V létě se v mediálním éteru rozvinula diskuze, zda je v pořádku kampaň proti sexuálnímu obtěžování v dopravních prostředcích „Zírání je obtěžování“. Nechci tady teď komentovat muže, kterým šlápla na kuří oko. Ukázalo se v průzkumech, že kampaň lidé shledávají potřebnou a dokonce už některé inspirovala k činu. Tomáš Dvořák na svém profilu na fb popsal, jak na dotyčného zíral, až ten zírat přestal. Jeho příběh sdílelo a komentovalo množství lidí. V tu chvíli jsem si uvědomila, vždyť udělal to, co funguje i mně. Prostě se na toho otravnýho chlapa upřeně díval, až přestal zírat on.
Jenže nemluvím o sobě jako oběti, mluvím o sobě v roli pečujícího člověka. Syn Marek je dospělý autista, který rád zpívá, používá stiming (nosí v ruce nějakou malou taktilní hračku, kterou pohybuje do rytmu), nebo si rád povídá o stejném tématu, což ho uklidňuje. Lidi to přitahuje a mají potřebu se k tomu vyjádřit alespoň pohledem. Koukají na něj dost často nepříjemně až zle. Někteří se možná jen bojí, protože jsou vystrašení z příběhů autistů, které neomaleně nechávají točit jejích rodiče v krizové situaci (viz film Děti úplňku). Jiní mají potřebu si myslet, že pokud se tak nechovají oni, je to nepřípustné i pro ostatní. Často jsou to stejní chlapi, co se ohrazují proti kampani Konsentu v metru. Začala jsem na ně prostě zírat, dokud to není nepříjemné jim a nepřestanou zírat na nás. U žen je to procento nepříjemných pohledů nižší – většinou stačí, když se na Máru usměju nebo si s ním zazpívám. Marek má poruchu orientace a potřebuje vést za ruku, protože jinak vráží do předmětů i lidí, což zase vyvolává reakce lidí, co si myslí, že jsme podivný pár.
Možná vám to přijde celé jako drobnost. Nechci to stavět na roveň sexuálnímu obtěžování, to je něco zcela zásadně jiného. Sama jsem ho v dopravním prostředku zažila. Jen mi prostě přijde fajn promluvit i o jiném druhu obtěžování, protože když na někoho někdo zle kouká, tak to na psychiku vliv má. Pojďte nám pomoct tím, že budete zírat na ty, co zírají zle na nás, protože oni pak přestanou zírat na nás. Na druhou stranu musím napsat, že se na nás občas někdo usměje, většinou mladší lidi z generace Y, a to je pak fajn den.
Tohle je jen střípek toho, co zažíváme my pečující ve veřejném prostoru. Pro stát a instituce vlastně neexistujete, byť finance, které pečující ušetří státu, jsou obrovské. Cokoliv si koupíte, kupujete si z peněz na péči svého dítěte nebo blízkého. To on by vás měl odměňovat za péči, což ale často není možné. Peníze dostává on a vy o ně potupně žádáte, aby mohly chodit k vám na účet, protože on se třeba nepodepíše. Vyřízení těchto formalit trvá měsíce. Reálnou odměnou vám je úsměv vašeho blízkého a radost ze společného bytí před Bohem. Před státem si připadáte jako šedá myš, kterou nikdo nevidí.