Kdo sleduje vydávání poezie u nás, toho nepochybně okamžitě zaujme nakladatelská velkorysost, jež umožnila vydat napůl básnickou, napůl obrazovou knihu Pavla Rejchrta Lyrika liter (Benešov, Eman 2015). Jistě, podobně typograficky vznešené svazky experimentální poezie zde vyšly již dříve, stačí vzpomenout nedávno vydané knihy Jiřího Ovčáčka, Josefa Honyse, Ladislava Nebeského či ze šedesátých let Pohlednou poezii Emila Juliše, Rejchrtova kniha zaujme však i něčím navíc: není to „čistá“ česká experimentální poezie, jak ji známe například z antologie Vrh kostek (ed. Josef Hiršal a Bohumila Grögerová) či z výše zmíněných svazků, ale je to básnická tvorba experimentální poezii v užším slova smyslu přesahující.
Vzpomínám si velice dobře, jak Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou reagovali na rozhlasové nahrávky autorské recitace experimentálních básní Vojmíra Vokolka, napsaných v šedesátých letech: radovali se sice z objevu pro ně dosud neznámého autora, současně ale odmítali kontaminaci experimentálního způsobu básnění křesťanským obsahem, či spíše zřejmým myšlenkovým obsahem vůbec. V jejich pojetí se v experimentální poezii báseň rodila „ze slov“, ve Vokolkově poezii byla tato slova ve službě etickému (náboženskému, sociálnímu) sdělení. Nepochybuji, že v případě poezie Pavla Rejchrta by tomu bylo pro její křesťanský, etický a vůbec myšlenkový obsah podobně, i když jeho experimentální texty jsou „čiré“ experimentální poezii nepochybně blíže než apelativní poezie Vokolkova.
Pavel Rejchrt psal své experimentální verše v letech 1972–1975, v době, kdy tento typ psaní byl již zcela odsunut mimo oficiálně akceptovanou a vydávanou českou literaturu, kdy veřejný život českého básnického experimentu byl již několik let minulostí. Nebyl ovšem sám. Ve stejné době podobně tvořil Václav Vokolek (později jeho básně vyjdou ve výboru Zříceninový mramor) a své experimentální básně mají v té době v šuplících další autoři do reprezentativního Vrhu kostek na sklonku šedesátých let nezahrnutí (knižně vyjde Vrh kostek na počátku let devadesátých): Miroslav Koryčan, Miloš Horanský a zejména nejvýznamnější teoretik a kritik básnického experimentu Karel Milota. Tvorba všech těchto autorů vyjde až po více než čtvrtstoletí.
Poezie Pavla Rejchrta z této doby je specifická tím, jak osciluje mezi slovním sdělením působivým ryze vizuálně a tradiční básní. Ne náhodou se v knize Lyrika liter experimentální texty střídají s básněmi, jež předznamenávají budoucí autorův osobitý básnický vývoj, pracující s vázanou formou, rýmem a vždy – i při obsahu velmi závažném – v dotyku s jemnými prvky autorské nadsázky a slovního humoru.
Lyrika liter je mimořádný nakladatelský počin. Nejen proto, že jde o knihu typograficky krásnou a proto, že její vydání zaplňuje významné bílé místo na mapě české literatury sedmdesátých let, ale především proto, že ukazuje na to, jaké významné estetické a myšlenkové přesahy česká experimentální poezie šedesátých let měla – že nešlo o hru se slovy uzavřenou ve slonovinové věži, ale o skutečnou „hru doopravdy“, jak o tom svědčily nejen životní osudy Vladimíra Burdy, Josefa Honyse či Jindřicha Procházky, ale i četné literární vlivy nejrůznějšími směry. Poezie Pavla Rejchrta je mimořádně působivých důkazem plodného působení jednoho z těchto vlivů.