Ad Obrana historie (Protestant 10/98)
Jaromír Procházka se v 10. čísle minulého ročníku Protestanta v článku „Obrana historie“ vyznal ze své lásky ke své celoživotní profesi. Základní these zní bezesporu sympaticky: jde prý především o budoucnost, a historie je tu od toho, abychom se lépe do budoucnosti zorientovali. Současně upozorňuje, že může být několik tradic, navzájem odlišných, s odvoláním na Karla Skalického jich jenom pro české prostředí uvádí hned šest. Což teprve přičteme-li ještě tradice třeba jenom našich nejbližších sousedů – Slováků, Poláků, Maďarů, Rakušanů a Němců, ti se ještě dělí na katolíky, evangelíky i židy, a mezi nimi ještě významný počet např. Romů. Kolik jich potom bude?
A tak se neodbytně vnucuje otázka, k čemuže nás to Jaromír Procházka na konci svého vyznání vlastně zve? Prý k výstupu „ze sevřeného údolí na místa, odkud je rozhled na všechny strany a kde je možno přehlédnout dosavadní cestu a svobodně volit další“. Jenomže každý historik, podle toho, k jaké tradici se hlásí, nám poskytuje jiný rozhled, „dosavadní cestu“ vykresluje jinak, a to jistě nezůstává bez vlivu i na onu „svobodnou volbu“, kterou nám nabízí. Myslím, že výstižnější by bylo říci, že po onom výstupu nám historik ukáže svůj obraz „rozhledu na všechny strany“ i svůj obraz „dosavadní cesty“ a běda nám, kdybychom uvěřili, že nám poskytuje rozhled sám. Naše „zakletí“ je v tom, že jsme odkázáni jenom na obrazy a kulisy historiky kolem nás umně rozestavěné a rozhled sám je nám navždy upřen. Jistě – na většině z těch různých obrazů rozeznáme stejné milníky, podobné útvary, tytéž obličeje, jenomže na jednom z obrazů budou nížiny tam, kde druhý vykresluje výšiny, a naopak.
To se ovšem neomezuje pouze na intelektuálskou záležitost vyřešitelnou v rovině teoretických sporů, zda ten či obraz je věrnější. Troufám si říci, že všechny konflikty nejen našeho „století válek“ až do současnosti, byly vždy na obou (resp. na všech) zúčastněných stranách dobře podezděny historií. Obrazy (kulisy) dějin, jež nám historici předkládají, jsou naplněny národní, náboženskou, rasovou, třídní mythologií, jejíž všechny prvky si už nikdo nemůže sám ověřit, ale která si jednoznačně dělá nárok na naši sympatii a formuje i naše antipatie. Nemusíme hned chodit až na Balkán, stačí připomenout historické pozadí vztahů třeba polskoukrajinských (nově zjitřené „historickými“ filmy podle Sienkiewitzových románů), slovensko-maďarských, českoněmeckých, česko-rakouských, u nás doma pak evangelicko-katolických. To je příliš varující skutečnost, než abychom se dějepisu nezačali také bát a nepřibrali si při svém přístupu k němu do své výzbroje také trochu ostražitosti. „Lidé jsou odjakživa vynalézaví, když se snaží ututlat nepříjemná fakta z vlastní minulosti, individuální i kolektivní. Náš narcismus se jen těžko smiřuje s minulými situacemi, kdy jsme se nezachovali skvěle, a Nietzsche má pravdu, tvrdí-li, že ve sporu s naší sebeláskou a naší pamětí obvykle vyhrává sebeláska.“ (cituji z Loewensteinova článku zveřejněného v Listech, který mně poskytl Jaromír Procházka) „Většinou vykládajíce dějiny pěstujeme sebeobhajobu,“ napsala Noemi Rejchrtová k jednomu sporu, který se před časem rozhořel mezi zastánci dvou různých „tradic“. To je ovšem jiná reflexe historie než Procházkova.
Bylo by jistě přílišným zjednodušováním podezřívat odlišný historický výklad hned z vědomého falšování. Kolik ušlechtilých myšlenek, poctivých úmyslů a upřímné lásky k dobré věci může stát u zrodu nesnášenlivosti, v níž pro druhého nezbývá než obraz nepřítele! Jeden z hlavních problémů historie je její vpletenost do konfliktů, do nichž nás vtahuje s vášnivostí vlastní lidským společenstvím.
Považuji za nedostatek, že nás Jaromír Procházka ve své obraně historie na tato úskalí, tak úzce svázaná s elementárními lidskými vlastnostmi, neupozorňuje. Zmiňujeli se o nich v prvých větách přece, pak způsobem, z něhož bychom spíše usoudili, že je to obviňování nespravedlivé, a pak ovšem ani necítí nutnost naznačit, kudy by mohla vést cesta ven.
„Historie je“ prý „výkladem založeným na soudu“. Pak je ovšem nasnadě otázka, jak to že existuje tolik soudů nejen rozličných, ale přímo divergentních. Soud má směřovat k pravdě a pravda nemůže být v množství, nýbrž směřuje k jednotě jako cíli, který byť i ležel až za hranicemi tohoto věku, je dán jako úkol, jemuž se máme blížit. Zatím to vypadá spíš tak, jako kdyby si historikové libovali ve své vyhraněnosti a v obhajobě „toho svého“.
Odvozovat svou „totožnost“ z „dosavadního růstu útvarů, k nimž… patříme“, tak jak nám ho prezentují historici, je přinejmenším ošemetné a se svou „totožností“ bychom měli zacházet opatrněji. Velmi intenzívně jsme pocítili tuto ošemetnost nad dopisy reagujícími na evangelické stanovisko k poválečnému odsunu sudetských němců, přicházejícími z obou stran, české i německé. Ony „rozhledy na všechny strany“ byly navzájem k nepoznání.
Myslím, že v přístupu k historii je nutno mnoho změnit. Nejsem historik a nemohu historikům radit, jak by se měl změnit charakter jejich práce, především její vliv na naše vnímání sebe sama. Vím však jedno, že je dobrodružstvím, v němž není nouze o překvapení, pokusímeli se blíže poznat ty, jež jsme dosud v rámci své „totožnosti“ odsunovali za hranice svých náklonností a sympatií. Je třeba umět odstoupit od sebe samých a podívat se na sebe samy očima těch druhých. Asi přitom utrpí naše sebejistota, leccos z toho, co jsme dosud považovali za nepochybné, pozbude své stoprocentní věrohodnosti; čím jsme se pyšnili, se vyjeví v menším lesku, soudy (odsudky) nad těmi, kdo odvozují svou „totožnost“ z jiných dějinných spojitostí, pozbudou na své příkrosti – ale vykročíme tím na cestu směřující k jedné pravdě, na cestu, která bude bořit zdi nás dosud dělící, která bude nadějí pro budoucnost. A o tu přece především jde.