Odeslání dokumentu Postavení církve a věřících (viz Protestant 8/97) předcházelo varování tehdejšího synodního seniora Dr. Václava Kejře sdělené ing. Jakubu Trojanovi, tehdy faráři bez státního souhlasu. Ten byl později i veřejně – v rozporu se skutečností – synodním seniorem označen za hlavního iniciátora „Petice 31″, jenž prý nezvládl svou pýchu a „chce být první.“ Tímto obviněním byl fakticky předhozen napospas státním úřadům.
Po odeslání dokumentu bylo na 28. 5. 1977 narychlo svoláno synodní zastupitelstvo, pro něž profesoři KEBF připravili kolektivní „Stanovisko“. Zastupitelstvo 1. rozhodlo, že do sborů bude zasláno stanovisko učitelů KEBF… 2. usneslo se na kárném řádu, který bude platit do XX. synodu a navrhlo členy pro kárné výbory 3. zrušilo platnost kazatelských reversů, které byly podepsány s výhradami. 4. usneslo se na dopise Federálnímu shromáždění který uvede do patřičných mezí zvláštní podání skupiny jedenatřiceti bratří a sester ze 7. 5. 1977 o poměrech v ČCE. (Církevní aktuality, 2. 6.)
Kritika signatářů dopisu 31 se soustředila především na kompetenční rovinu – že obešli církevní vedení, kterému podle řádů církve jedinému přísluší jednat se státními úřady. „Pacifikace“ měla proběhnout za pomoci provizorního kárného řádu. Jeho účelově formulovaná ustanovení o jednotě církve byla uplatněna se zpětnou platností (!) a signatářům dopisu 31 z řad kazatelů (ve službě i mimo službu) udělila v září r. 1977 SR důtku s výstrahou (J. Trojanovi zostřenou), ostatním pak písemné napomenutí.
O tehdejší atmosféře vypovídají jednak oficiální dokumenty (např. dopisy SR z 3. 6. čj. 892, ze 17.6. čj. 964, informace o důtkách – 10. 10. 1977). Pouze v samizdatu (mj. i kvůli církevní autocenzuře) se naopak mohly šířit odpovědi těch, kdo odmítali zavádějící interpretaci církevního vedení nebo se vzniklou situací zabývali v rozsáhlejších textech (např. Ladislav Hejdánek, Dopis č. 15, in Dopisy příteli, vyd. OIKUMENE, Praha 1993).
Nové formulace (kárného řádu a novely kazatelského reverzu – pozn. red.) mají zvýšit disciplinovanost v církvi a hlavně umožnit trestat a vylučovat. … Opomíjí sbor a staršovstvo, výrazně směřuje k episkopální podobě církve. …návrhy jsou vyvolány tlakem státní správy na to, aby se církev připodobnila ještě dále ostatním organizacím, řízeným „odshora dolů“. … Zpřísněný kárný řád má umožnit, aby likvidaci církve prováděly samoobslužně církevní orgány, jako je tomu v episkopálních církvích ve většině „reálně socialistických“ zemí (z komentáře Jana Šimsy)
Božena Komárková ve svém rozsáhlém rozkladu Difficile est… z 26. 7. 1977 m.j. napsala: Facit těchto skutečností zní: synodní rada a fakulta přivedly sebe a vedou církev do vleku politické moci daleko za hranice toho, co církve theologicky vždy státu koncedovaly: respektovat jeho zákony v duchu 1. Tim 2,1–2: „abychom pokojný život vedli ve vší pobožnosti a šlechetnosti.“ Přivolily ustupovat mocenské zvůli nepodložené zákonem a dospěly až k tomu, že se svým kárným řádem postavily na stranu moci proti bratřím, kteří konají své duchovní povolání s větší bázni před Bohem než před vrchnostenskou mocí. Dojdou tak daleko, že je nyní na rozdíl od předchozích let samy vyloučí z duchovní služby a připraví sbory o pastýře, za něž nemají náhrady? Chování některých církevních tajemníků ukazuje, že s takovým krokem počítají. Domnívá se synodní rada, že takovou „čistkou“ podle receptu a vůle mocných zachraňuje nebo dokonce ozdravuje církev?
Podzimnímu XX. synodu byl určen manifest mladé generace Děti kajícníků, který situaci reflektoval z pohledu těch, kdo končili svá studia (příp. vstupovali do služby v církvi) na přelomu 60. a 70. let.
Napjatá očekávání – a ovšem i skepse – předcházely 20. synodu – zda potvrdí linii nastoupenou květnovým zastupitelstvem a hájenou odstupující synodní radou či hrozící hluboký rozkol nějakým způsobem překlene. Jak ho vnímal prof. Josef Vydrář, jeden z signatářů dopisu 31, osočovaných církevním establishmentem, ilustrujeme jeho fejetonem Zátrhy ze synodu.
