Mnozí z těch, kdo v Polsku i v zahraničí sledovali parlamentní volby v zemi našich severních sousedů v neděli 15. října, vnímají jejich výsledek jako zvrat nebezpečného trendu, který v zemích Visegrádské čtyřky reprezentují volební výsledky parlamentních voleb v Maďarsku a nově na Slovensku a uvědomují si jejich význam nejen pro náš region, ale i pro celou Evropskou unii. Nabízejí se tři důležité otázky: K čemu vlastně došlo, proč se tak stalo a jaké to bude mít dopady pro Poláky i jejich spojence?
Když jsem v srpnu tohoto roku poskytoval časopisu Protestant rozhovor o předvolebních trendech v Polsku (vyšel v č. 7/23 pod názvem Oč se teď hraje v Polsku), držel jsem se záměrně při zemi, pokud jde o možnosti demokratické opozice sestavit většinovou vládu. Mnoho polských politiků ze všech stran a hnutí – a s nimi i řada občanů – tvrdilo, že letošní volby budou nejdůležitější od voleb 4. června 1989, konaných na základě dohod u kulatého stolu mezi komunistickou vládou a většinou demokratické opozice. To se naplnilo, avšak nejen proto, že opoziční trojblok složený z hnutí Občanská koalice, Třetí cesta a Levice převezme v zemi vládu, ale i pro – a možná především – neuvěřitelnou společenskou mobilizaci, která po letech převažující apatie a nezájmu o politiku ukázala vůli občanů podílet se na chodu své země.
Volební mobilizace
Zcela mimořádná 74 % volební účast (hlasování v roce 1989, které rozhodlo o polských dějinách na dekády, se zúčastnilo 62 procent voličů) doprovázely výjevy, jaké vídáme, jsme-li svědky tektonických dějinných zlomů: mnohahodinové fronty před volebními místnostmi, volební komise, které se musely narychlo dožadovat dalších várek volebních lístků (lístků pro hlasování v souběžném referendu, kterým chtěla strana Právo a spravedlnost demonstrovat svoji moc a sílu a které jí zároveň umožňovalo nalít do kampaně neomezené peníze, byl dostatek, a referendum je pro nižší než poloviční zájem neplatné), atmosféra vzájemné podpory a solidarity (lidé drželi místa jiným voličům, kteří si odběhli domů pro deky a zimní kabáty), rozdávání kávy a pizzy, a spousta mladých, inteligentních tváří. Volební účast mladých za poslední čtyři roky vyskočila z 46 na 68 procent a většina z nich nakonec volila Občanskou koalici. Mnozí přitom jinou vládu než tu odcházející nepamatují, ale rozhodli se pro budoucnost, o níž věří, že bude nadějnější a lepší. Volební místnosti se měly uzavřít v devět hodin večer, avšak s ohledem na mimořádný zájem bylo umožněno hlasovat všem, kteří se před jednadvacátou postavili do fronty. Jednoho z rekordů bylo dosaženo na vratislavském sídlišti Jagodno, kde se poslední volička dostala k urně kolem tři čtvrtě na tři v noci.
Dlouhé fronty byly vidět i před volebními místnostmi v zahraničí: v Barceloně, Lyonu, Londýně, Edinburghu, Oslu, Berlíně a na mnoha dalších místech. Poláků žijících v zahraničí, kteří se rozhodli hlasovat, bylo 600 tisíc, což je rovněž rekord.
Komu voličská mobilizace prospěje, bylo zřejmé z mnoha signálů, např. ze skutečnosti, jak se voliči zachovali k předsedovi dosavadní vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosławovi Kaczyńskému, který chtěl „předbíhat“ ve frontě, ale svými hlasujícími spoluobčany byl důrazně odkázán na její konec. Opoziční blok tří demokratických hnutí dosáhl s 248 poslanci z 460 většiny v Sejmu a 66 míst ze sta v senátu, zatímco vládní blok Sjednocené pravice, reprezentovaný PiS (ale i malou, ovšem ve státním aparátu mocně uhnízděnou stranou Suverénní Polsko, vedenou ministrem spravedlnosti a současně generálním prokurátorem Zbigniewem Ziobrem) má v Sejmu „jen“ 196 zastupitelů, ovšem s prakticky nulovým koaličním potenciálem, a k vládní většině by jí nepomohla ani krajně pravicová a otevřeně protiukrajinská Konfederace s 18 poslanci a ziskem 7,1 procent, i kdyby náhodou chtěla. Přitom právě podobný katastrofický scénář naznačovaly letní volební prognózy, které Konfederaci přisuzovaly 12, ale ojediněle až 15 % voličských hlasů.
