číny s USA jsou dlouhodobě značně napjaté, vztahy s Evropskou unií nejsou tak vyhrocené a Evropská unie představuje pro Čínu největšího obchodního partnera (přestože ČLR tvrdí, že je to ASEAN, ten ovšem není jednotnou celní unií). Pokud by Čína Tchaj-wan napadla (či pokud by třeba začala otevřeně podporovat Rusko), riskuje, že by na ni byly uvalené sankce, které by ji zasáhly velmi citelně.
Čína přesvědčuje mezinárodní společenství, že Tchaj-wan je od pradávna součástí Číny. Jakým způsobem to činí? Čeho se to týká?
ČLR se snaží přesvědčit ostatní ostatní státy, že Tchaj-wan byl už od dávného starověku čínský, a tedy by měl být součástí Číny, kterou reprezentuje Čínská lidová republika. Od raných devadesátých let, kdy čínská vláda vydala první tzv. Bílou knihu o Tchaj-wanu, údajnou čínskou přítomnost posouvá do stále dávnější (a z historického hlediska spornější) minulosti. S historií zde ČLR zachází dost svévolně a mnoho faktů dezinterpretuje.
Bez ohledu na to, jak dlouhou minulost má čínská přítomnost na Tchaj-wanu a jak tato přítomnost v minulosti vypadala, však Čínská lidová republika nespravovala Tchaj-wan ani jediný den své existence. Zároveň jakékoli dřívější vlastnictví dle mezinárodního práva netvoří základ pro současné nároky. Suverenitu nad územím lze měnit pouze pomocí teritoriálních smluv uzavřených mezi zemí, která předává nároky nad určitým územím, a zemí, která tyto nároky naopak přijímá.
Jaké jsou u nás možnosti pomoci Tchaj-wanu?
Domnívám se, že čím více bude Tchaj-wan začleněný do mezinárodních struktur a zároveň známý široké veřejnosti, tím nižší je možnost případné čínské vojenské invaze, protože ta by vyvolala širokou mezinárodní odezvu. Naopak čím méně bude Tchaj-wan viditelný, tím bude pro ČLR snazší jej vojensky napadnout. V posledních letech se Čína úspěšně snažila oslabit viditelnost Tchaj-wanu nejen v oblasti politiky, kdy Tchaj-wanu znemožňovala jakoukoli přítomnost třeba v orgánech OSN, ale také i v rámci různých mezinárodních firem, které mají své zájmy v Číně. Tamní vláda na ně tlačila, aby o Tchaj-wanu mluvily jako o čínském území. Typicky se to dělo třeba aeroliniím nebo hotelovým řetězcům. Díky invazi na Ukrajinu, ale také díky pošramocenému obrazu Číny kvůli pandemii covidu-19 se Tchaj-wanu daří tyto čínské snahy zvrátit.
Dalším důležitým bodem je, že ČLR využívá neznalosti základních pojmů a snaží se různými triky přesvědčit politiky, diplomaty i mezinárodní veřejnost o legitimitě své pozice. Musíme se proto seznámit se základními fakty, abychom omylem nepřistoupili na čínskou pozici.
A samozřejmě je naprosto zásadní, abychom měli vlastní propracovanou strategii vůči Číně a Tchaj-wanu. Pakliže ji mít nebudeme, budeme vždy pouze reagovat na nastalé události, což nás staví do nevýhodné pozice.
Otázka křesťanství na Tchaj-wanu a v Číně:
Tchaj-wan je demokratická země, kde si může každý věřit čemu chce. V ČLR se za víru lidé zavírají.
Čtenáře odkazujeme na články od Simony Fantové týkající se křesťanů v oblasti:
https://sinopsis.cz/staty-cirkve-i-lidskopravni-organizace-kritizuji-poradani-zoh-v-pekingu/
https://www.tvnoe.cz/porad/33543-v-souvislostech-simona-fantova-cina-a-olympijska-myslenka
https://sinopsis.cz/vatikan-prodlouzil-kontroverzni-smlouvu-s-clr/