Tomáš Trusina
Děti kajícníků
(Manifest mladé generace)
20. synodu českobratrské církve evangelické a synodní radě ČCE, zvolené 20. synodem
Situace, do které jsme se v posledních měsících dostali a která nás staví pod nesmlouvavé mínění druhých (viz příloha 1), musí nás vést k hlubšímu zamyšlení.
Máme za to, že dříve nežli se můžeme poctivě vyrovnat s míněním druhých, je na místě ohledat, jak dokážeme rozumět především sami sobě. Proto se vracíme k samým počátkům našeho bohosloveckého vnímání.
Jako začátečníci jsme vstoupili do prvních semestrů teologického studia nebo jako začátečníci jsme se ujali církevní práce. V této době jsme patřili k nejmladší generaci ve společenství církve, k té generaci, která dosud málo poznala a nepatrně prožila.
V údobí těchto počátků našich studií či služby v církvi nás náhle a nečekaně zasáhlo společné pokání církve, které začalo plynout z úst a per starších generací. Naši otcové a učitelé pronášeli téměř jednohlasně svá vyznání vin, kajíce se z chyb a omylů uplynulých let, kterých se dopouštěli anebo vůči nimž zůstávali neteční. Toto všeobecné pokání prolnulo celou instituční strukturou církve: Káli se prominentní jedinci, svaz kazatelů, synodní rada, její komise, seniorátní orgány, synodní zastupitelstvo i synod. Zkrátka svou veškerou representací se kála nebo chtěla kát celá církev. Pokání mělo svůj zřetelně konkrétní obsah a všichni kajícníci uváděli povahu svých nedostatků a vin, které při sobě sebekriticky shledávali (viz příloha 2).
Jeden z našich nejvýraznějších učitelů, toho času snad pro nás vůdčí bohoslovecká autorita, prof. J. Smolík, dal všem těmto poznaným hříchům, chybám, nedostatkům i omylům konkrétní pojmenování, když je nazval přežitky nebo deformacemi stalinismu jak v církvi, tak v teologickém myšlení (viz příloha 3).
Poznání viny a z ní plynoucí pokání, jakož i nabízená skutečnost odpuštění a v naději přislibovaná možnost nových a lepších počátků zavázaly církev v jejích individuálních i institučních složkách k slibům, předsevzetím a výzvám (viz příloha 4).
Souhrnem vzato, generace vůči nám starší pohleděly samy na sebe v této perspektivě: Procitly v hodině pravdy ke kajícímu poznání, že na mnohé temné stránky minulých let se podepsaly v nejednom ohledu jako viníci nebo alespoň jako dlužníci, kteří svá selhání právě shledali, pochopili a z nich se upřímně vyznali. Při tom dali zřetelně najevo, že chtějí co možno nejvíce napravit a co nejlépe odčinit nenávratnou minulost (pokud to ještě nějak půjde), a sice s tím kajícím úmyslem, že budoucnost rozvinou „nově z pozice pravdy“. Vždyť záleží také na tom, aby sebe rehabilitovali ve svých očích.
Po uplynutí necelé desítky let, konfrontováni s přítomným stavem církve, s její praxí i s jejím bohoslovím, jsme nuceni položit svým otcům, učitelům a kajícím generacím nad námi tuto závažnou otázku: Jak jste to tenkrát mysleli se svým pokáním a se svou nápravou? Byly tehdy ty projevy lítosti svou dobou nadmíru podmíněné, takže jejich vážnost pozvolna a potichu pohřbil čas? Máme se bez okolků všichni do jednoho shodnout, že dnes už stojíme před podstatně jinými úkoly a problémy, že je zbytečné oprašovat staré časy a nebezpečné vyvolávat zlé duchy? Upřímně řečeno: nebylo celé to kající dějství výrazem prostého politického oportunismu, jen křesťansky podbarveného, který doba vyžadovala jaksi všeobecně a do něhož církev a teologové přispěchali s arzenálem jim vlastním, totiž s pokáním? Anebo jste své pokání učinili tenkrát příliš unáhleně a lehkovážně, netušíce rizika s ním spojená? Či snad – chraň Bůh – se domníváte, že „všeliká věc má jistý čas“, čas hřešení a čas pokání?
Nemáme v úmyslu vám přisuzovat na podkladě těchto otázek něco nečestného. Své odpovědi nám sice dlužíte, ale nechceme pochybovat o upřímnosti vašeho tehdejšího pokání. Spíše jsme vám zavázáni a vděčni za to, že jste nám otevřeně a srozumitelně naznačili, čeho nežádoucího se máme vystříhat, jakých cest a úskalí se vyvarovat stůj co stůj, abychom slepě nekráčeli ve stopách vámi označených hříchů. Mohlo by někdy vyrůst horší provinění než duplikáty jedné a téže viny? V tomto ohledu jsme si přáli být a chceme i nadále zůstávat vašimi oddanými žáky a poslušnými dětmi, pro něž jste mívali svého času nejedno laskavé slovo (viz příloha 5).
