V poslední době se mi honí hlavou proces se Siňavským a Danielem, první velký proces po pádu Nikity Sergejeviče Chruščova. Siňavskij byl odsouzen k osmi letům vězení, Daniel dostal o tři roky méně. Když jsem v roce 1968 vyjel poprvé na Západ, objevil jsem v Londýně u katedrály svatého Pavla obchod, kde dávali zadarmo lidem z Východu zakázanou literaturu. Mezi knihami jsem objevil i Proces se Siňavským a Danielem a také tenkou knížku od Andreje Siňavského Rampouch. Vypráví o člověku, který se stane vševědoucím, dokáže předvídat budoucnost a zjistí, že ženu, kterou miluje, zabije za dva měsíce rampouch. Čím víc však bojuje proti narůstajícímu kusu ledu na střeše jednoho domu, tím víc připravuje smrt toho, koho miluje. Od té doby jsem sledoval každou zmínku o Andreji Siňavském a neutekla mi ani diskuse, kterou měl po propuštění z vězení se spisovatelem Günterem Grassem. Ten Siňavskému vyčítal, že publikuje v pravicovém tisku. Siňavskij mu oponoval, že by své články klidně publikoval i v Pravdě, ale ta mu je neotiskne. Tehdy mi připadal Grassův argument malicherný. Dnes pro něj mám větší pochopení.
Před nedávnem přijela do Toronta delegace senátorů z ODS. Na setkání se hovořilo o hrůzách nástupu komunismu. Jestli bude zakázána Komunistická strana Čech a Moravy… Bla, bla, bla atd. Ale bohužel tam nepadla zmínka o tom, že ODS stála za jediným čistě politickým procesem po roce 1989 s olomouckým řidičem autobusu Romanem Smetanou. Ten inspiroval autorskou dvojici Vít Klusák – Filip Remunda, aby o něm natočila dokument. Roman Smetana jako řidič autobusu, který znechucen maloval politikům tykadla, byl odsouzen soudkyní, která je manželkou Ivana Langra. Na dotaz, proč nepodal stížnost proti soudkyni, která nemohla být nestranná, odpověděl samorostlý řidič, že chtěl, aby právní fraška vynikla v celé nahotě. V závěru filmu se Smetana coby zvukař dostane na tiskovou konferenci premiéra Nečase po prohraných volbách a ptá se ho, zda si myslí, že patří za mříže. Z míry vyvedený Nečas prohlásí, že podávat trestní oznámení byla chyba – nikoliv ovšem proto, že se tím omezuje svoboda projevu, ale proto, že tím ODS ztratila na popularitě.
Samotný hrdina filmu po setkání s premiérem Nečasem odmítá interview pro TV Nova, televizní stanici, která po řadu let vymývá českému diváku mozek. Tady dal přednost pozici Güntera Grasse.
Otázkou svobody slova se zabýval i dokument, který v Plzni nebyl, ale který jsem viděl při promítání pro torontský festival HOT DOC, Freedom for Pussy Riot. Na záběrech přímo od moskevského soudu je vidět, že i Naděždě Tolokonnikovové, Jekatěrině Samucevičové a Mariji Aljochinové šlo o svobodu projevu. Zvláště Naděžda hovoří během soudního procesu velice statečně a pojmenovává věci pravým jménem. Vzpomněl jsem si na jiného disidenta, Alexandra Solženicyna, jehož Jeden den Ivana Děnisoviče pokládám za jednu z nejlepších knih; člověka statečného, který se ale upnul k pravoslavné církvi tak urputně, že před smrtí kývl i na její spojení s Putinem. Za „nezbednými kočičkami“ by zřejmě nestál.
