Před pár lety jsme se dozvěděli, že prý žijeme v době postfaktické či postpravdivé. A ačkoli mnozí poukazovali na to, že potíž dopátrat se pravdy tu byla vždycky a s ní logicky i „přesvědčení“ jako snazší cesta ke klidu, stabilitě a orientaci ve světě, v tom, kdo jsem, kde stojím a kam to celé směřuje, tedy cesta k získání něčeho, co člověk bytostně potřebuje, způsobila nejistota a frustrace z tolika protichůdných „pravd“ díky síti tak snadno dostupných, že v síti nekritického přesvědčení mnozí skutečně uvízli. A to dobrovolně. A stejně jako se bráníme jakémukoli fyzickému mučení, jsme se začali bránit naslouchání těm dalším možným pravdám, hrozícím nikoli jednorázově, ale každým dnem znovu rozbít veškerou skromnou jistotu světa vezdejšího. Semknuli jsme řady a buňky v bubliny a v pudu sebezáchovy názorově polarizovali společnost.
Když se mě Petr Turecký zeptal, jestli bych k tématu „víra a terapie“ neměl něco z oblasti umění, bylo nasnadě, že ano. Nebylo tomu nikdy jinak, než že umění zrcadlí, osahává a prošťourává to, čím žije společnost. Přestože i vědění je do jisté míry víra, je tato neustále podrobována kritickému pohledu, a tedy trvale a ostentativně přehodnocována. Pokud společnost ztratila vůli naslouchat, dozvědět se, pokud se namísto diskuse uzavírá v bublinách, nezbývá jí než věřit a nepochybně již prochází nějakou formou terapie. Procházkou k respektu světa, který není cele poznatelný racionálními stezkami vědy, ale otevírá se také emotivním zážitkem, klíčem intuice, imaginace a iracionality.
Na minulém benátském Bienále, což je jedna z největších přehlídek současného umění, jsem se jako uhranutý zastavil před obrazovkou, na níž plakal muž. Detailní pohled na mimiku zoufalé tváře, její chvění, nabírání a přívaly slz, které nekončí, které expandují do iracionální mnohosti, přitom tak nesnesitelně fyzické, že ničí divákovu odměřenou zónu. Co je to za žal? Fascinace je umocněna tím, že tvář je modelovaná v grafickém programu – to, co do mě zasekává hrot emoční sounáležitosti, není živý člověk, ale designovaný „charakter“, který bych mohl potkat v nějaké počítačové hře! Soucítím s programem?! A on pláče nade mnou… Ale neexistuje cesta dál, žádné „continue“, ani „game over“. Jen přítomnost „nelidsky fyzická“ a blízká, živý kontakt zarudlých očí a zmáčené tváře. Dílo britského umělce Eda Atkinse. Také jeho další videa přinášela podobný patos a sentiment, z nichž však zároveň mrazí. Jako by nám až konfrontace s obyvateli virtuálního prostoru přinášela rozvzpomenutí na cosi podstatného, co se děje tady, nebo co by se dít mělo. Jako by k tomu bylo zapotřebí to zakopnutí o práh jinakosti, o něco „nepatřičného“.
Racionální přístup k ochraně světa zklamal. Nastupuje cesta přes prožitek, emoce, intuici, duchovní spojenectví… blíž k vysmívaným mytologickým příběhům stvoření světa, kdy jsou aktéry entity, které třeba ani nepovažujeme za živé, nebo za možné partnery. Vždyť už princ Velen provdal své sestry za Slunce, Měsíc a vítr, a jen díky tomu byl tak silný, že porazil Mrakomora a získal Večernici. Kuchař Jiřík zase došel štěstí tak, že začal rozumět mravencům, ptákům a rybám… Někdo to tak měl vždycky, hrůzu z přejití trávníku, aby nerozšlápl něčí maminku, ale jako společnost viditelněji až nyní začínáme přehodnocovat model člověka-hospodáře v člověka-spoluobyvatele, pozorného souseda. Což nás nijak nezbavuje odpovědnosti, ale oslabuje majetnický přístup. Přiznáváme práva dosavadním čeledínům, otrokům a nedotknutelným kastám a akcentujeme ženský (vnímavější, citlivější, feministický) pohled, protože možná nevíme, ale intuitivně cítíme, že zachránit nás může láska. Přestože vás totiž dnes nikdo neprovdá za moře nebo vítr, zoufale bychom potřebovali vykročit z kapitalistické násobilky materiálů a lidských zdrojů právě k takovým vztahům.
Benátky a Kassel
Tyto tendence reflektují také dvě největší přehlídky současného umění. Zatímco benátské Bienále je stále velmi orientováno na hmotný artefakt, ale je zřejmě nejvizuálnější za poslední dekády a naprostou většinu vystavujících tvoří ženské autorky, kasselská Dokumenta v duchu hesla „make friends not art“ neulpívá na artefaktu, neprezentuje klasické „umění pro umění“, ale představuje umění jako cestu ke společenským změnám, prostor pro komunitní strategie.