Ohlasy, které z Polska dostávám,
jsou mimořádně působivé a svědčí o tom, že voliči všech tří opozičních bloků chápou nutnost vytvoření společné vlády a jsou připraveni to po svých politicích tvrdě vyžadovat. „Jsem členem levicové strany a připadám si jako voják, který bojoval ve vítězné bitvě, ale jeho oddíl utrpěl největší ztráty,“ píše mi architekt a občanský i politický aktivista z Pomořanského vojvodství. „Cítím se, jako bych dostala dárek, na který jsem čekala několik let,“ dodává penzistka Maria, bývalá psychoterapeutka. Varšavská spisovatelka a autorka knižních reportáží, z nichž dvě vyšly i v českém překladu, sdílí pocity, jako by někdo z její země sňal mnohaleté prokletí, a dodává: „Toto byla poslední příležitost, jak zamezit autoritativnímu převzetí všech institucí, soudů, veřejné správy. PiS rok po roku odebíral a ničil stále víc. Zruinovali regionální média, reformovali učebnice, ničili kulturu a vysoké školství, ponižovali ženy a menšiny. Tyto volební výsledky osobně cítím tak, jako by mi někdo z beder sňal těžké břemeno.“ Pod autoritářským systémem, který jim vnucuje jedinou úředně nadekretovanou a veřejnými médii i školstvím vnucovanou ideologii, většina Poláků, zvláště mladých lidí a žen, už nechce žít.
Izolovaný vítěz a šance opozice
O příčinách Pyrrhova vítězství Práva a spravedlnosti už bylo a ještě bude napsáno i řečeno mnohé. Četní komentátoři si všímají neúčinné kampaně PiS, která nepřišla s žádným zásadním pozitivním tématem, ale soustředila se jen na obhajobu svého vládnutí a podpásové, neustále se opakující útoky na opozici, zejména na osobu Donalda Tuska, na hledání (a umělé vytváření) vnitřních i zahraničních nepřátel, mezi kterými se k Berlínu, Bruselu a Moskvě nově připojil i Kyjev. „Matematický“ vítěz voleb v tomto ohledu zašel tak daleko, že s ním žádné jiné hnutí či strana není ochotno spolupracovat, i když už začal nadbíhat středopravicové malorolnické Polské lidové straně, která je součástí koalice Třetí cesta. Nikoli překvapivě naráží na odmítání a výsměch. Zpětně viděno, zlomů, které vedly k 15. říjnu, bylo několik, a jejich klíčovým slovem je „mobilizace“, přičemž je nutné dobře porozumět tomu, že Poláci zvlášť po posledních volbách v roce 2019 (PiS vládne od roku 2015) zažili mobilizaci dvojího druhu: mobilizaci protestu i mobilizaci pozitivní akce. Do první kategorie lze zařadit např. stávku žen (Strajk kobiet) z roku 2020 po rozhodnutí ústavního soudu o zpřísnění protipotratového zákona, jehož tvrdost většina Poláků a Polek odmítá, nebo letošní opoziční pochody Varšavou 4. června a 1. října, kterých se zúčastnilo až půl milionu, resp. milion lidí, ke druhé pak společenskou samoorganizaci při pomáhání ukrajinským uprchlíkům, na němž se podílelo mnoho řadových občanů, neziskovek nebo lidí z místních samospráv.
Nadějným a důležitým signálem do budoucna
je rovněž fakt, že představitelé tří demokratických bloků proti sobě dokázali neútočit, a dokonce si vyslovovali vzájemnou podporu. Do senátu úspěšně kandidovali na základě tzv. senátního paktu, kdy proti sobě vzájemně nestavěli konkurenční kandidáty. Donald Tusk dokázal veřejně podpořit Třetí cestu, která jako jediná měla odvahu – či troufalost – otevřeně kandidovat jako koalice (i když de facto je koalicemi všech pět hnutí, které se dostaly do Sejmu, Tuskova Občanská koalice v čele s Občanskou platformou dokonce pětikoalicí), a proto jí hrozilo, což ukazovaly i některé průzkumy, že nemusí překročit osmiprocentní hranici. Někteří voliči pro ni hlasovali takticky, protože propadlé hlasy by si největší měrou rozdělilo PiS, jiní proto, že si nechtěli vybírat mezi Kaczyńským a Tuskem. Zisk 14,4 procent předčil očekávání, zajistil Třetí cestě třetí místo a o některém z jejích dvou lídrů – Szymonu Hołowniovi nebo Władysławu Koszyniakovi-Kamyszovi – se uvažuje jako o maršálkovi Sejmu. Konfederace, kterou jsem se detailněji zabýval pro rizika s jejím úspěchem spojená ve výše zmíněném rozhovoru, patrně uškodily některé pobuřující výroky „neumlčitelného“ Janusze Korwina-Mikkeho, fakt, že Sławomir Mentzen, jeden z jejích dvou spolupředsedů, se rychle „okoukal“, a svoji roli sehrála i modifikace kampaně PiS směrem k voličům smýšlejícím protiukrajinsky. Levice, která je spolu s Třetí cestou a Občanskou koalicí samozřejmým adeptem na účastníka příští vlády, v rámci opozičního trojbloku opravdu utrpěla nejvyšší ztráty, ale pořád má víc poslanců než Konfederace, a pokud se jí podaří prosadit na post ministryně školství svoji kandidátku, mohla by polský systém osvěty čekat malá světonázorová revoluce.