Na základě množství přiložených textů není již třeba podrobně dokazovat, že nejsme „neústupná skupina, která vědomě vytváří konfliktní situace“, že neholdujeme „úsilí vtáhnout církev do politického zápasu na nelegitimní pozice nebo ji zatlačit do ilegality“ a že nejsme žádnou „Novou orientací“, která už mimochodem začíná být pro naši generaci kusem církevní historie.
Abychom předešli zbytečným nedorozuměním, uvádíme, že nevycházíme z žádných politických pozic minulých let, o něž bychom chtěli zpětně opírat svá teologická východiska, nýbrž chceme si stále a nově uvědomovat vážnost a hloubku pokání, jak ho pro sebe i pro nás ozřejmily starší generace se všemi jeho důsledky i závazky pro všechen čas ještě darovaný k nápravě. Neboť víme, že smysl pravého a hlubokého pokání neztrácí nikdy na své naléhavosti a že ho nemůže podnítit ani politická nálada ani kulturní vyspělost nebo národní uvědomění, nýbrž že k pokání vždycky vybízí „hlas volajícího na poušti“: „Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho.“ Podle Zásad ČCE „křesťan nemůže omlouvat sebe a vysvětlovat svá chybná rozhodnutí a hříšné cesty vnějšími podmínkami. Při každé příležitosti zjišťuje vlastní odpovědnost. To je zdroj a smysl pokání. Kajícnost je stálým projevem křesťanovy víry a práce, součástí každodenního života“. Proto se s údivem i s lítostí tážeme, jak to, že jsme se dnes ocitli jako mizivá menšina na pranýři církve? Kdo nás chce soudit a kdo hodí první kamenem z někdejších kajícníků?
Stojíme dnes uprostřed zápasu, který nás neustále přivádí před základní rozhodnutí: buď „myslet a jednat nově z pozice pravdy“, jak se k tomu zavázali otcové a učitelé, anebo plodit duplikáty jednou již vyznaných a odsouzených hříchů.
Proto i k povolání práce a služby kazatelské přistupujeme tak, že se především zavazujeme k zvěstování evangelia Kristova s bezúrazovým svědomím před Bohem i lidmi. Také slibujeme zachovávat řady církve a dbát předpisů nadřízených úřadů církevních. Tím vyjadřujeme, že chceme respektovat významovou posloupnost těchto závazků, opírajíce se při tom principy reformační teologie.
A konečně pokání nám ukládá rovnoprávnou odpovědnost za církev, jejíž suverenitu tvoří údy sborů ve smyslu všeobecného kněžství věřících a nikoli správní orgány církve. Věříme, že církev žije a roste z přijímané milosti Boží, na kterou odpovídá poslušností poznávané pravdy. Pochopili jsme, že „církev před chaosem neuchrání autoritativní systém, ale právě síla a poslušnost pravdy“, jak to vyjádřil náš učitel (viz příloha 6).
Uzavíráme slovy, kterými oslovil nastupující generaci církve na jejím sjezdu v Novém Městě na Moravě 18. května 1969 prof. J. Smolík: „Opřeni ve víře o Boží věrnost, nesmíme vzdát boj o pravdu ve světě. Budeme mít ve společnosti tolik pravdy, kolik bude úměrné naší věrnosti. Ani dnes není zápas o pravdu prohraným zápasem. Ani celý svět nic nezmůže proti pravdě, ale k pravdě. Kříž a vzkříšení – to není minulost, ale tvůj zítřejší zápas a tvoje zítřejší naděje. Neboť Ježíš je živ. On je ten jediný, který přichází. Všichni ostatní odcházejí.“
Probuďme se křesťané k pokání pravému,
pamatujíc, že nastane den soudný každému. i
O Bože, obratiž nás, Bože všemohoucí,
ať pokání činíme včas horlivé a vroucí.
Manifest mladé generace, nazvaný „Děti kajícníků“, určený 20. synodu českobratrské církve evangelické a synodní radě zvolené tímto synodem podávají jako příspěvek k vnitrocírkevnímu rozhovoru:
Bárta Zdeněk, Bauer Edmund, Bísek Tomáš, Brodský Petr, Brodská Daniela, Drápal Dan, Karásek Svatopluk, Keller Jan, Kozlík Jan, Matějka Daniel, Matulová Věra, Otřísal Michael, Otter Pavel, Pivoňka Bohdan, Rejchrt Miloš, Syrovátka Vojen, Šilar František, Tydlitát Jan, Tydlitátová Olga, Vašina Miloslav, Vítek Jaroslav, Zlatohlávková Jana
PŘÍLOHY:
1.
