(pokračování)
V.
Máme-li navázat na Jaspersovo schéma, pak doporučuji vyloučit z našich úvah rovinu viny kriminální a rovinu viny teologické. V pořadí schématu jde o vinu první a vinu čtvrtou.
Dále bych chtěl varovat před unáhleným a povrchním míšením viny dějinné a viny morální. Hrozilo by nebezpečí pokání zmateného a velmi povrchního. Vždyť jako něco víme o laciné milosti, tak se střezme i laciného pokání. Cožpak se dnes smíme kát za to, co můžeme zítra opakovat, ba možná dokonce v ještě horší verzi? Cožpak se může stát obsahem pokání omluva a vzápětí příslib, že se už příště nebudu či nebudeme bát? Troufám si říci, že bude-li znovu zle, budeme se všichni znovu zle bát, strachovat a chvět. Budeme si znovu teologicky podbudovávat nepřiznaný strach, jako jsme to dělali v uplynulých letech. Nevyznávejme proto své viny za ustrašenost a bázlivost, nečiňme v tomto ohledu žádné dějinné pokání, pouze pokání osobní, morální. Je jisté, že naše společenství musí být otevřeno každému projevu individuálního pokání a mělo by je bratrsky přijmout. Mělo by laskavé přijmout osobní pokání bratra či sestry za cokoli, co tíží jejich srdce a svědomí. Ale opakuji: Toto by neměl být projev pokání celé církve ve smyslu jejího dějinného pokání za minulost. Znamenalo by to opět ono nepatřičné křížení rovin.
Morální pokání nemůžeme v církvi vykonat povšechně, kolektivně, neboť morální pokání může být toliko spontánním projevem konkrétního jedince. Vyjde z mysli, srdce a úst individua. Může je vyvolat jen a jen neklid osobního svědomí. Myslím dále, že kolektiv, který nikdy není jen mechanickým součtem jedinců, nýbrž zvláště umocněnou, svébytnou strukturou vyššího tvaru, nemá sám v sobě mravní dimenzi svědomí. Jsou to vždycky jen jednotlivá svědomí, jež vstupují do kolektivu a ovlivňují jeho výsledný charakter. Z toho plyne, že i v církvi konají morální pokání pouze jednotlivci, a to sami za sebe a za podíl svých osobních vin. Kají se jen vinami obtížená svědomí. Morální pokání církve jako celku by bylo těžko představitelné a je tudíž nepřijatelné.
VI.
Padlo slovo o jednom našem unikátním světovém specifiku (odd.IV – pozn. red.). Nač jsem narážel?
Naši církev a naši teologii potkal během uplynulých čtyřiceti let neuvěřitelný osud. V poměrně krátkém časovém rozsahu jedné jediné generace dopustily se dvojího hřešení a dopustí se patrně i dvojího pokání, neboť generaci dnešních šedesátníků až sedmdesátníků, kteří prožili uplynulých čtyřicet let v poměrném rozkvětu své pracovní seberealizace, potkalo něco, co se běžně v dějinách nestává. Řekl bych, že si s nimi zašpásovala „lest dějin“ či „ironie Boží Prozřetelnosti“. Je to něco absurdního:
Za prvé, dopustili se dvojí viny – první, spáchané a jimi přiznané; ovšem vzápětí hned druhé – téže viny, opakované a zatím nepřiznané. A za druhé se dopustili pokání – prvního, upřímného, záhy však energicky a nestoudné zavrženého. Nyní není vyloučeno jejich druhé pokání – za tytéž viny.
Abych to blíže vysvětlil, musím připomenout starší text ze závěru roku 1977, který moje generace poslala 20. synodu církve a synodní radě, zvolené tímto synodem. Dokument se nazývá „Děti kajícníků“ a podepsalo jej tenkrát dvaadvacet vrstevníků – vikářů a absolventů KF bez umístění. Co bylo obsahem a záměrem tohoto dokumentu? Přehlížíme zde z pohledu roku sedmasedmdesát uplynulá desetiletí církve a konstatujeme: V letech 1968–69 církev na sobě rozpoznala, že v letech 1948–68 páchala dějinné viny, které v roce 1968/69 vyznala ve svém dějinném pokání. Ale už o několik let později, v roce 1977, stojíme s církví v konfliktu kvůli tomu, že církev se ubírá touže cestou páchání stejných vin, jež slíbila už nikdy neopakovat.
Myslím, že generace čtyřicátníků měla by být měřena především tímto svým textem, totiž zda jsme se opravdu přiznávali k pokání svých otců – k pokání, od něhož kající se otcové tak povážlivě ustoupili. Normou tohoto textu mohli bychom dnes všichni nahlížet cestu celé církve v uplynulém dvacetiletí a pod normu tohoto textu bude nezbytné postavit i nynější pokání církve, pokud by k němu mělo dojít. Nemá-li naše dnešní pokání ztratit na věrohodnosti, pak problém, který před dvanácti lety otevřely „děti kajícníků“, nelze smést se stolu.
Dostávám se k momentu, kdy nám může začít hrozit vzájemné zkoumání, usvědčování a vytýkání vin. Nezapomínejme na Jasperse a zopakujme si, že morální vina a její vyznání jsou možné i nutné, ale nejsou na nikom vynutitelné. Vyznání osobní morální viny uslyšíme možná od profesorů teologie, od církevních představitelů, od kazatelů, presbyterů, od všech v svědomí citlivých jedinců. Možná, že neuslyšíme nic, že naopak dojde k energickému potírání či ignorování otázek viny a pokání z jejich strany. Pokud by tornu bylo takto, pak my – děti kajícníků – víme proč. A připomeňme si dále, že dějinná či politická vina se uvolňuje do pokání poněkud jinak nežli vina morální: pomocí nové, ryzí odpovědnosti za dějiny a politiku, konkrétní a praktickou proměnou dějinné – politických poměrů. To platí o národu, o společnosti i o církvi.
Konečné se dostávám k hlavnímu vrcholu svých úvah. Půjde mi o to, aby ve jménu čistoty, opravdovosti a poctivosti svého dějinného pokání církev neopakovala verbálně či v pozměněné verzi své pokání z let 1968–69. Církev by se nyní měla kát mnohem hlouběji a vážněji. Měla by přísně analyticky přezkoumat své dějinně-politické viny za uplynulých 20–40 let a zcela konkrétním způsobem prokázat své opravdové „pokání“, které nazýváme spolu s Jaspersem „odpovědností“: změnou smýšlení o věcech církve a světa, to za prvé, a za druhé – demokratickou strukturální přestavbou citlivých míst své totalitní vyrážky.
Pokračování příště