BRAWA DLA POLSKICH KOBIET
Pokud by v polských parlamentních volbách hlasovaly jen ženy, ultrapravicová Konfederace by se s 3,4 % nedostala do Sejmu. Největší rozdíl mezi hlasy mužů a žen se týká Levice (ženy 10,1 %, muži 6,9 %), nejmenší pak centropravicové Třetí cesty, kde byl rozdíl v desetině procenta. Zásadní, až dvanáctiprocentní rozdíl je mezi volební účastí žen před čtyřmi lety a letos, kdy dosáhla 74 %. Ženy také stály za mnoha občanskými iniciativami, z nichž některé byly politicky neutrální, vyzývaly jen chytrým a na mladé lidi působícím způsobem k co největší volební účasti. Zde má velké zásluhy například studentka režie Natasza Parzymies. Velmi dobrou práci odvedla i poslankyně Barbara Nowacka z Polské iniciativy, kandidující v rámci Tuskovy Občanské koalice, stejně jako mnohé političky Levice. Ke koloritu doby patří fakt, že i v samotné Konfederaci předběhla manželka spolupředsedy Krzysztofa Bosaka Karina Bosak největšího misogyna této strany, upovídaného provokatéra Janusze Korwina-Mikkeho, který byl sice ve svém volebním obvodu jedničkou na kandidátce, ale v Sejmu končí. 155 poslankyň představuje třetinu všech zastupitelů, představitelky dosavadní opozice se shodují v tom, že je to málo.
Voliči dali demokratické opozici jasný úkol
obnovit občanskou, demokratickou, pluralitní a světu otevřenou společnost, omezit vliv státu na prokuraturu, soudnictví, média a školství. Mnoho slov, u nás např. z úst komentátorů či politologů blízkých ODS, padlo o tom, že budoucí trojkoalici mohou dělit různé zájmy a programové akcenty. Ovšem na oslabení sepětí římskokatolické církve a státu se shodují všechny tři síly, dokonce i Szymon Hołownia podporuje odluku církve od státu či zrušení restituční majetkové komise, zatížené korupčními aférami, a Levici od Třetí cesty neodlišuje ani program dostupného bydlení, důraz na ekologii (Hołownia je vegetarián) či zlepšení dopravní obslužnosti a infrastruktury v malých městech a na venkově vůbec. I když to nebude snadné, vůli k nalezení kompromisu v hodnotových otázkách, jakými jsou liberalizace protipotratového zákona či schválení partnerských svazků deklarují představitelé všech tří proudů, byť právě v této oblasti lze očekávat, že prezident bude nejčastěji využívat práva veta. Jasná je společná vůle k nápravě poškozených vztahů s Evropskou unií a s tím spojená revize soudní reformy z časů vlády PiS, která Polákům navíc pomůže odblokovat zmrazené evropské peníze.
A jak moc může budoucí vládě škodit prezident Duda?
Polská ústava se vyhýbá nejasným formulacím typu „bez zbytečného odkladu“, ale politikům v povolebním jednání stanovuje konkrétní termíny, což prezidentovi zužuje manévrovací pole. Ten navíc nemá při pověřování sestavením vlády první a druhý pokus, nýbrž první a třetí, a ten druhý je v rukou většiny v Sejmu. Vládní mise svěřená dosavadnímu premiérovi Mateuszovi Morawieckému bude znamenat jen zdržení v řádu týdnů a do poloviny prosince by mohl být vybrán opoziční kandidát na premiéra. Schválení nové vlády Sejmem tak lze očekávat nejpozději počátkem ledna. Duda může a asi bude vetovat klíčové zákony budoucí vlády, ale ta disponuje možnostmi, jak prezidenta v určitých případech obejít – usneseními Sejmu, vládními nařízeními či ministerskými vyhláškami. Příští vládě se navíc uvolní ruce v létě 2025, kdy Dudovi skončí mandát, a další prezident z řad PiS mi nepřipadá pravděpodobný. V humanitárním ohledu bude lakmusovým papírkem zabránění dalším zbytečným úmrtím žen v rizikovém těhotenství a zacházení s uprchlíky z třetího světa na běloruské hranici, čehož lze dosáhnout i bez prezidentovy součinnosti. Většina polské společnosti přistoupila k volbám masově a odpovědně, nesmí ale zapomínat na potřebu hledání cest k usmíření rozdělené společnosti, ani na to, že politikům je potřeba se dívat na prsty neustále. A všem.