Zpět do Plzně k dvojici Klusák-Remunda a jejich dalšímu filmu Život a smrt v Tanvaldu. Ráno na Nový rok 2012 se tu odehrála tragédie. Dva Rómové se na cestě potkali s bílým sousedem. Došlo k rvačce, při které byl jeden z Rómů zastřelen, druhý zraněn. Střílel (prý v sebeobraně) jejich soused. Příběh jak přes kopírák připomíná nedávné události na Floridě. I tam byla verze o sebeobraně uznána jako legitimní – až do okamžiku, kdy se zvedl odpor veřejnosti. V Tanvaldu se odpor veřejnosti nezvedl a případ byl dán státní zástupkyní, jinak nekompromisní Lenkou Bradáčovou, k ledu. V závěru filmu se objeví obránce nebo vrah (jiná verze, něco mezi, se těžko nabízí). Necítí lítost, pouze vzkazuje romským spoluobčanům, aby se polepšili.
Ještě výraznější postavu člověka bez svědomí můžeme vidět ve filmu Vrahem z povolání: Utrpení soudce Karla Vaše. Stařec necítí naprosto žádné výčitky svědomí, přestože poslal na smrt desítky lidí. Buď jako prokurátor, či za války, kdy nechal střílet do ustupujících vojáků, nebo jako jeden z protagonistů německého pogromu v Postoloprtech. „Vždy jsem stál na straně pokroku!“ říká hrdě. V době normalizace působil jako pedagog na Filozofické fakultě. Málo známou skutečností je, že kolem roku 2002 se skupina bývalých politických vězňů pokusila Vaše popravit. K dokonání pomsty nedošlo, protože jeden z vykonavatelů v den akce zemřel. Myslím si, že dokument je pro něj větším trestem.
Letošní plzeňské Finále bylo věnováno (východo)německému filmu. Zaujaly mne dva filmy režiséra Christiana Schwochowa. Listopadové dítě je příběh mladé ženy, která žije v severovýchodní části Německa se svými prarodiči. Otce nezná, matka prý se utopila v moři. Do jejího života vstoupí profesor z Kostnice, který přišel, aby ji nechal pátrat po matce a měl příběh pro svoji knihu. Film líčí řetězec objevů a životních zvratů, které pátrání vyvolá. Klade tak etickou otázku, kam až lze zajít, když chceme zdokumentovat cizí příběh.
Tříhodinová Věž začíná v Drážďanech sedm let před pádem berlínské zdi. Syn privilegovaného lékaře je za četbu Mein Kampfu (chtěl vědět, co v knize je) poslán do armády. Když při vojenském cvičení zahyne jeden z vojáků, prohlásí, že NDR je „zkurvený stát“. Jako nepřítel socialismu je zavřen. Protože musí trest nasluhovat, je v armádě ještě v roce 1989 při nepokojích v Drážďanech. Opět se staví proti systému, ale ten již kolabuje. Režisér Christian Schwochow říká: „Problém je v tom, že naši východoněmeckou historii píší západní Němci, a oni vše vidí černobíle, ale ta doba byla šedivá.“
Do minulosti se vrátil i krásný dokument Olgy Sommerové o Věře Čáslavské Věra 68, či kriminální drama Davida Ondříčka Ve stínu o tom, jak StB kriminalizovala židovskou komunitu v padesátých letech.
Z hraných filmů mě zaujal nejvíc Konfident. Nepředstírá, že se stal, i když je inspirován skutečným příběhem. Důvěřivý Adam, který je na vojně u radistů a který je špičkou ve svém oboru, s e upíše ďáblovi – StB a začne pracovat u odposlechů. Když si uvědomí, že není vše v pořádku, už se nedá vycouvat. Podaří se mu navázat kontakt s kamarádem z Rakouska a v noci před svým povýšením uletět. Ale první otázka na rakouské straně zní, kde pracoval.
Ani na letošním Finále se nedalo utéct před minulostí. Nakonec o tom svědčí i diskuse na téma Jak se točí dějiny, které se zúčastnili režiséři Radim Špaček, Robert Sedláček či právě Christian Schwochow.
Reportáž pro satellite1-416 č. 9, 16. 5. 2013 upravil Tomáš Trusina