O finančních darech
Z televizní obrazovky blikají na nás čísla bankovních kont, ze stránek novin znervózňují nám svědomí více či méně srdceryvné výzvy k podpoře té neb oné dobré věci a je-li člověk navíc ještě věřící, neunikne apelům na štědrost a obětavost ani v kostele. Na farním úřadu nemine týdne bez další nové složenky, která se zelenavě domnívá, že právě vaše společenství bohulibým účelem nepohrdne a projeví svou uvědomělost potěšujícím obnosem.
Co je moc, to je příliš – a tak stejně přispíváme pouze výjimečně, jenom na něco. Je to normální a nemělo by asi cenu se tím vůbec zabývat, kdyby v evangeliu nebyl ten provokativní text o vdově, která vhazuje do kasičky čtyrák (Mk 12,41–44).
Ježíš pozoruje, jak lidé přispívají svými dary. Mnozí bohatí dávali mnoho. V pořádku, Ježíš nekomentuje. Neříká – „ten dal málo, vzhledem ke svým příjmům měl dát víc“, nesyčí zlostné „podívejte, tamhleto je strašný lakomec“, natož pak závistivě „ten si žije, ten má peněz“. Na druhou stranu však taky ani nechválí, nelichotí, nepochlebuje. Když mnozí (ne všichni) bohatí dávají mnoho – no comment.
Teprve když přijde vdova, vysloveně chudá, a hodí tam dva drobáky, dohromady čtyrák, promluví Ježíš k učedníkům: Tahle dala víc než ostatní, protože ne ze svého nadbytku, ale ze svého nedostatku.
Znamená to, že jenom takový dar, který tvrdě pocítím na vlastní kapse, má cenu? Jenom tehdy, když sami sebe svými dary finančně ruinujeme, Ježíš se k nám přiznává? Má tedy například společenství církve dávat na dobročinné účely tolik, aby nemělo na opravu svého kostela?
Ale ne, Ježíš ti neříká, kolik máš na co dávat. Stejně vždycky víc než dáváš. Ježíš tě učí, kterých dárců si máš nejvíc vážit, nebol’ tě svou opravdovostí zahanbují.