Z časopisu Concilium č. 1/97, s. 4–13 přeložil Joel Ruml
I. Transformace Ježíše ve filmu
Posledních deset let přineslo v německy, anglicky a francouzsky mluvící kultuře – jak ve filmu tak i v literatuře – překvapivé znovuodhalení Ježíšovy postavy. V roce 1984 uvedl francouzský režisér Jean-Luc Godard film „Marie a Josef“. 1988 zfilmoval americký režisér Martin Scorsese kristovskou předlohu řeckého nositele Nobelovy ceny Nikose Kazantzakise, „Poslední pokušení Kristovo“. Ve francouzsky mluvící části Kanady přišel do kin v r. 1989 film „Ježíš z Montrealu“ režírovaný Denysem Arcandem. Tyto filmy jsou jen špičkou ledovce ježíšovské látky v naší mediální kultuře. Na jedné straně jsou posledními v dlouhé řadě děl zpracovávajících tuto látku, která začala „Jesus Christ Superstar“ (1972), pokračovala přes „The Passover Plot“ (1974) až k „Ježíši z Nazaretha“ (1976) Franca Zefirelliho. Zároveň jsou to umělecky špičková díla, která Ježíšovu postavu kreativním způsobem profilují. To vypadá takto:
1. Filmy Godarda-Scorseseho-Arcanda
Ve filmu „Marie a Josef“ konfrontuje Jean-Luc Godard zvěst o vtělení se souvislostmi života v moderním světě. Marie, dcera nájemce benzínové pumpy, otěhotní, ačkoli žije čistě unberuhrt – nedotčeně, a porodí dítě. Její přítel Josef, taxikář, se zpočátku brání nevysvětlitelnému dění, nakonec je akceptuje. Mariologické a christologické topoi jsou uchopeny a znázorněny jak stylistickým, tak myšlenkovým způsobem. Režisér nemá úmysl vést blasfemickou polemiku, ale předkládá filmovou meditaci o nedisponovatelném tajemství života. Film je pro tohoto velkého francouzského režiséra pokračováním a variací jeho předchozích portrétů žen „Deník Nany S.“ a „Jméno Carmen.“
V „Posledním pokušení“ je Martin Scorsese na stopě tajemství Ježíšova mesiášského vědomí. Film se snaží scénu za scénou vypátrat, jaké jsou to následky pro postavu, na kterou jsou navěšeny mesiášské naděje, a která se nehrozí obětní smrti na kříži, a dokonce, která – na hranici vědomí a šílenství – je připravena na sebe vzít utrpení světa. Vzápětí je přehrána dlouhá snová fiktivní sekvence „posledního pokušení“ tohoto člověka: Co by bylo, kdyby se byl Ježíš vyhnul svému osudu, obětní smrti na kříži? Co by se dělo, kdyby Ježíš býval vedl svůj občanský život do konce, ženatý s ženou a obklopený rodinou, umírající v pokoji, nasycený životem i léty bez onoho výkřiku viselce? Takové neřešitelné a nezvyklé hádance této postavy je na stopě tento film a také se pokouší nalézt alternativu, aby tak překročil pevně usazená schémata …c
Denys Arcand zvolil v „Ježíši z Montrealu“ metodicky jinou cestu, aniž by uhlazoval pohoršlivost Ježíšova příběhu. „Ježíš“ z kanadské metropole Montrealu, ztělesněný postavou mladého herce Daniele Coulomba, je pověřen farářem katolického poutního kostela na kopci nad městem, aby nově zinscenoval po léta uváděný pašijní příběh. Smí pro tento účel některé texty zmodernizovat. Daniel si vybral čtyři přátele a tradiční kus společně přepracovali tak, že z něho nakonec nezbylo nic než jen obecná hra provedená v parku u kostela s redukovaným souborem postav a střídáním hry a komentářů. Z původního poučného a náboženského divadla se stává dynamická řada scén věrná tradici epického a dokumentárního divadla.
Provedení se ovšem nesetká u publika s nadšením a souhlasem, nýbrž s pobouřením odmítnutím. Především farář a zástupci církevního establishmentu jsou velice zneklidněni a chtějí další představení zakázat. Z Daniele, Ježíše hry, se stává volky nevolky Ježíš redivivus ve skutečném životě. To je nejvýraznější moment celého filmu: obapolně zřejmý přechod z role v dramatu k dramatické roli v životě, od „fiktivnosti“ hry o Ježíšovi k „realitě“ životní hry. Například když Daniel přijede „do práce“ pro svou přítelkyni Mireille, která si vydělává jako modelka, je tak rozrušen ponižujícím postavením modelek, že vyhání ze sálu zástupce reklamního průmyslu jako Ježíš kupce z chrámu. Stejně tak se vyostřuje konflikt s farářem. Navzdory jeho zákazu začíná skupina nové představení. Je povolána policie, aby ukončila představení. A mezi herci, k nimž se přidávají někteří diváci, a ochránci pořádku dojde ke rvačce, v jejímž průběhu kříž, na němž byl Daniel ještě přivázán, byl skácen a představitel Ježíše jím zavalen. Těžce zraněný byl převezen do nemocnice, kde bylo v příjmu přeplněno a Danielovi se nedostalo žádného lékařského ošetření. Ve stanici podzemní dráhy se dramaticky zhoršuje jeho stav. Jako v transu začíná přednášet apokalyptické verše z Markova evangelia 13 na adresu lidí čekajících na metro. Se slovy „Boží soud přichází“ se zhroutil. Jedna z jeho přítelkyň dovoluje použít orgány z jeho těla k transplantaci a zatímco jeho orgány nemocným dávají „nový život“, chce i kulturní průmysl v divadle pojmenovaném Danielovým jménem z toho spektakulárního případu vytlouct kapitál …c
