V polovině října mají v Polsku proběhnout volby. Vzhledem k tomu, kudy se tento významný soused naší země posledních osm let ubírá, stojí za to si důkladně připomenout, jak se rodila tamější současná společenská situace. O rozhovor jsme požádali historika a polonistu Rudolfa Vévodu.
V Polsku již osm let vládne strana Jaroslava Kaczynského Právo a spravedlnost. Můžeš stručně připomenout, k jakým posunům během její vlády došlo?
Právo a spravedlnost (PiS) je stranou pravicové a národně konzervativní orientace, spojenou se jmény bratří – dvojčat Lecha a Jarosława Kaczyńských. Ti byli politicky činní už v řadách protikomunistické opozice a v době systémové tranzice na přelomu 80. a 90. let patřili k blízkým spolupracovníkům Lecha Wałęsy, s kterým se ovšem brzy rozešli. Po období politické nestability 90. let se Lech ocitl v roli ministra spravedlnosti v koaliční vládě dnes již zaniklých stran Volební akce Solidarita a Unie svobody. Získal popularitu, s bratrem založil PiS a v roce 2005 vyhrál prezidentské a jejich strana i parlamentní volby. První dvě vlády PiS byly nepříliš úspěšné a po předčasných volbách v roce 2007 se k moci na dvě volební období dostala Občanská platforma vedená Donaldem Tuskem. Ta byla rovněž založena na troskách někdejší Volební akce Solidarita, ale výrazněji v ní byli zastoupeni politici bývalé Unie svobody a jejích spojenců z 90. let. Profilovala se jako konzervativně liberální strana s ekonomickým programem šitým na míru středním a větším podnikatelům.To zahrnovalo nízké daně, nižší státní výdaje, podporu privatizace, ale i nepopulární škrty či zvýšení hranice pro odchod do důchodu na 67 let.
Jarosław Kaczyński se během osmi let v opozici lecčemu naučil, přestal se spoléhat na velkoměstské intelektuály – ty buď vyhnal, nebo ho sami opustili – a začal hledat své voličské jádro na polském venkově a v menších městech, kde žije asi 60 % Poláků. Inspirace Orbánem je tu zřejmá. Byla to chytrá volba, protože venkovské regiony jednak méně rozumějí hodnotám liberální demokracie, svoboda soudů je pro ně abstraktní pojem, a za druhé lépe slyší na sliby sociální pomoci. Pomáhalo mu připomínání odkazu bratra Lecha, který zahynul spolu s manželkou při letecké katastrofě u Smolensku v roce 2010. Přitom nechával volnou ruku těm, kteří tuto katastrofu prezentovali jako atentát, připravený Putinem a Tuskem. Tento výklad, který jeho kritici označují za „smolenské náboženství“, přijímá část Poláků dodnes, navzdory tomu, že přes obrovské náklady investované do vyšetřování nebyly pro tuto verzi přineseny žádné důkazy a že s vyšetřováním bylo patrně manipulováno ve prospěch vládní verze. Bez významu nebyla podpora velké části katolických biskupů a kléru, zejména pak mediálního impéria toruňského redemptoristického kněze Rydzyka. Nejpodstatnější roli při druhém volebním vítězství PiS v roce 2015 ovšem zřejmě sehrála sázka na příslib větších sociálních jistot – strana se tedy posunula směrem, kterému se někdy v politologii říká soucitný konzervatismus. Rodiny s dětmi se dočkaly pravidelného příspěvku 500+ (míněno zlotých) za každé dítě, senioři 13. a 14. důchodu, celá země pak zlepšení infrastruktury i dopravní obslužnosti. Mnoho chudších rodin si skutečně poprvé mohlo dovolit dovolenou na Baltu, nebo i v zahraničí. To zafungovalo i ve volbách v roce 2019. V obou případech se vláda PiS, nebo přesněji Sjednocené pravice, obešla bez koaličních partnerů a vládla jen s pomocí drobných pravicových stran, kterým poskytla jistý počet míst na svých volebních kandidátkách a z nichž za zmínku stojí snad jen Suverénní Polsko – do roku 2023 Solidární Polsko – které, ač se jeho volební podpora pohybuje pod jedním procentem, ovládá prostřednictvím svého předsedy Zbigniewa Ziobry, ministra spravedlnosti a generálního prokurátora v jedné osobě, soudy, prokuraturu, ale třeba i polské státní lesy, a je hlavním hybatelem vleklého sporu s Evropskou unií. Je důležité porozumět tomu, že elektorát Sjednocené pravice tvoří vedle ideových voličů i pragmatici, kteří sdílejí prozápadní hodnoty a ideologickou kanonádu neberou vážně, ale volí sociální jistoty, tedy hlasují podle peněženky. Polský publicista a sociolog Sławomir Sierakowski, spoluautor letos vydané knihy Společnost populistů, mluví o fanaticích a cynicích a zdůrazňuje, že ti první jsou na sociálních sítích i jinde mnohem nápadnější, čímž vzniká určité kognitivní zkreslení.