Ve zprávě sborům o posledním vývoji v církvi z 3. června 1977 stojí: „V církvi je neústupná skupina bratří a sester, kteří vědomě vytvářejí konfliktní situace jako je např. ta, která nastala neuposlechnutím varování synodního seniora.“
V úvodu k 8 tezím učitelů fakulty k Situaci v ČCE z 24. května 1977 čteme: „V současné době jsme svědky nápadných konkrétních důsledků několikaletého úsilí vtáhnout čbr. církev evangelickou do politického zápasu na pozice, které nejsou bohoslovecky oprávněny a které negují socialistické společenské a politické podmínky, v nichž žijeme a na jejichž utváření se chceme podílet.“ Ve 3. tezi tohoto dokumentu čteme: „Odmítáme pokusy jednotlivců zatlačit církev do ilegality ve falešném domnění, že jen tak splní své poslání.“
Synodní senior dr. Václav Kejř napsal do Ženevy rev. C. Raiserovi na Světovou radu církví toto: „Jak patrně víte, v naší církvi existuje malá skupina kazatelů, která se nazývá“ Nová orientace. „Povstala ze zvláštního pojetí některých teologických otázek, kterým se oddělila od teologie naší církve přes všechny snahy učitelů Komenského fakulty… Poslední akce této skupiny nemůže být chápána jinak, než jako narušování všech snah synodní rady jednat a řešit problémy církve s odpovědnými státními orgány. Synodní rada také ve všech rozhodnutích respektuje usnesení synodu, který velikou většinou nesouhlasí s postoji a akcemi Nové, orientace.“
2.
Z pokání plyne bytostný zájem na tom, aby došlo u nás k vytvoření takových forem politického života a takových právních záruk, aby nejen ono obludné zneužití moci, nýbrž jakékoli deformace, vyvolané mocensky administrativními zásahy do oblasti kultury, přesvědčení a víry byly vyloučeny. (J. Smolík: Křesťanská revue 1968, s. 73)
Proč jsme se tak dlouho po roce padesátém neozvali? Proč nás znepokojovalo, když Nová orientace se začala ozývat? Tyto otázky osvětlují naši theologickou-situaci z jiné perspektivy. Je třeba provést důkladnou revizi naší theologie v posledních patnácti, dvaceti letech. (J. Smolík: Příspěvek k hledání orientace v církvi KR 1969, s. 43)
Jde o theologické pokání a o rehabilitaci těch složek našeho myšlení, které se daly deformovat tlakem situace. Ptáme se, proč nám bylo dáno značně později rozpoznat se vší naléhavostí, že veřejné vyznání Krista znamená nejen Krista nezapřít, stát v shromáždění církve, nýbrž stejnou, ne-li větší mírou zastat se veřejně (neveřejně se to dálo) člověka proti bezpráví, ozvat se se skupinou přátel proti monopolu moci. Bylo správné, když jsme poměrně dlouho tento závazek evangelia spojovali s úvahou, že bude chápán jako politický protest a ztíží situaci církevní instituce a případně zostří studenou válku? Když jsme se ptali, zda žijeme v démonické situaci, a hledali kritéria, nacházeli jsme výpovědi, že základním kritériem je svoboda zvěstovat evangelium, což se velice snadno pochopilo jako svoboda k institučnímu kázání… Všecky výtky a obavy z důrazu na Ježíše Nazaretského, na antropologii, byly v té době neoprávněné. Bez tohoto důrazu, který vedl k theologii „průšvihů“, bychom ztratili evangelium a sami sebe. Umožnit babičkám, aby mohly v domově důchodců poslouchat z magnetofonového pásku bohoslužby, zastat se dětí ve škole až po boj proti konfidentství, to byla fronta, na které šlo o ryzost našeho vyznavačství, o theologickou existenci církve. (J. Smolík: KR 1968, s. 121 n)
Na tento úkol musíme soustředit svoji pozornost. Nestačí tu jen formální a oficiální bratrství. Pobožná slova, kterými často chceme přikrýt své rozpory, nedostatky a hříchy, vedou jen k pokrytectví. Musíme sestoupit hluboko do svých dosavadních vztahů a tam hledat nedostatky svého duchovního života, své opravdovosti – a ovšem svých činů. (J. L Hromádka: Memorandum presidenta KMK z října 1968)
Stali jsme se sice uznávanou institucí ekumenickou, ale je otázka, zda nám právě tato institučnost neubrala na přesvědčivosti, duchovní autoritě a praktické účinnosti. Pojednejme o tom s opravdovou vnitřní sebekontrolou a ve svobodné kajícnosti. I já sám musím si klást otázku, zda jsem vždy vykonal to, co jsem vykonat měl, a zda jsem se nedopustil vážných omylů a chyb. (J. L. Hromádka: tamtéž)
