Jedná se o moderní vědeckou čtyřdílnou edici samizdatového díla Povstání z pokleku, kterou v letech 2021–2023 vydal Sociologický ústav Akademie věd ČR díky úsilí prof. Zdeňka R. Nešpora a jeho spolupracovníků. Na veřejnost se tak dostal rozsáhlý soukromý text z let 1965–1967, který si pro vlastní potřebu zpracoval mladý zamilovaný pár dvou hledajících křesťanů: metodistky Zory Procházkové a tehdejšího římského katolíka Jana Davida.
Publikace Povstání z pokleku ani v době před svým vznikem, ani po něm nemá v naší zemi obdoby. O originalitě a přínosnosti autorského záměru svědčí právě skutečnost, že jej i po více než půlstoletí od jeho vzniku vydává v edici prestižní vědecká instituce. Tato publikace je žánrově nezařaditelná. Není dílem literárním, přestože částečně připomíná deníkový záznam, nelze ji označit ani za odbornou publikaci, i když nese některé znaky antropologických záznamů zúčastněného pozorování.
Autorská dvojice mladých duchovně zjitřených věřících se rozhodla v době lehce tajícího komunistického režimu systematicky hledat církev, ve které by mohli společně zakotvit. Snahu nalézt svůj duchovní domov pojali s neuvěřitelnou důkladností. Na území hlavního města Prahy postupně navštívili nedělní bohoslužby všech tehdejších kostelů, sborů a modliteben veškerých státem uznaných církví, okrajově se dotkli i tématu tehdy ilegálních Svědků Jehovových.
Na své církevní putování se připravili pečlivým zpracováním tehdy dostupných informací o každé církvi: úvod díla tvoří rozsáhlý, téměř encyklopedický přehled o jednotlivých církvích, který je doplněn četnými, tehdy těžko dostupnými číselnými a personálními údaji. Z každé své návštěvy nedělní bohoslužby pořídili autoři stručný záznam v rozsahu jednoho či několika málo odstavců, v němž podávají popis subjektivně vnímaných skutečností. Strohá popisnost, nesporná důkladnost a rovněž i jistá šablonovitost těchto poznámek vzbuzuje šalebné zdání objektivity, avšak subjektivní je již samotný výběr jevů, na které svá pozorování zaměřili, a velmi subjektivní jsou zejména hodnotící výroky, kterými autoři své texty prokládají.
Jejich projekt je rovněž dokladem pozvolného uvolňování pout náboženské nesvobody a očekávání lepší budoucnosti pro české křesťanství, o čemž vedle názvu samotného díla svědčí zjevná touha mladého páru nejenom po osobním duchovním růstu, ale i po náboženské obrodě celé společnosti.
V průběhu psaní textů spoluautorka onemocněla závažnou chorobou. A autoři sami přiznávají ovlivnění jejich textů touto skutečností. Někdy např. napíší, že se po sdělení špatné zprávy v uplynulém týdnu nedokázali řádně na kázání soustředit. Tento aspekt nicméně dodává celému textu na autentičnosti a lidskosti.
Pohled autorské dvojice na bohoslužebnou praxi tehdejších církví není teologicky fundovaný, odráží se v něm však důkladné osobní studium Bible a zakotvenost v církevním prostředí. Největší část záznamu o bohoslužbě tvoří především stručný obsah a reflexe kázání. Způsob, jímž autoři hodnotí sledovanou bohoslužbu, má nesmírně extrémní průběh; z výšin hodnocení biblicko-teologického poselství a „evangelizačního potenciálu“ konkrétního kázání prudce klesá až k nekompromisně vyjádřenému úsudku o rétorických dovednostech, řečových vadách, ba i tělesném vzezření duchovního. V této nízké (resp. prostořeké) poloze se nacházejí i informace o úrovni varhanní hry a bohoslužebného zpěvu, někdy i o stavebně-architektonických přednostech a nedostatcích bohoslužebného prostoru.
Přítomní věřící jsou popisováni především v demografických kategoriích, vedle počtu shromážděných autoři odhadují jejich věkové složení. Statistice je věnován i závěr díla, který tvoří koláčové grafy podílu věřících jednotlivých církví a fotografie unikátního ručního kartodiagramu o podílu návštěvníků bohoslužeb na celkové populaci hlavního města, který vznikl dokreslením do nástěnné mapy Prahy.
