Komunisté se dnes tváři snad více než kdy jindy jako zastánci demokracie, spravedlnosti a práva, sem tam dokonce trousíce, že přes drobné omylky tornu tak bylo vždy. Onehdy jsem objevil něco, co jejich pravdivost a intelektuální ryzost sice nevinně, o to však markantněji demaskuje. Budu vám vyprávět pohádku, ale pohádka to není, spíš ostuda a věc bezmála k soudu, kdyby to již nebylo dávno předávno – nikoli však za hory a doly, ale u nás doma – dobře promlčené, jako konečně mnoho jiných věci, že?
Marie Majerová
Co tygr nejraději
(nový špalíček českých pohádek, Lidové nakladatelství, Praha 1971, str. 46–54)
Jednou o půlnoci se medvídek najednou probudil a naslouchal. Pak viděl, že musí vyskočit
z postele, tedy rozsvítil svíčku a klopýtal přes pokoj,
aby se podíval, co se děje. Možná se mu někdo dobývá na jeho med!
Ve špižírně bylo všecko
v pořádku, a proto klopýtal medvídek zpátky do postele a zachumlal se do peřin.
A. A. Milne
kapitola 2., v níž přichází do Lesa Tygr a snídá
Medvídek Pú, Albatros 1988, str. 111–119
Medvídek Pú se o půlnoci probudil a poslouchal. Potom vstal,
rozsvítil svíčku
a vrávoral přes světnici podívat se,
zdali se mu někdo nedobývá do spížky,
a nikdo tam nebyl, sfoukl svíčku
a vlezl do postele.
Takto nějak vypadaly opisované povinné četby z nekonečných Tichýchdonů a Porušenýchzemí!
Ale připusťme, že v době, kdy Maruška opisovala, nebylo ještě přípustné, ani možné, aby u nás vyšel překlad „imperialistického“! humoristy z Punche. A proto se snad odhodlala takto zastřeně přinést dětem kousek radosti do kasárenských dní. Je pak pochopitelné, že z Kryštůfka Robina je reálsoc. Jiřík, prasátko nejí žaludy, ale brambory (socialistická prasata se mají lépe), místo oslíka ljáčka máme ušáka (snad pro jeho zpátečnický skepticismus?) a namísto cizokrajných klokanů máme poněkud domáčtější opice (celkem případné).
Když jsme však galantně připustili kladné motivy Maruščina počínání, nelze zavřít oči nad myšlenkovou kastrací dotčeného příběhu. Neboť právě mnohovrstevnatost vyprávění a mistrné dialogy dělají z knihy Winnie-The-Pooh klasiku, kterou nejen děti rády poslouchají, ale rodiče i rádi čtou. Baví se všichni bez ohledu na věk.
Maruška si zřejmě myslela, že děti jsou úplně blbé a bez vlastní představivosti. Nejvolnější část jejího překladu tvoří množství zbytečných vysvětlivek a hodnotících adjektiv. Nejhorší je to v těch případech, kdy se proviňuje proti podstatě příběhu – zvířecí aktéry několikrát plnokrevně popisuje jako hračky. Ve svém důsledku to působí stejně, jako kdyby někdo doplnil Erbena či Němcovou podrobným vysvětlením, co podle psychoanalytiků znamená, pozře-li princezna hada nebo políbí-li princ žábu. Tygra dostal Jiřík od dědečka, selátko jez růžového plyše a basta fidli.
Vezmeme-li si k ruce originální text, zjistíme téměř okamžitě, že Maruška měla asi s angličtinou potíže. Ač překládala místy skoro otrocky, mnohá obtížnější synonyma „pro stručnost“ vypouštěla a jinde originálu vůbec neporozuměla: „… nepodobá se to ani zvuku, který vydává člověk, přednáší-li básničky…“ proti správnému překladu „ani ten zvuk, který děláme, než začneme přednášet básničku“. Je jenom pochopitelné, že některé hříčky a básničky se ani nepokouší vystihnout, a místo toho si bohapustě vymýšlí.
Skutečnost, že „česká spisovatelka“ neumí anglicky, je celkem omluvitelná, ale jak vysvětlit nehoráznou záplavu anglikanismů, která svědčí o neobratnosti v mateřštině? Promiňte, prosím, na minutku… atd. Vrcholným čtenářským zážitkem je pak věta „Já myslil, že tygři všechno stejně rádi jedí“, která vybízí k zamyšlení, neabsolvovala-li Maruška pomocnou školu v Sudetech, nebo zda nekradla přes německý překlad.
Ale ani z matematiky asi Maruška neměla dobrou známku:
„Nazdar,“ oslovil (medvídek) Něco pro případ, že by to byl známý.
„Nazdarrrr,“ odpovědělo Něco.
„Nazdar,“ opakoval medvídek.
„Nazdar,“ řeklo Něco po něm a divilo se, jak dlouho potrvá tohle přivítání. Medvídek se zrovna chystal, že řekne počtvrté (zvýrazněno O. S.) Nazdar,…
Na obranu Maruščina početního výkonu nutno říci, že v originálu medvídek Pú skutečně pozdraví ještě jednou a počet potom odpovídá.
Ať už Maruška pracovala sama, anebo jí zdatně vypomáhal nějaký uvědomělý redaktor, kolem a kolem se potvrzuje, že plagiátníci nejsou obdařeni shůry a v apatykách nenakoupili. Za minulého režimu s aplausem rudé klaky kradli. A kradli šťastně a kradou dodnes, jestli už neumřeli.
Dobrou noc, děti. Ale raději – dobré ráno, je už po půlnoci.