Doznáváme však, že jsme i my nejednou propadli malomyslnosti, strachu, lhostejnosti a nezájmu o naše bližní, když se jim dála křivda, že jsme se důsledně nezastávali práva, pravdy a spravedlnosti a že jsme pohodlně nechávali jednat za sebe druhé a jim připisovali všecku odpovědnost za chyby a deformace, které se dály. (Prohlášení ČCE z 14. 3. 1968, Český bratr s. 63)
Myslíme-li na svůj včerejšek právě o velikonocích, rozeznáváme ještě zřetelněji hloubku viny za všechno zlé, co se dálo. Nikdo se sebe nemůže setřást odpovědnost za období, ve kterém jsme žili. Mnozí z nás selhali. Podléhali jsme strachu, vymlouvali se a ustupovali často tam, kde to nebylo potřebí. Ztichli jsme a stávali se netečnými. Zřídka kdy se v nás projevila odvaha zastat se těch, jimž se dála křivda. Naše pokání nezmenšuje však radostnou vděčnost Pánu Bohu za věrnost a statečnost mnohých bratří a sester. (Synodní rada sborům církve z 8. 4. 1968, ČB 1968, s. 65)
Znovu si uvědomujeme moc lidského hříchu, který úspěšně konal ničivé dílo i na nás, protože nás vedl k lhostejnosti nad veřejnými záležitostmi, našeptával nám nepravé starosti o sebe samy, dokázal nás často umlčet, když jsme měli mluvit, opájel nás náboženskými city tam, kde jsme se měli zastávat pravdy a spravedlnosti a vedl nás k tornu, abychom žili jen konsumním způsobem života. Evangelium Ježíše Krista nás volá k pokání vždycky, ale v této chvíli cítíme, jak má být naše pokání konkrétní. Vina za všechno zlé minulých let padá také na nás a musíme to se zahanbením, ale upřímně a obezřele přiznat… Nechceme se vymlouvat na žádné vnější okolnosti, které nám v minulosti bránily mluvit a zastávat pravdu… Proto litujeme toho, že naše kazatelny přestaly být tím, čím byla u nás už dávno slavná Betlémská kazatelna M. J. Husa. Litujeme toho, že jsme se v nesvobodě báli přimět naše církevní správní shromáždění sborová, konventní a synodní k tomu, aby se zabývala také politickými otázkami socialismu, demokracie, práva, moci a výchovy, i když jsme byli z těchto oblastí vykazováni… Litujeme toho všeho, prosíme o Boží smilování a o dar odvahy i umění se ze svých minulých chyb poučit a v budoucnu se jich vyvarovat. (Provolání kazatelů moravskoslezského seniorátu z 25. 3. 1968, ČB 1968, s. 89)
V posledních dvaceti letech nabyly některé pokyny pro práci a postoj až bludného charakteru. Především to byla směrnice, abychom si hleděli jen sborů a nepletli se do záležitostí politických, kulturních a společenských. Učení, že svět je zlý a nestojí za to, aby se o něj křesťané zajímali, bylo pokládáno za východisko z kritických situací a nevhodně aplikováno na naše poměry. Nabádavá starost, aby naše činnost nepřesahovala hranice sborů a církví, nás vháněla do ghetta, v němž nás chtěla mít naŠe vládnoucí ideologie, a nahrávala tak nebezpečnému dogmatu, že náboženství je věcí čistě soukromou. I když nás křivdy trápily a zločiny dusily, veřejně jsme neprotestovali, leda jen tu a tam jako jednotlivci a malé skupinky. Neméně nebezpečným úskalím byla aplikace filosofických nauk o nezadržitelném chodu dějin, o kterou se opíralo doporučení „plout s proudem“ a vcelku schvalovat, co se děje kolem. Zkrátka stát ba straně mocenské společenské skupiny a podporovat ji. Tato falešná loajalita hledala po způsobu vládnoucí ideologie všechno zlo za hranicemi naší země a socialistického tábora. Protestovalo se, když v té či oné západní zemi docházelo k násilnostem, zatímco o poměrech u nás se vytrvale mlčelo – jako by bylo vše v nejlepším pořádku. Hřích na sebe bere nejednou háv zbožných slov a velkých ideálů, jimiž se maskuje, takže jej lze jen nesnadno odhalit. Taktika, chytračení, pud sebezáchovy a lhostejnost k údělu druhých potlačovaly křesťanské ctnosti, jakými je například dobrovolné riskování, nepřizpůsobivost, umění říci jasné nikoli a vidění zla tam, kde je, ve vlastním srdci a ve vlastních řadách, v církvi a v národě. Proto jsme se ve svém celku nepřipojili k těm, kdo byli diskriminováni a veřejně jsme se nepostavili na stranu souzených, odsouzených a popravených. Naučili jsme se velkoryse přehlížet krutosti i omlouvat zločiny. To vše jsme dělali v zájmu dobra a existence církve. Skutečně se nám podařilo, že Kostnické jiskry nepřestaly vycházet, bohoslovecká fakulta nebyla uzavřena, nikdo z představitelů církve nebyl vzat do vazby. Zdá se tedy, že jsme ztratili právo na slovo a nárok na existenci. (Pastýřský list libereckého seniorátu ČCE)
