aneb variace na Ježíšova slova: „Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě.“ (Mt 20,14)
O Boží lásce k nám rádi zpíváme, vcelku rádi o ní mluvíme. „Ježíš mě miluje takovou, jaká jsem,“ s těmito a podobnými slovy se setkáváme ve svědectvích stále znovu. S nadsázkou by se dalo napsat, že protestanté se kochají Boží láskou k nim a katolíci přemítají, zda a jak se dostanou do Božího království. Tyto pozice – kdysi zdánlivě teologicky nepřekonatelně protichůdné – daly za vznik mnoha sporům o vztah milosti a skutků. Sporům, do kterých vstoupili tu a tam i papežové, aby nařídili oběma stranám mlčení. O vztahu těchto dvou mohutných konceptů (skutků a milosti) dnes panuje aspoň mezi „velkými“ církvemi ne-li shoda, tak alespoň smír. Avšak kdesi v pozadí zanikl jiný rozměr, o jehož významu svědčí současné potíže s menšinami v církvích. Oba dva sporné póly mají totiž jedno společné – aktéři v nich uvažují o sobě a o Bohu ve vztahu k nim samým. Jedni akcentují jeden koncový bod úsečky Bůh – člověk, druzí opačný. Jedni zdůrazňují Boha a jeho svrchovanou lásku k nim. Druzí pak potřebnost svých skutků pro spásu. Zpravidla však z jejich zorného pole mizí skutečnost, že se jejich naděje nenachází ve vzduchoprázdnu, že mají významný sociální rozměr.
Troufám si tvrdit, že o naší přítomnosti v Božím království nerozhodují v první řadě naše skutky (a už vůbec ne tak, že by se daly někde posbírat a zvážit), nýbrž ochota snést velkorysou Boží lásku k druhým, kteří pak s námi tvoří jeden prostor společenství. Svůj postoj se pokusím vysvětlit.
Sami o sobě máme zpravidla dost pochybností. A jsme k tomu (v katolickém prostředí zcela určitě) vedeni důrazem na vlastní hříšnost a potřebu vyznávat své viny třeba při každém slavení Eucharistie. Snažíme se rozpoznat „Boží stopy“ ve vlastním životě, vysledovat znaky víry na svých cestách a žít v souladu s Bohem, nebo minimálně s jeho představou v nás. Co nám neladí, toho se zbavujeme vyznáním, ať už soukromě nebo ve zpovědi. Jak je to ale s obrazem druhých lidí v nás?
Ježíšovo podobenství ve 20. kapitole Matoušova evangelia představuje Boží království jako hospodáře, který několikrát denně vychází, aby povolal pracovníky na svůj pozemek. Pokaždé s nimi uzavře dohodu a přislíbí odměnu, kterou také vyplatí. Podobenství je však postavené na paradoxu: pracovníci totiž nakonec dostanou všichni stejně – bez ohledu na to, jak dlouho pracovali. Zcela oprávněně se pak cítí nedoceněni ti, kteří pracovali od rána, protože dostali stejný plat jako ti, kteří pracovali sotva hodinu. Důvod jejich nespokojenosti: pohled na stejně vysokou odměnu těch druhých. Ježíš sám považoval tento moment za tolik důležitý, že o něm potřeboval učedníky informovat a připravit je tak na to. Totiž na skutečnost, že Bůh je štědrý podle svého uvážení. Nikoho neošidí, ale se svými statky nakládá podle svého. Jeho kritéria neodpovídají těm, na kterých je založena naše společnost.
Přeneseme-li tento pohled do eschatologické souvislosti, může se nám stát a pravděpodobně se nám i stane, že se v Boží přítomnosti po smrti potkáme s lidmi, s nimiž v pozemském životě máme komplikované vztahy. Jak jsme na tuto skutečnost připraveni? Počítáme s tím, že spravedlnost se završuje milosrdenstvím? Troufám si tvrdit, že vlastní připravenost na přebývání v Božím království se projevuje ochotou připustit ve své blízkosti lidi, s nimiž máme třeba nedobré zkušenosti nebo kteří nám přijdou z Boží strany nadmíru protěžovaní. Cílem naší křesťanská formace proto není především naše etická bezchybnost či dokonalost ve smyslu absence mravně nepřijatelných skutků, nýbrž zejména rozšiřování vlastního srdce, hledání a posilování dobré vůle ke druhým lidem ve smyslu přejícnosti. Spočívá v práci na sobě, v hledání důvodů, proč druhé milovat, v ochotě nechat se přesvědčit Boží láskou k jiným lidem. Radovat se víc nad jedním uzdraveným nemocným než nad stem zdravých, kteří uzdravení nepotřebují.