Přestože z hlediska určité větve feministického hnutí může být vnímání specificky ženského umění spíše problematické – emotivní, snovější, klišé v důrazu na materialitu a specificky textil a keramiku – v Benátkách tyto materiály a s nimi spjatá vizualita převažují. Neznamená to, že by konceptualismus zmizel, jen již dávno nefiguruje ve své původní odhmotněné formě. Také současné autorky nakládají se zmíněnou materialitou jako s vizuální informací, se znakem nesoucím emotivní, byť ne nutně obrazově expresivní sílu odkazu (jako pletené velkoformátové obrazy německé Rosemarie Trockelové). Nicméně na přehlídce sledujeme množství soch a objektů, tkané obrazy, návrat barevné mozaiky či štukolustra (skvělá Kerstin Brätschová), příklon k ilustrativní formě malby a kresby (Candice Linová či Sandra Vásquez de la Hora, které s nimi však pracují v prostorových vztazích). A s nimi i ta snovější témata – nikoli náhodou se souběžně konala výstava surrealistů v Muzeu Peggy Gugenheimové. A přestože v případě této kolekce je barva na plátnech zaschlá již bezmála sto let, také zde sledujeme kromě zprofanovaných osobností, jakými jsou Max Ernst nebo Yves Tanguy, řadu méně známých ženských autorek (Leonora Carringtonová, Leonor Finiová, Maya Derenová, Remedios Varová), pro něž většinou platí výše řečené, tedy větší míra jemné kresebnosti, ilustrativnosti či lyričnosti obrazových kompozic, figurativní dějovost, případně erotičnost. Jestli lze k „ženské“ linii přičíst i specifickou polohu mystického surrealismu, který vstřebával dobový okultismus, spiritismus a magii, bych spíše pochyboval. Vliv theosofie, spiritistických seancí a medijních kreseb byl rozšířený i u nás, zejména pak v prostředí Nové Paky, a zdaleka se netýkal jen ženských autorek.
Dialog transcendentního vztahování, psychologizující introspekce, přerodu identity nebo myšlení v rámci našeho vztahu k prostředí, planetě či rozličným entitám ji obývajícím však sledujeme i mimo surreálné pole snů a magie. Souvisí s aktuálně skloňovanými myšlenkovými koncepty posthumanismu, který se kriticky staví k humanistické tradici evropského novověku, jehož středobod tvoří člověk. Tuto lidskou sebestřednost výstižně komentuje již Voltaire v knize Candide neboli optimismus. Ironická sentence „pomeranče jsou na světě proto, abychom je mohli jíst,“ by mohla posloužit jako ilustrativní model i pro současnost. Zřejmě málokdo by řekl, že bez člověka by pomeranče postrádaly smysl existence. Přesto kolonizace planety dosáhla takové míry, že si pleteme příčiny s následky, nesamozřejmé dary s majetkem. Materialistické myšlení postrádá pokoru ve vztahu k prostředí, které obýváme.
V Benátkách se ani nemusíte ztratit v labyrintu uliček mezi Rialtem a St. Markem, aby vám ani tři dny nestačily na zhlédnutí všech výstav a pavilonů Bienále. V Kasselu na Dokumentě je to stejné. Jen méně gondol. Není tedy možné všechno vypsat v několika tištěných znacích a nezbývá než neobratně proplouvat kostrami tendencí.
Nerůst není netvořit
V protikladu k akcentované materializaci stojí stále dematerializované umění – nikoli nutně v původním pojetí konceptualismu, ale jako aktuálně progresivní strategie „nerůstu“, nezaplňování galerií dalšími artefakty, omezení neekologických nákladných přehlídek umění, jako jsou i benátské Bienále a Dokumenta. Ne, není to nic nového, řada umělců podobným způsobem pracuje a pracovala – už od Duchampových ready-mades, které se staly z užitných běžných předmětů uměním pouhým prohlášením. Piero Manzoni pak v šedesátých letech prohlásil za umělecké dílo samotnou Zemi. Už jen akt zařazení určité věci, nebo dokonce jen vjemu, do jiné souvislosti, než v jaké ji běžně čteme, je výzvou k novému vidění a toto nové vidění poskytuje divákovi zážitek. Velmi hrubé ale v základní orientaci možné by bylo přiřazení letošního Bienále k materializaci a přehlídky Dokumenta k proudu opačnému. Pozitivum Dokumenty stojí ale spíše v rozhodnutí předat kurátorskou taktovku indonéské skupině ruangrupa, která v nejlepším duchu tolik skloňovaných dekolonizačních tendencí předvedla odlišný záběr, než nabízejí běžné evropské přehlídky, jinak ovšem zůstala velmi nákladnou show, která ekologické strategie spíše tematizuje, nežli realizuje. Při zachování koncepce tohoto typu přehlídky pochopitelně ani nelze jinak. Je tedy otázkou, jestli v dohledné době převáží materialita spojovaná s návratem k řemeslným tradicím, imaginaci, lokálnímu měřítku a menší spekulativnosti v umění, anebo dematerializace, ideově vycházející ze stejných pozic, tedy z šetrných ohledů k našemu prostředí a snahy po nalezení co nejširšího kontaktu s diváky, jehož součástí je zbavení „umění“ puncu elitářskosti. Ven z galerií a vitrín a blíž tomu, co lidé třeba jako umění vůbec nevidí. Ať tak či tak, médium je jen forma vyslovení, záleží, jestli tomu chce někdo vůbec naslouchat.