Toto dílo je podle editorů cenné zejména jako poklad nalezený na „…obtížně dostupném poli historické antropologie náboženství…“. Lze jej nahlížet i jako unikátní historický pramen. Mezi hodnocenými celebranty a kazateli najdeme i tehdejší nebo budoucí čelné představitele příslušných církví (biskupy, patriarchu, seniory, …), akademiky z teologických fakult i duchovní, kteří se později za normalizace stali ve svých církvích legendami (ať už pozitivními, jako charismatičtí představitelé disentu, nebo naopak negativními).
Za ČCE jsou zmíněni např nedávno zesnulý farář Blahoslav Hájek, Jan Miřejovský či Karel Trusina. Autoři byli také přítomni kázání prof. Josefa L. Hromádky, které je velmi pozitivně zaujalo. Rovněž velmi pozitivně kvitovali přednášku prof. Amadeo Molnára. Z bohoslužeb v katolických kostelích je možno zmínit kázání tehdejšího biskupa Františka Tomáška či velmi známého faráře Týnského chrámu Jiřího Reinsberga.
Na místo doslovu připojili autoři svou úvahu o ideálním duchovním, která je i dnes inspirativní. Nutno nicméně poznamenat, že nároky autorů jsou velmi vysoké a skoro nedostižné. Ale jistě by bylo hezké se jim přinejmenším přiblížit.
Myslím, že každému současnému duchovnímu lze četbu této části jen doporučit: autoři zde zacházejí i do takových detailů, jako je vztah kazatele k manželce a dětem nebo toho, že by jeho rodina např. neměla trpět tím, že se bude nadmíru věnovat svému sboru; tedy se jedná o otázky, které jsou právě v ČCE v současnosti velmi živé.
Lze jen litovat, že v době jeho vzniku se Povstání z pokleku dostalo podle editorů pouze jediné zaznamenané reakce, kterou je zastřená citace v článku významného katolického teologa ThDr. Oto Mádra, pojednávajícím o nezbytnosti pokoncilní liturgické obnovy. O to větší máme důvod toto dílo studovat dnes. Pohled autorů na bohoslužbu je stále v mnohém aktuální a tato edice by se dle našeho soudu měla stát povinnou literaturou pro každého kandidáta duchovenské služby všech českých církvích.
Jan David nakonec zakotvil v Českobratrské církvi evangelické, kde působil m.j. jako ředitel Diakonie ČCE v Myslibořicích a pak také zakládal Diakonii ČCE ve Vsetíně. Zora Procházková krátce po dokončení tohoto pozoruhodného samizdatu zemřela na výše zmíněnou zákeřnou nemoc.
Edice Povstání z pokleku byla publikovaná ve čtyřech částech
Nešpor, Zdeněk R. (ed.). 2021. „Zora Procházková – Jan David: Povstání z pokleku. Pražské bohoslužby v šedesátých letech 20. století I.“. Lidé města. 23 (3): 375–418. ISSN 1212-8112.
Obsahuje záznamy o bohoslužbách Jednoty bratrské, Slovenské evanjelické církve a.v., unitářů, darbystů, baptistů, adventistů, pravoslavných, jednoty českobratrské (dnes Církve bratrské) a metodistů. Dostupné na https://1url.cz/QeWGn
Nešpor, Zdeněk R. (ed.). 2022. „Zora Procházková – Jan David: Povstání z pokleku. Pražské bohoslužby v šedesátých letech 20. století II.“. Lidé města. 24 (1): 89–154. ISSN 1212-8112.
Záznamy z bohoslužeb ČCE a čechoslováků. Dostupné na https://1url.cz/0eWGx
Nešpor, Zdeněk R. (ed.). 2022. „Zora Procházková – Jan David: Povstání z pokleku. Pražské bohoslužby v šedesátých letech 20. století III.“. Lidé města. 24 (3): 443–497. ISSN 1212-8112.
Záznamy z římskokatolických bohoslužeb. Dostupné na https://1url.cz/teWGy
Nešpor, Zdeněk R. (ed.). 2023. „Zora Procházková – Jan David: Povstání z pokleku. Pražské bohoslužby v šedesátých letech 20. století IV.“. Lidé města. 25 (1): 79–115. ISSN 1212-8112.
Závěrečné reflexe. Dostupné (pouze po přihlášení) na https://1url.cz/jeWG7