Pokusy (obecně známé i z nedávné minulosti v naší zemi) chtít udělat z církví a z křesťanských pospolitostí jakési přírodní reservace, v nichž měli křesťané dožít stranou veřejného dění a pospolitého života, byly pokusy, které křesťané museli odmítnout, protože se dotýkaly samého jádra jejich křesťanské existence. Ošidná teze, že náboženství je soukromou věcí, vedla k ustavičnému oklešťování křesťanství a k jeho likvidaci. Pokud křesťané sami umožňovali nebo přispívali k tomu, že stát a politika byly ponechány samy sobě, byla to jejich vina, z níž se musí kát. Křesťanská církev se nesmí stáhnout do sebe, nesmí odejít dobrovolně do ghetta nebo do sakrálního prostoru a nechat svět jít kolem. To by byla solí zmařenou, která se nehodí k ničemu, než aby byla vyhozena na cestu a zašlapána. Odmítá-li křesťan politickou odpovědnost, přenechává celý veřejný život mocem a mocnostem, které si dělají nárok na celého člověka. Avšak ke křesťanské víře patří, že byl osvobozen od strachu před takovými mocemi, které deformují člověka i jeho svět a zařízení. Proto nejen může, ale i musí mezi prvními usilovat o nové uspořádání životních poměrů, odpovědně pracovat na přetváření hospodářských podmínek, aby lidé mohli lidsky důstojně žít ve svobodě, právu a spravedlnosti, ale také v míru a pokoji. (Dobrozdání Poradního odboru teologické synodní rady, schválené synodní radou, vypracoval F. M. Dobiáš, ČB 1968, s. 148n)
Církev, která následuje svého Pána, musí být vždy na straně utlačovaných a diskriminovaných. Vyjadřujeme hluboké pokání za tb, že tomu v době kultu tak nebylo. Z pastorační solidarity se rodí akce, které vedou k obnově. Pastorační péče neznamená jen nést zvěst odpuštění a milosti. Znamená také zastat se člověka. Mezi ty, kteří nejvíce potřebují, abychom se jich zastávali, patří děti, mládež, neboť na ně doléhají nejtíživěji naše viny z minulých let. (Budování sboru a pastýřská odpovědnost za jednotlivce. Dokument komise pro 16. synod, KR 1969, s. 92)
Ujistili jsme se na synodu znovu, že církev má v dnešní době své jedinečné poslání z evangelia Ježíše Krista. Snažili jsme se mu porozumět s vědomím, že jsme mnohokrát selhali v tlaku minulých let, ale i s radostí, že byli mezi námi ti, kdo svědčili o Boží pravdě do všech důsledků. To nám ukazuje cestu k pokání, která nás vede kupředu k všestranné obnově církve. (poselství 16. synodu sborům církve, CB 1969, s. 54)
Fetišizace daných politických realit, do kterých jsme tlačeni, je přímou cestou návratu ke stalinismu. Podstatou stalinismu bylo přijetí dané situace, proti které se nedá nic dělat a obětování základních lidských principů této situaci. (J. Smolík: Více sluší poslouchat Boha než lidi, KR 1969, s. 7)
3.
Theologická neujasněnost způsobila, že jsme se ne dost výrazně a včas ozvali. Ptejme se, zda neexistují v hlavách v církvi i mimo církev „přežitky stalinismu“:
1. Přežitek institucionalismu.
V konfliktních situacích minulých let nám nejednou zájem o církevní instituci a její možnosti a strach z represálií znemožnil pochopit a vyslovit plně pravdu, která byla s tímto zájmem v rozporu. Překonat tento přežitek znamená rozhodovat se pro pravdu, která se s institucí neztotožňuje.
2. Přežitek „orthodoxnosti“.
Z obav, aby evangelium nebylo zaměněno za laciný humanismus, ze soustředěnosti na zájmy církve nám trvalo někdy dost dlouho, nežli jsme se rozhodli zasadit se o konkrétního člověka. Překonat tento přežitek znamená pochopit, že kázat evangelium a zároveň se nezastat dětí a babiček, nestarat se o kriminály, je mystifikací evangelia. Orthodoxnost evangelia je zcela neorthodoxní, civilní.