A bilance?
K bilanci dvou posledních vlád ovšem patří i ochromení ústavního a podrobení si nejvyššího soudu (přičemž u prvního z nich vinou sporů ve vládním bloku není vůbec jasné, zda má ještě předsedkyni, a především není usnášeníschopný), pronásledování nepohodlných soudců a vytváření „neosoudců“, závratné kariéry prokurátorů, kteří jsou na slovo poslušní vládě, glajchšaltování státních médií na úroveň nevídanou od roku 1989, jmenování příbuzných a kamarádíčků do úřadů i do státních a polostátních firem, miliardové investice do nikdy nerealizovaných projektů, více než štědré ministerské dotace pro různé ultrapravicové nadace a nátlakové skupiny, sesun od jazyka nenávisti k přímé obhajobě násilníků „správné“ politické orientace, nesmyslný boj s EU o právní pseudoreformu, který Polsko stojí několik set miliard zlotých, neustálé hledání nepřátel, setrvalá mezinárodní izolace, kterou Polákům nejsou schopni rozmluvit ani jinak vstřícní premiéři Česka a Itálie, protiněmecká kampaň, jakou Polsko nezažilo od komunistického boje proti „západoněmeckému revanšismu a militarismu“ za Gomułkových časů, ideologická masírka studentů a žáků prostřednictvím nového předmětu Historie a současnost – což je možná zajímavá idea, ale její realizace vede ke glorifikaci vlády a démonizaci opozice, „zkaženého“ Západu a „ideologie gender“ – prezident, který až na výjimky podepíše vše, co mu přijde ze Sejmu na stůl a kterým přitom Kaczyński podle všeho pohrdá, či permanentní útoky na opozici personalizovanou v diabolizované osobě Donalda Tuska, ve srovnání s kterými byl souboj mezi vůdčími představiteli ANO a tehdejší české opozice jen selankovitou idylou. Dnes už v podstatě nemine den, aby na povrch nevyplavala nová aféra spojená s postavami vládního tábora, a polská společnost si na to bohužel zvykla. Sporné bylo i Kaczyńského rozhodnutí nepřevzít úlohu premiéra, což je u vítěze voleb a hlavního architekta vlády neobvyklé, i když Polsko má v tomto ohledu specifické tradice. Říká se mu prostě předseda, „prezes“, a funguje jako jakýsi náčelník státu. Že prezident i premiér jsou fakticky vykonavateli jeho vůle, se přijalo jako fakt.
Jak se v této souvislosti změnila za poslední roky náboženská mapa Polska a jakými proměnami prochází nejpočetnější polská církev, tj. katolická?
