Filosof Emanuel Rádl v Útěše z filosofie napsal: „Bezbranný Bůh; bezbranný morální řád světový; bezbranná filozofie; bezbranná vzdělanost – uchvacuje mne posvátné nadšení, jaké jsem zakoušel, když jsem jako hoch stál v kostele, plničkém lidí svátečně odděných, a všichni, všichni zpívali, až okna drnčela a zdi se chvěly zbožnou úctou: Tebe, Bože chválíme!“ Nejsme v kostele, ale na statku, okna zde jsou i zdi, tak s nadšením a úctou zpívejme píseň 161.

Čtení: Galatským 6,1–10

Píseň 166 Pán Bůh je přítomen

Žalm 90,17:

Budiž nám přítomná i ochotnost Hospodina Boha našeho, a díla rukou našich potvrď mezi námi, díla, pravím, rukou našich potvrď.

Milá Marto, milí přátelé,

téma mé pobožnosti je ochotnost, ochota. Ta je zakotvena theologicky právě v Bohu. Ochotnost Hospodina Boha našeho, ta nám budiž přítomná. Ale to je vždy jenom milostivá událost v jednotlivých situacích a v časech přihodných, není to pozitivistická danost po ruce, kterou odmítl Dietrich Bonhoeffer ve svých dopisech z vězení, když psal o Bohu bezmocném. Bůh je ochoten jít za člověkem a hledat ho a nalézt. Tomu se říká Boží milost. Tuto Boží ochotnost interpretuje pietista Gerhard Tersteegen a překládá pietista Alois Adlof v písni 166. 1. Pán Bůh je přítomen, je mezi námi. 2. Též i k nám, rač se sám Pane nakloniti. 3. rač nás v Duchu, v pravdě vodit. 4. sprostné si nás učiň, pokorné a vroucí. Skloň se k nám již ty sám.

Bůh je ochoten, má v sobě ochotnost, je připraven pohotově se sklonit k člověku. Mluví své Slovo, je v tom ovšem bezbranný jako Ježíš a čeká na odpověď člověka, zda si člověk Boha nevšimne a Ježíše vynechá anebo zda s úctou a s čistou upřímností Boha přivítá a poslechne. Bezbranný Bůh ovšem posílá svého Ducha svatého v moci a s bohatým ovocem. Člověk jej může přijímat, Boha ctít, těšit se v něm, velebit ho a děkovat mu za jeho slitování.

Boží přítomnost je dějství v časové chvíli a v pozemské situaci. A je to účastenství Ducha svatého. Není to zajištěná danost, proto prosíme, budiž nám přítomna ochotnost Hospodina Boha našeho. Modlitba je důležitá a je v ní prosba budiž, ať se něco z toho stane v naší a v mé situaci. Proto je to vždy nová zkušenost ve změněných situacích, ve složitosti lidských vztahů, v každodenním běžném životě anebo mezi štěstím a neštěstím, mezi zdravím a nemocí, mezi přátelstvím a cizotou, v církvi i ve světě, v soukromí i v politice, v životě i smrti.

K tomu přistupuje dvojnásobná prosba, díla rukou našich potvrď mezi námi, díla, pravím, rukou našich potvrď. Co jsme dělali celý život, dlouhá desetiletí, za první republiky, za druhé světové války, v různých fázích komunistické nadvlády, v posledních desetiletích demokracie. Kde je to dílo rukou našich v církvi a mimo církev? Líbilo se Pánu Bohu? Jak to navazovalo a navazuje? Bylo toho mnoho, ale bylo v tom i mnohé, jak doufáme, čemu Bůh mohl požehnat. Proto prosíme Boha, aby to potvrdil a on to potvrzuje a dává smysl našemu času a životu.

Moje pobožnost je určena hlavně Martě Kačerové. Marta je žena silných lidských vztahů, nezištných, čistých a solidárních. Měla mnoho vztahů k mnoha lidem a má je. K mladým lidem, k ženám, k mužům. A v těchto vztazích byla z její strany vždycky na prvním místě ta ochotnost či ochota. Evangelická zbožnost Marty se vložila do ochoty. Marta Kačerová může být pochopena také tím, jak v sobě zrcadlila v lásce jiné lidi. Byla sama svá, ale vztahy k lidem byly silné, hluboké a trvalé. Byla ochotna naslouchat a pomoci v kanceláři na synodní radě, kde pracovala, ale zrovna tak kdekoli jinde, ochotna rozumět, pochopit, něco říci, být solidární. Znala kluky a dívky, měla přátele ve střední generaci, v lidech starých a nejstarších.