3. Přežitek „křesťanské solidarity a pokory“.
Ideologický mocenský tlak nás zaháněl ze všech vlivných pozic práce a vlivu do ghetta. Nejdřív jsme se vnitřně bouřili. Pak jsme hledali bohoslovecké argumenty. Theologie kříže a solidarity s mocnými omlouvala někdy dějinnou nutnost rezignace. Tady jsou nejhlubší theologické chyby. (J. Smolík: Příspěvek k hledání orientace v církvi, předneseno na synod. zastupitelstvu 25. 5. 1968, KR 1968, s. 43)
Nalezli jsme sami sebe v zápase o pravdu, svobodu, o zachování právního řádu. Všem, kdo pomohli, abychom se po letech osobního i vzájemného odcizení zase našli, zůstaneme zavázáni navždy. Našli jsme se. Poznali jsme sice, že nás stalinismus deformoval víc, než jsme si původně mysleli, avšak podařilo se nám najít znovu autenticitu lidství. (J. Smolík: KR 1968, s. 217)
Jde o novou theologii, o novou církev, jde o to, vzdát se mnoha starých předsudků a vykročit na neprošlapané cesty. To může být a vskutku je pro každého, kdo s tím v církvi začne, nebezpečné. Rozhodně však stojím na tom, že to není nebezpečné ani pro theologickou fakultu ani pro církev. (J. Smolík: KR 1968, s. 218)
4.
Je však třeba se osvobodit ze zakletého kruhu moci, který určuje naše myšlení. Je potřebí myslet nově z pozice pravdy. Z této pozice platí, že každé vynucování, aby byly uznány politické reality, vedlo vposledku k rozkladu a ukázalo se pro budování společnosti a její budoucnost nereálné. Reálnou se prokazovala naivita, která se nesmiřovala s realitou. Kdyby jí nebylo, neexistovalo by svědectví Husovo a neexistovala by mezi námi ani Husova památka. Ba ani bychom nečetli z Kralické bible a nezpívali staré bratrské písničky. Nebylo by českého národa. Jde o to, aby se křesťanství i jiní naivkové spojili v jeden šik. Křesťanská naivita není lacinou vírou v zázraky, nýbrž riskantní odvahou k pravdě. (J. Smolík: Více sluší poslouchati Boha než lidi, KR 1969, s. 8) -
Opakuji to, co jsem řekl na počátku: najdeme společný jazyk, odložíme všechny propagační nebo taktické ohledy, abychom se podívali do dějinné situace s lidskou bezprostředností, bez sebeklamu a bez skrytých motivů oportunní vypočítavosti? Mé výklady nechtějí být neomylným soudem. Chtějí být spíše podnětem, abychom učinili krok kupředu v samé svatyni lidských vztahů a duchovního bratrství. (J. L. Hromádka: Memorandum presidenta KMK z října 1968)
Z motivů naší křesťanské víry se chceme odpovědně podílet na utváření naší společnosti jako občané svého státu. Záleží nám především na překonání lhostejnosti, která u mnohých lidí vyrostla z minulých zkušeností a deformovanými politickými programy a z nedostatku možnosti uplatňovat veřejně vlastní názory. (Z pověření výroční plenární schůze výbor SČEDu z 8. 2. 1968, ČB 1968, s. 68)
Chceme zůstat vždycky svobodni ode všech, abychom všem sloužili. Ale i svobodni k protestu proti jakémukoli bezpráví. Nevzdejme se už nikdy práva na svobodu slova. Společně usilujme, aby se z řečí jako nástroje demagogie a propagandy stal nástroj dorozumění. Snahy o čistší a hlubší demokracii podporujeme jako kvas uvnitř naší společnosti i tím, že budeme prohlubovat své vlastní presbyterní zřízení. Vychovávejme k demokratickému myšlení i jednání své děti a mládež. (Provolání kazatelů moravskoslezského seniorátu z 25. 3. 1968, ČB 1968, s. 89)
S lítostí nad tím, co být nemělo, a s radostnou nadějí, že se to nebude opakovat, si připomínáme evangelium, z něhož čerpali věrní svědkové v dobách těžkých a které je životodárnou mocí i v údobích volnějších a svobodnějších již proto, že obnažuje zlo hned v samém zárodku a učí proti zlu bojovat. V člověku ani ve společnosti nebyly, nejsou a nemohou být pevné záruky, že se vše nezvrhne a nevrátí do starých kolejí. Právě evangelium nás učí, co je zlo a kdo je člověk, svědčí, že tu máme co dělat se světem iracionálním, kde nepomůže věda ani právní řád. A vtom je poslání církve, nezanedbatelné a nenahraditelné. Oč jde, je změna myšlení. Do nás všech pronikl jed z minulých let, nikdo z nás> nebyl tak imunní, že by nebyl zasažen, na četné zlořády jsme si přece jen už navykli, že nás ani nepobuřovaly. Nejen lidé kolem nás, ale my sami znovu a znovu potřebujeme slyšet evangelium, máme – li být obnovováni a proměňováni. Náš obrodný proces nesmí končit nikdy! V období, kdy jsou opět ohroženy velké ideály prýštící z křesťanských tradic našeho národa, sotva se začaly aspoň zčásti uskutečňovat, je nám všem nezbytně potřebí obírat se evangeliem ještě intenzivněji než v minulosti, nemáme – li se znovu ocitnout na scestí. (Pastýřský list libereckého seniorátu čCE)