Římskokatolická církev v Polsku má podle statistik přes 32 milionů věřících, tento údaj ale neodpovídá počtu návštěvníků bohoslužeb. I když její politická podpora pravici je od systémových změn před třiceti lety setrvalá, snad nikdy nebylo její spojení s aktuální politickou mocí tak pevné, jako dnes. Byli i biskupové, kteří udržovali dobré vztahy s Platformou, ba i takoví, kteří, ač třeba nebyli morálními vzory, dokázali udržovat nadstandardní relace s postkomunistickou levicí, když byla u moci. Dnes je kněží a angažovaných katolických laiků, kteří varují před dalekosáhlým sbližováním církve a současné vlády možná méně, ale patří k nim elity polského duchovenstva i laikátu. Důležitou roli zde hraje například katolický intelektuální časopis Więź, i když jeho vliv mimo velká centra nemá smysl přeceňovat. Většina polských katolíků uctívá svého velkého krajana Jana Pavla II. a jeho pontifikát bere jako normotvorný pro výkon úřadu římského biskupa. Odtud plyne zdrženlivost – v lepším případě – k jeho současnému nástupci Františkovi. Mezi některými politiky, ale i veřejně činnými osobnostmi pravice, je rozšířena úcta k tradiční latinské mši, pokud nejsou přímo stoupenci tradicionalistického hnutí založeného arcibiskupem Lefébvrem. Polsko zasáhla řada skandálů spojených se sexuálním zneužíváním, ale i s jejich zametáním pod koberec mnoha biskupy či řádovými představenými. Počet biskupů, kterým Vatikán za současného papeže udělil za tato zanedbání tresty různého druhu, se pomalu blíží dvěma desítkám, byť některé byly spíše symbolického rázu, a navíc nebyly zveřejněny důvody potrestání.
Demografické ukazatele přitom odhalují alarmující skutečnosti: V Polsku rapidně ubývá duchovních a řeholních povolání, některé semináře se zavírají či slučují, mládež v některých regionech se houfně odhlašuje z výuky náboženství – v lodžském vojvodství to byla až polovina během půl roku. Pro mladou i střední generaci přestává být katolické křesťanství nejen atraktivní, ale roste i počet výstupů z církve, ba vyskytuje se i velmi bojovný antiklerikalismus, v Česku v té míře nevídaný, jehož představitelem je například spisovatel a překladatel Jacek Dehnel, který v současnosti žije v Berlíně. Tlak vyvolává protitlak. Papež František, o kterém se jinak říká, že středo-východoevropský prostor neleží v centru jeho pozornosti, reaguje spíše obranným způsobem: totiž jmenováním takových kardinálů, kteří coby volitelé papeže zabrání konzervativnímu obratu. Proto taky za deset let nejmenoval žádného polského sídelního biskupa kardinálem, a to ani ve městech, která bývala s touto hodností tradičně spojena, jako třeba Krakov. Až do letoška. Lodžský arcibiskup Grzegorz Ryś, církevní historik a nyní nominovaný kardinál, není progresivistou či liberálem v západoevropském smyslu slova, ale svou hlubokou ekumenickou angažovaností, trvalou spoluprací s představiteli židovských obcí a dialogičností reprezentuje onen model katolicismu, který by mohl umožnit katolíkům v Polsku adaptovat se na neodvratnou sekularizaci, jejíž tempo je v posledních letech možná nejrychlejší v Evropě. Ryś také nedávno důrazně odrazoval biskupy a kněze od účastí v politické agitaci. Obecně se soudí, že v letošních volbách bude hrát církev menší roli než kdykoliv v minulosti.
Jakou roli hrají v Polsku menší církve, luteránská a pravoslavná?