Dovolte mi, abych teď mluvil o několika lidech, kteří patřili do okruhu Martiných přátel. Rozuměla mnoha lidem, ale těmto také. Odvážím se mluvit pouze o bratřích, mužích a prosím o pochopení. Určitě měla a má zrovna tak hluboké vztahy k sestrám, ženám. Chci však promluvil o čtyřech mužích, o čtyřech farářích, předčasně zemřelých. Bylo by možno k nim připojit další muže, ale dovolte mi riskovat, že promluvím pouze o čtyřech.

Karel Trusina, takový mladý muž a student a bohoslovec a farář se svým článkem Pozemské křesťanství, kde vyložil, co je to civilní interpretace. Nezištný, trochu plachý a nenásilný člověk. Obětavý člověk, ale onemocněl zlou chorobou. Divil se tomu a bojoval a zemřel. Tajemník synodní rady pro mládež, staral se o kurzy ve Vrbně a o brigády v lesích a o mnoho věcí.

Vladimír Kalus, nejprve v Chrástu u Plzně a pak ve sboru v Miroslavi s tamním sobotním Kruhem plným besed a diskusí, zásoboval kolegy knihami z Holandska, místopředseda výboru Svazu českobratrského evangelického duchovenstva, obětavec na brigádách, při stavbách. Byl mu odňat státní souhlas, pak byl farářem v Brně Židenicích. Zemřel po úraze v autě po nárazu cizího auta.

Bláža Šourek, rozesmátý student, vikář v Mariánských Lázních, farář, ptal se, proč reemigranti ze Slezska ve sboru v Nejdku odcházejí dále do Německa. Napsal článek Bezbranný Bůh právě v navázání na Emanuela Rádla. Posléze byl Bůh bezbranný také při jeho nemoci, ale jistě Bůh silný v Duchu svatém. Vedoucí brigád, pastor mládeže, kamarád a přítel, farář na Vsetíně.

Jan Lukáš, asistent na fakultě, farář v Kroměříži, nakonec na Jarově, kde dal dohromady sborový dům, třicátníci ho měli rádi, ale ostatní taky. Dělal výpravy do Chotěboře a jinam. Gentleman a moderně myslící člověk, který se nelekal sekularizovaného světa. Navazoval kontakty s lidmi mimo církev. Dolehla na něj choroba a řekl mi zamyšleně, „snad jsem něco dobrého vykonal.“

K těm mužům patří jejich statečné manželky a děti. To jsou ta čtyři jména. Marta měla otevřené srdce pro kohokoli. Byli mnozí jiní, muži a ženy, také už zemřelí a mnozí dosud žijí, ale jmenoval jsem ty čtyři.

Takže jde o dílo našich rukou, také o mnohá díla manuál-ní, ale také při psaní používáme ruce, perem, na psacím stroji i u počítače. Také jsme mnoha lidem podali ruku. V církvi bereme chléb a víno do ruky při večeři Páně. Bože, díla rukou našich potvrď mezi námi.

Mezi námi, to znamená, že jsme mezi sebou, stále ještě. Více či méně let. Bůh nás konfirmuje celý život, potvrzuje naše dílo. Ta ochotnost, ta chybí často naší společnosti, potřebuje ji i celý svět, ochotu vůči druhému, vůči novým lidem, cizím lidem, ochotnost v politickém světě. Takže je-li nám přítomná ochotnost našeho Boha, ať je při nás i naše ochotnost vůči bližním. O Bože spáso zašlých dob, let příštích naděje, buď schránou naší v bouři zlob, náš věčný domove. Amen.

Pomodleme se modlitbu Páně Otče náš.

Píseň 534 Ó Bože spáso zašlých dob.

17. září se na statku na Zbytově sešli přátelé k oslavě devadesátin Marty Kačerové, která od roku 1941 do r. 1989 spoluorganizovala práci pro mládež v českobratrské církvi evangelické. Podílela se především na hledání alternativ, jako byly brigády, kurzy, které v době jinak velice okleštěných možností mladým lidem umožňovaly autentické setkávání. Životopisný rozhovor najdete v časopise Bratrstvo 9/2011 a  10/2011