Mnoho nám bylo dáno, mnohé jsme zůstali dlužni. Prosme Boha za odpuštění, za nové pověření i za novou sílu. Vykročme do dalšího padesátiletí s novým odhodláním, že budeme věrněji zastávat pravdu Kristova evangelia, obětavěji pracovat, horlivěji usilovat o to, aby všechen náš lid se stával lidem Božím. (Poselství jubilejního shromáždění ČCE z 1.12. 1968)
Nesmíme se dát srazit, podlomit skutečnostmi, před kterými stojíme. Dívejme se dál, kupředu. Spojme se se všemi, kteří se dali do zápasu o prosazování nových vztahů mezi lidmi. Nevzdávejme se toho, co bylo páteří našich dějin, neztrácejme víru v budoucnost, nedejme se zahltit zoufalstvím. (Synodní rada všem sborům církve 22. 1. 1969)
Bylo by chybou pokračovat v dřívější situaci, kdy se budování a poslání sboru stavělo proti sobě. Budování a poslání sboru se podmiňuje navzájem. Jen v této vzájemnosti mohou vést k obnově církve. (Budování sboru a pastýřská odpovědnost za jednotlivce, dokument komise pro 16. synod, KR 1969, s. 92)
V každém případě má církev vědět, že danou politickou realitu může podpořit jen tak daleko, nakolik ona odstraňuje staré křivdy, že brání hrozivějším a umožňuje vztahy lidštější a lepší. Pokud bude církev v rámci státního společenství usilovat o náboženské svobody a práva pro svou činnost, smí a má tak činit v rámci úsilí o svobody všeobecné, shromažďovací i projevu ve všech úsecích života. (Z elaborátu komise Politická odpovědnost církve, ČB 1969 s. 45)
V naději překvapivých možností už nikdy nesmíme přestat vidět věci tak jak jsou, přestat rozeznávat pravdu od lži, nemůžeme a nechceme se navzájem vmanipulovávat do postojů, které nezastáváme, nechceme volit za své představitele ty, kterým nevěříme, a odmítáme potlačování věcné kritiky ideologickými schematy. (Poselství 16. synodu veřejnosti z 21. 2. 1969)
Zvláště vás prosíme, abyste nepodléhali strachu, rezignaci a lhostejnosti. Neuchylujte se k polopravdám a neuzavírejte kompromisy proti svému svědomí. Důvěřujme v příchod království Božího a jeho spravedlnosti, očekávejme je na modlitbách a vydejme se do jeho služeb. (Poselství 16. synodu sborům z 22. 2. 1969, ČB 1969, s. 55)
Proto všechny členy své církve voláme k tornu, aby nepodléhali depresi, beznaději a lhostejnosti. To je nejhorší nepřítel. Voláme Vás k pronikavému, vpravdě křesťanskému přemýšlení, jednání i životu. Promýšlejte nově, osobně i společně, hluboké a naděje plné pravdy evangelia. Znovu odkrývejte nezměrné bohatství pravdy, svobody, radosti, sily a naděje, které je nám v evangeliu dáno za každé situace. Intenzivně promýšlejte otázky své odpovědnosti a svých možností ve veřejném životě, ve vztazích mezi lidmi, v práci. Pomáhejte tvořit ovzduší pravdivosti, otevřenosti, statečnosti, a proto i důvěry. Dávejte příklad dobré, poctivé práce pro dobro celku. Věřte v sílu bezbranné, nenásilné pravdy, která se prosazuje a nemůže být potlačena. A vytvářejte především ve sborech toto ovzduší a obecenství upřímného zápasu o pravdu, obecenství otevřenosti a vzájemné důvěry, skutečné demokracie a ryzích lidských vztahů. Neodvracejme se od světa a jeho nemocí v skepsi a lhostejnosti, neuzavírejme se do sebe, do rodin, do sborů. Ježíš Kristus nás vysílá jako své vyslance a svědky, svědky Boží pravdy o skutečném lidství. (Synodní rada staršovstvům a sborům církve dne 23. 6. 1969)
5.
Přistupujme k mladým lidem s porozuměním, že jejich nespokojenost s dosavadní podobou církve, protesty vůči společnosti a hledání nového stylu života jsou neseny touhou po uplatnění pravdy. Právě zde má církev ukázat, že ta pravda je v Kristu. (Poselství 16. synodu sborům z 22. 2. 1969, ČB 1969, s. 55)
6.
Věřím-li v moc bezbranné pravdy, nevěřím v iluzi. Kristův kříž přitom připomíná, že tu jsou tvrdé mocenské reality. Nelze je však považovat za realitu jedinou. Vždyť v našich dějinách byla tolikrát prověřena ona zkušenost, kterou naši otcové shrnuli do slov: Pravda Páně vítězí. (J. Smolík: KR 1968, s. 146)