Polsko bylo a je nábožensky velmi pestré, což přetrvalo i dobu záborů, ba i meziválečnou druhou republiku. Geografické změny po druhé světové válce – tedy ztráta východních území a rozšíření polských hranic o bývalá německá, respektive pruská území – vedla k náboženské unifikaci. Registrovaných církví a náboženských společností je v Polsku několik desítek, ale v mnoha případech mají vyšší desítky či stovky členů. Nejprve bych chtěl zmínit jedno polské specifikum, totiž existenci mariavitů. Ti vznikli na přelomu 19. a 20. století víceméně souběžně v Polsku a v diaspoře v USA a staví na soukromých zjeveních Marie Franciszky „Mateczky“ Kozłowské, která jako středobod víry viděla trvalou eucharistickou adoraci a mariánskou úctu. Teprve později se mariavité spojili s Utrechtskou unií a vstoupili tak do rodiny starokatolických církví. Mezitím se stihli rozdělit na dvě hlavní větve, a proces štěpení vlastně trvá dodnes, přičemž největší mariavitská církev má kolem 20 000 věřících. Religionistika je řadí mezi tzv. církve katolického typu. Existuje samozřejmě i s Římem sjednocená řeckokatolická církev, sdružující zejména Ukrajince a rozptýlená po celém Polsku, i když největší počet členů žije v Podkarpatí.
Z historických reformačních církví má největší počet věřících Evangelická církev augsburského vyznání v Polsku, asi 60 000, která je v svých obřadech, ale i v tom, že své duchovní označuje za kněze, blízká skandinávským církvím či augsburské církvi na Slovensku. Teologicky i prakticky byla dlouho spíše konzervativní, ovšem v loňském roce se po sedmdesát let trvající diskusi rozhodla ordinovat ženy nejprve na jáhenky a v rychlém sledu i na kněze, což rozhodl synod a za své to přijal i vrchní biskup Jerzy Samiec, který jinak sehrál důležitou roli v ekumenickém hnutí a byl i předsedou polské ekumenické rady církví. Ordinace žen vedla v letošním roce k nepříjemnému konfliktu. Když totiž polští luteráni vyslali jednu z ordinovaných žen na společnou ekumenickou modlitbu v památný den šoa, pravoslavní kněží se odmítli společně modlit s ženou-knězem. Na prosbu organizátorů paní Matloch na svou účast rezignovala, ale biskup Samiec se za ni posléze jednoznačně postavil. Mezi významné členy augsburské církve v Polsku patřil například premiér za Volební akci Solidarita z let 1997–2001 a později místopředseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek a v letošním roce k ní přestoupil jeden bývalý dominikánský kněz po letech bojů za spravedlnost pro oběti zneužívání v katolické církvi s vysvětlením, že „tento systém si nepřeje změny“. Dlouhé roky se mluví o tom, k čemu v německých státech začalo docházet před dvěma sty lety a u nás hned po vzniku Republiky československé, tedy o unii s kalvinisty, ale i s metodisty. Kalvínská církev, k níž se hlásí jen kolem dvou tisíc věřících, ovšem zažívá fázi hlubokého rozkladu a její superintendent je s ohledem na vlivnou opozici fakticky neakceschopný. Polská autokefální pravoslavná církev je po náboženské společnosti Svědků Jehovových v současnosti třetí nejpočetnější náboženskou organizací v Polsku a její osudy kopírují osudy regionu: před válkou měla silné postavení zejména na Západní Ukrajině a v Západním Bělorusku, za dramatických válečných časů se v ní s tichým souhlasem německé okupační správy prosazovala ukrajinizace, zatímco po válce se dostala do těsné závislosti nejen Moskevského patriarchátu, ale i pod přímý vliv polských komunistických úřadů a jejich tajné policie. Biskupové, kteří spolupráci odmítli, byli odstaveni a perzekuováni. Perzekuce, a to i krvavé, s dramatickými detaily, se ovšem vedle skutečných komunistických kolaborantů dočkali i pravoslavní vesničané, zejména v dnešním Podleském vojvodství v severovýchodním Polsku z rukou některých tzv. prokletých vojáků, které současná vláda PiS oslavuje jako hrdiny protikomunistického odboje, a to jen pro svoji víru a proto, že mluvili „po našomu“, tedy směsí polštiny a běloruštiny s prvky jidiš. Část z nich polská pravoslavná církev svatořečila. Zátěž minulosti bohužel přetrvává až do dnešních dnů.
