Tři zážitky poslední doby. V kuchyni, v kostele, v lese. Starý pán, přátelé na prahu dospělosti, šestileté děvčátko.
V kuchyni u jídelního stolu mi starý bratr farář Josef Veselý povídá o tom nešťastném momentu v dějinách, kdy se církev zavřela do kostela. Pán Ježíš přitom chodil po ulicích, venku kázal a setkával se s lidmi. Jeho církev teď neví, jak z kostela vylézt zpátky mezi lidi ven.
V prázdném libišském kostele v neděli večer se procházejí mladí kolegové od nás z kavárny. Většina z nich zná kostel jenom z venku. Fascinovaně koukají kolem sebe. Je jim zatěžko věřit, že se tu mohou jen tak procházet, povídat, smát se a hrát na varhany své oblíbené, současné písně. Venku u ohně se začínají vyptávat a svěřovat, jak to oni sami cítí, jak sami hledají. Rozhovor ještě stále pokračuje.
Na skalách v lese za vesnicí moje matka křtí malou Josefínu Františku. Rodiče se zajímají. Nechodí sice v neděli do kostela, v neděli jsou doma s rodinou, ale chtějí křest; souzní s jeho obsahem. Na sborovém životě se chtějí účastnit po svém. Děti už začaly chodit na biblické hodiny. V lese se sešla širší rodina. Z mělnického sboru jsme přijeli dvěma auty, přivezli bibli a kytaru. Josefína Františka prožívá celou událost nesmírně vážně. Po křtu sedíme na rodinném statku, společně rozprávíme. Rodina Josefíny plánuje další společnou budoucnost s námi. Na příští týden jsou sem pozvány děti na sborovém výletě.
„Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama.“ (Sk 7,48)
Se svými třemi zážitky a příklady volně navazuji na článek kolegy Orta (4/2014). Zakořeněni v těch tradičních chceme hledat nové formy křesťanského života. Podržíme si ty staré známé a životné, ale objevujeme nové. Jinak si budeme muset nechat líbit – snad jedinou rozumnou – výtku amerických nových ateistů, a to tu, že jsme nesrozumitelní. Současník je rozkročenější na více stran, než tomu bývalo. Tak i pojetí církve ať je otevřenější a méně institucionální, než jsme si zvykli. Nevadí, že to bude méně přehledné.
Naučme se pozvat, přijmout a zase nechat jít a také vyjít vstříc, posloužit a zase odejít. Není přitom nutné se bát, že se z nás stane fast food nebo donášková služba. Duch svatý vane po svém, staré struktury ho neomezí, nové nevyženou. „Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda.“ (2K 3,17)