2. Paradox: ježíšovská kultura je protikulturou (Jesuskultur als Gegenkultur)
Tyto tři filmy ukazují každý svým způsobem paradoxní jev: filmová kultura se ujala ve svých nejkreativnějších a nejvlastnějších zástupcích Ježíšova příběhu, a filmová kultura tím spustila reakci ze strany kultury nábožensko-církevní. Brzy po uvedení filmu „Marie a Josef“ v roce 1984 se konaly protestní demonstrace tradičních katolíků před francouzskými kiny, demonstrace se s filmem dostaly i do Německa, když Godardův film přišel tam. Podobně to zažil film Martina Scorseseho, v němž režisér co nejvěrněji literární předloze ztvárnil i závěrečný Ježíšův sen o erotickém vztahu k Marii Magdaleně. Už v USA, pro křesťany, kteří tento film viděli, byl urážkou jejich „náboženského cítění“. V některých scénách je překročena hranice blasfémie. Jiní kritici, mezi kterými najdeme amerického publicistu a katolického teologa Andrew Greeleyho, se necítili v žádném případě být k ničemu vyzváni skutečností, že Ježíš zde touží po ženě a miluje ji. Otázka „Could Jesus desire a women?“ (Mohl Ježíš toužit po ženě? ) nijak Greeleyho nezneklidnila. Když byl Ježíš pravým člověkem, potom mohl také milovat ženu, argumentuje. Film ovšem obsahuje v protikladu hlubokou náboženskou výzvu; byl totiž mocnější a náročnější než román, ze kterého vyšel. Ačkoliv Scorseseho Ježíš není Ježíš bible, hledá film odpověď na podněty, o kterých sekulární kultura přemýšlí – kdo byl Ježíš a proč existoval. Také časopis TIME na popud tohoto filmu znovu otevřel ve vlastní Cover-story prastarou otázku: „Who was Jesus?“(Kdo byl Ježíš?)
Rozpolcené byly reakce také v Německu. Jeden z nejrozšířenějších ilustrovaných časopisů označil Scorseseho produkt jako „Skandální film roku“ a přinesl titulní příběh s podtitulem: „Směl Ježíš milovat ženu?“ (Quick z 9. 11. 1988). Především snová scéna, v níž spal Ježíš s Marií Magdalenou, založil rodinu a tak se vzepřel mesiášskému poslání, rozpálila v Německu mnoho myslí. V seriózních titulech, jakým je například týdeník „Die ZEIT“, se střídaly argumenty pro i proti. Pro většinově sekulární kulturu v zemi, jakou je Německo, byla zvlášť významná reakce prominentního divadelního kritika. Podle něho by měl film o Ježíšovi ve skutečnosti vyřešit právě to, co shledal jako potřebné i Andrew Greeley: je to po dlouhé době nová konfrontace s postavou, konfrontace, která se dávno stala částí vlastní náboženské biografie a zdála se být již ukončená a překonaná. Tato konfrontace ovšem nevedla ani k identifikaci s Ježíšem a jeho věcí, ale k novému a vlastnímu podivu nad extrémností (Zumutungen) křesťanské symboliky: pověšený a zmučený člověk jako základní náboženský symbol! Kritik U. Greiner uvedl v Die ZEIT doslova: „Dokud jsem byl ministrant, postava Ježíše z Nazareta mě nijak nezaměstnávala. Snášel jsem ho těžce trochu jako nepříjemného, trochu pronikavého (ostrého), trochu kosého a trochu prepotentního. Později, kdykoli přišla řeč na náboženské věci, většinou v informativní rovině, se rozhovor točil kolem historických a kulturních témat. Jsem dalek toho tvrdit, že by mě Scorseseho film vrátil zpět na cestu náboženských ctností. Ale přivedl mě znovu k přemýšlení: o vskutku děsivé symbolice křesťanství (vždyť které náboženství pověsí do každé školní prostory a v každé mateřské školce zmučené a krví zalité tělo?); o nepochopitelných, kuriózních zároveň pozastavených i působivých dějích, které právě skrze tohoto Ježíše proudí; a o tom, že ‚ve svaté fabuli, v zahalení Ježíšova života a v nejbolestnějším případě martyria leží ukryté vědomí lásky‘e (Nietzsche).“
Tyto filmy o Ježíšovi jsou produkty kultury postmoderní a pokřesťanské, která překrývá tradiční křesťanskou kulturu. Filmy se zdají být úkazy produktů protikulturní kultury. Ukazují nestejnou časovost kultur, které se navzájem překračují, kultur, kterými je určována moderní společnost .
Zvlášť signifikantní je film „Ježíš z Montrealu“. Už v samotném příběhu je vylíčen konflikt kultur, ke kterému dochází, kdykoli je třeba vyrovnat se s Ježíšem. Herec-Ježíš prolamuje roli, která mu byla připsána církevním establishmentem. Příběh-Ježíš, pokleslý na slavnostní církevní drama, však politicky uhlazuje a společensky zostřuje, prokazuje svou novou výbušnou sílu – právě v kontrastu s tradiční křesťanskou společností, která míní, že je s Ježíšovým příběhem již vypořádána. Film jako medium tak participuje na rozporech moderní společnosti. Je projevem kultury a zároveň protestem proti ní; potírá kulturní spotřebu, sám je ovšem její součástí; demaskuje mechanismy komercializace a ztržnění a zároveň je na ně odkázán, aby vůbec mohl působit.