Mění se vztah k menšinám, např. k LGBT?
Léty relativního klidu pro LGBT menšinu byla období, v nichž vládla postkomunistická levice či Občanská platforma, ovšem ani tyto strany, přes umírněnou rétoriku, neudělaly žádné praktické kroky pro zlepšení podmínek života stejnopohlavních párů. Už první vláda PiS v první dekádě milénia přinesla houstnoucí atmosféru. Někdy to mělo až komické prvky, to když jedna senátorka tehdejší vládní koalice navrhovala prošetřit, zda seriál pro nejmenší děti Teletubbies vzhledem k duhovým barvám animovaných hrdinů nepropaguje „deviantní chování“. Od svého návratu k moci před osmi lety PiS pravidelně využívá otázku sexuálních menšin jako mobilizačního prvku zvlášť v předvolebních obdobích. Když prezident Duda před třemi lety obhajoval mandát, nakonec úspěšně, prohlásil, že „LGBT, to nejsou lidé, to je ideologie.“ Poslanec PiS Przemysław Czarnek tenkrát v rozhlase Poláky vyzýval, aby přestali poslouchat ty idiotismy o lidských právech. A dodával, že to nejsou normální lidé tak jako my, což Jarosława Kaczyńského zaujalo natolik, že z něj udělal ministra školství a vědy, kterým je dodnes. Instituce se zvláštním názvem Kuratorium osvěty, která existuje v každém vojvodství, systematicky bdí nad tím, aby školy nevychovávaly své žáky k toleranci, typicky v Malopolsku. Řada gayů a leseb z Polska odjela po volbách před čtyřmi lety, a pokud Sjednocená pravice bude po podzimních volbách znovu sestavovat vládu, tento proces dostane nový impulz. Na druhé straně se v Polsku postupně rozšířily pride pochody do většiny sídelních měst vojvodství, a to i těch na východě, která jsou baštou konzervatismu, vychází řada knih s LGBT tematikou a tato menšina má zastání i v Sejmu, zejména ze strany mladých poslankyň Levice. Polské filmy s gay hrdiny jako Všechny naše strachy nebo Slon se hrály i v českých kinech. Robert Biedroń, zakladatel hnutí Jaro – to je dnes součástí Levice – který začínal jako gay aktivista, byl v minulosti zvolen do Sejmu, pak byl primátorem Slupsku a v současné době je europoslancem, a jeho partner je poslancem Sejmu. Donald Tusk prohlásil, že předložení zákona o občanských svazcích bude v případě vítězství opozice jedním z prvních kroků vlády. Kulturní změny tedy zasahují i Polsko, k čemuž přispívá i generační obměna.
Jakou roli v polských diskusích a politických soubojích hrají média, zejména veřejnoprávní?
