Bělorusko je poslední evropskou diktaturou. President Lukašenko je na to náležitě hrdý a do nedávna si mohl být svou posicí v podstatě neochvějně jistý. Když totiž většinu ostatních zemí zasáhla hospodářská krise, Bělorusko stále prosperovalo. Lukašenkova diktatura se mohla vždy pyšnit tím, že se v ní lidem daří poměrně dost dobře, pokud zrovna náhodou nechtějí bojovat proti režimu, vzdělávat se v běloruštině, používat běloruské národní symboly nebo zavádět volný trh. Když se tedy běloruský občan choval tak, jak si president Lukašenko představoval, mluvil rusky a byl loajální ke státu, nemohl si celkem vzato na nic stěžovat. Disidenti a představitelé oposice byli z této situace zoufalí. Špatně se aktivisují lidé k boji za demokracii, když jsou výlohy plné kvalitního zboží.
Situace se ovšem změnila – běloruská ekonomika se hroutí a Lukašenko náhle čelí nespokojenosti obyvatelstva. Oposičníci mají smíšené pocity. Na jedné straně je Bělorusko ve skutečně nepříjemné situaci, což ilustruje mimo jiné fakt, že se teď jeden americký dolar prodává za 8460 běloruských rublů. Výkladní skříně zejí prázdnotou, což jistě není příjemný pohled ani pro přesvědčené odpůrce diktatury. Na straně druhé ovšem stávající situace přináší naději pro celé protilukašenkovské hnutí. Lidé se začínají doopravdy bouřit a běloruská KGB má co dělat s tím, aby zvládala nespokojené občany včas umlčovat. Skoro to tedy vypadá, že je krise pro běloruské demokraty požehnáním, na které už dlouho čekali. Ekonomická prosperita a stabilita země byla skutečně jejich velkým nepřítelem. Ukazuje se, že bojovník za svobodu a demokracii za sebou potřebuje ještě řadu lidí, kterým na nějakých ideálech příliš nezáleží, ale prostě se zlobí, že si nemohou koupit to, co zrovna chtějí a potřebují. Bez ohledu na to, jestli to je dobře nebo špatně, docházím k závěru, že v danou chvíli je tím nejlepším, co Bělorusko může potkat, další prohlubování hospodářské krise, protože právě ona může být cestou, která Bělorusy přivede ke svržení tvrdého režimu nevzdělaného diktátora.