Strategický plán jsem kriticky omejloval před delším časem, když byl ještě ve stavu příprav a rození. Byl jsem ubezpečen, že o nedostatcích autorský tým ví a pracuje na zlepšování. Před zasedáním konventu (začátkem listopadu 2019), kde byl již předložen jako dokument k projednání, jsem jej rychle a nesoustředěně proběhl. Teprve živá diskuse na konventu mě přiměla přečíst jej pozorněji.
Strategie staví na silné autoritativní pozici výkonného vedení ČCE, převážně synodní rady (SR), méně seniorátních výborů (SV). Úkoly, jež Strategie stanovuje, jsou převážně koncepčního charakteru. Splnění zadání typu SR bude jednat, SR vytvoří koncepci, SR zajistí analýzu apod., se však nedá považovat za dosažení cíle, ale pouze vytyčování cesty. Viditelným a kontrolovatelným výsledkem splnění plánu bude hora dokumentů a presenční listiny ze školení. Opravdu je potřebujeme? V oddílu Přechod na samofinancování dostává SR např. za úkol, že bude každoročně jednat o podpoře sborů a navrhne vhodná opatření. Jako úkol do roku 2030, kdy vyschnou zdroje na mzdové prostředky od státu, je to slabé.
Dobré je, že Strategický plán zahrnuje misii; bohužel ani zde nepracuje s žádnými kvantitativními údaji – přibývání účastníků nedělních bohoslužeb je hodně opatrně stanovený cíl (vedle obligátních analytických, školících a metodických materiálů, které dostává na starost SR).
Ve Strategii chybí vyčíslení nákladů a finanční zdroje potřebné pro naplnění této strategie. V oddílu Přechod na samofinancování se řeší úvazky zaměstnanců církve, ale ne, kolik jich bude a kde na ně církev vezme peníze. Není zmíněno, jaká část restitučních náhrad bude použita pro doplňování Personálního fondu, aby byly kryty potřeby. Máme situaci ČCE všichni před očima, ale Strategie se tématu, které je hlavním motivem jejího zadání, vyhýbá. Do strategie jistě patří i plán investic do fondů z restitučních náhrad a výnosy těchto investic. Nevidím je tam.
Konkrétnější a chvályhodné cíle a úkoly udávají oddíly VI a VII. Některé z nich ovšem zůstávají u analýzy vstupních údajů, z nichž teprve nějaký plán může vycházet. V těchto oddílech asi nejvíc, vedle oddílu V, bije do očí nedostatek čísel.
Na konventu bylo ukázáno, že částky, které bude muset každý sbor s farářem na plný úvazek odvádět ročně do Personálního fondu, se počínaje rokem 2030 – tedy již za 10 let!!! – budou pohybovat od 400 (minimalistická varianta) do 680 tis. Kč (sponzorská varianta). Ještě dalších 13 let pak bude stát církvi vyplácet finanční kompenzace ve výši cca 70 mil. Kč ročně, takže úplný přechod k finanční samostatnosti je tím usnadněn, ale rozpočet ČCE činí cca 450 mil. Kč ročně, takže 85 % svých potřeb musí ČCE již v roce 2030 zabezpečit z vlastních zdrojů. Pokud by tím zdrojem měl být pouze salár (vynechávám výnosy z nemovitostí, podílů v investičních fondech apod.), pak by každý dospělý/pracující/mající-nějaký-příjem člen církve musel odvést salár ve výši 10–20 tis. Kč/rok. Jsme na to připraveni? Různé kalkulace a varianty salárů byly zveřejněny v Českém bratru a po sborech a seniorátech prezentovány, ale Strategický plán v tomto směru žádné ambice nemá. V diskusích zaznívající odkazy na „Pohleďte na ptactvo nebeské“ nebo „zabezpečení církve majetkem znamená nedůvěřovat Bohu“ pokládám v tomto kontextu za příliš ideologické a v podstatě pokrytecké.
Plán církvi předestírá ústupovou variantu: slučování sborů, dělení úvazků farářů mezi více sborů a (skryto mezi řádky) i rušení sborů. Opět není dotaženo do konkrétních čísel. Přitom přehled sborů, které již dnes melou z posledního, nebo žijí, ale výhled do budoucna je nejistý, a těch, které naopak přejdou na systém úplné finanční samostatnosti bez šrámu, je pro Strategický plán, má-li být tím, čím se nazývá, nepostradatelným východiskem. Na jeho základě se pak dá stanovit reálný cíl, k němuž chce ČCE směřovat: mapa seniorátů, počty jejich sborů, skupiny sloučených sborů, stanice bez vlastního faráře, ale s výpomocným kazatelem, sbory nevyhnutelně ke zrušení s doporučením pro osiřelé členy, k jakému společenství křesťanů v místě se mohou případně přitulit. Možností je mnoho, jenže plán s konkrétními údaji nepracuje.
Faráři a presbyteři budou v roce 2030, zejména díky výstupům oddílů I, II, III, IV, lépe vybaveni pro svou práci analýzami, koncepcemi, metodikami a školeními, aniž by Strategie brala dostatečně v úvahu, že již dnes vcelku vědí, co mají dělat, pružně reagují na možnosti v místě, kde žijí, ale jsou přetíženi.
Do strategického plánu nepatří (?) prorocký přesah, spoléhání se na vyslyšení modliteb, očekávání nového zájmu o (evangelické) křesťanství, neřkuli probuzení. Tento je sestaven v realistickém stylu, víceméně jako sekulární dokument s částečným využitím tradičního křesťanského výraziva. Tím víc při jeho čtení zaráží, jak těžce podceňuje finanční zabezpečení, jak chabý je při stanovení cílů a úkolů, jak je zoufale chudý na čísla.
Nebuďme však zklamaní a vraťme se na zem. Strategický plán za evangelické křesťany nic nevyřeší (kdo to čekal??), materiály, které z něj vzejdou, budou zastaralé brzy po svém vydání a naléhavým úkolem nadále zůstává interpretace evangelia pro denní život člověka 21. století. Co se nehodí pro strategické úvahy, to nám pro život víry na zemi může být vítaným povzbuzením: Pohleďte na ptactvo nebeské, jak je váš nebeský Otec živí. Není to ovšem strategie moderních parametrů.