Pokud mám někdy chuť současnou polskou vládu bránit před příliš rychlými a zjednodušujícími soudy, jako že ji občas mívám, zapnu si kanál TVP info polské vládní televize a odhodlání mě rychle přejde. „Ideoví“ voliči Sjednocené pravice TVP rozhodně brání a jejím redaktorům visí na rtech. U „lhostejných“, kterých možná bude většina, se myslím projevuje efekt vařené žáby, prostě si už na ty kaskády nenávisti zvykli a vnímají je jako folklór. Propaganda, které se z dříve veřejnoprávních a dnes stranických médií line, je velmi primitivní, průzračně manipulativní, ale svým způsobem účinná, protože vyvolává intenzívní a většinou zlé emoce, i když její součástí je samozřejmě i oslava nejsilnější vládní strany a jejího „prezese“. Problém nastává, když si uvědomíme, že řada voličů zvlášť na venkově jiný zdroj informací nemá. Televizní stanice Polsat je někdy vnímána jako nadstranická a objektivní. TVN, která je blízká opozici a již sledují i mnozí voliči PiS, si své (nejen) publicistické a zpravodajské pořady bohužel schovává pro elitní publikum za bariérou paywallu, a tím se z ní stává médium určené k přesvědčování přesvědčených, zatímco k těm, kteří jsou hlavními příjemci a zároveň oběťmi vládní televize, tedy k nemajetným lidem z venkova, si cestu dobrovolně uzavírá. Zákonem „Lex TVN“ se PiS před dvěma lety pokusilo tuto televizi zlikvidovat, ale zákon naštěstí vetoval prezident, dost možná po intervenci z velvyslanectví USA, protože za TVN stojí americký kapitál. Tištěná média dostala zásah, když několik desítek regionálních deníků koupil majitel firmy Orlen a Kaczyńskému blízký člověk Daniel Obajtek, jehož obchodní vlivy, jak ví každý motorista, dosahují i k nám. K hlavním k vládě kritickým deníkům patří levicově liberální Gazeta Wyborcza a v posledních letech i spíše pravicová Rzeczpospolita, s níž se postupně rozešla esa propisovské žurnalistiky anebo se ona rozešla s nimi. Dobře fungují některé rozhlasové stanice, které má smysl poslouchat, i když i ony se stávají terčem vládní šikany, například formou vysokých pokut.
Co s jednotlivými segmenty polské společnosti udělala ruská agrese proti Ukrajině?
Polská společnost po 24. únoru loňského roku jako celek obstála velice dobře. Polsko přijalo zhruba milion uprchlíků a mezi vládou a demokratickou opozicí panuje principiální shoda v tom, že uprchlíkům je třeba pomáhat a že napadené Ukrajině je nezbytné poskytovat humanitární i vojenskou pomoc v co nejširším měřítku. Historická cesta premiéra Morawieckého a předsedy Kaczyńského do Kyjeva spolu s českým premiérem Fialou a tehdejším slovinským premiérem Janšou hned v březnu 2022 prolomila jisté tabu a dala příklad státníkům jiných zemí. V té době vznikl bezpočet iniciativ na pomoc Ukrajině a Ukrajincům, často spontánně z rozhodnutí obyčejných lidí, nevládních organizací či samospráv. Samozřejmě by bylo možné klást trochu škodolibou otázku, zda hlavním motivem byla opravdu pomoc Ukrajincům, nebo snaha zatopit Rusku, ale historie bude spíše hodnotit výsledky. Nyní, krátce před polskými parlamentními volbami a více než rok a půl po ruském vpádu, vidíme už lehce pozměněnou krajinu. Část Poláků dává najevo únavu z přítomnosti tolika uprchlíků a vládní blok ve snaze přitáhnout nacionalistické voliče ultrapravice verbalizuje a zároveň provokuje jisté ochlazení v polsko-ukrajinských vztazích. Výroky ministra Przydacze o tom, že Ukrajina by měla Polsku projevit větší vděčnost, jsou trapné, protože je to přesně naopak – Ukrajina krvácí i za Polsko. Citlivým tématem zůstává Volyňský masakr. Potíže polských zemědělců s cenovým dumpingem způsobeným dovozem levných ukrajinských zemědělských produktů jsou reálné, ale také jdou na vrub nekompetenci polského ministerstva zemědělství, které nebylo schopno ani zajistit tranzit do třetích zemí, ani aktualizovat seznam produktů, které se nenakupují, ani iniciovat účinnou kontrolu kamionů na hraničních přechodech. Pokud by Polsko mělo v Evropě renomé spolehlivého a vypočitatelného partnera, mohlo by jeho volání po silnější vojenské pomoci Ukrajině od samého počátku agrese znít přesvědčivěji a přinést lepší a rychlejší výsledky.
Jakým dilematům je od začátku ruské invaze vystavena Polská autokefální pravoslavná církev? Jak silné jsou její vazby na ruskou pravoslavnou církev?
Polská autokefální pravoslavná církev těžce hledá orientaci v historicky nové situaci. Několik jejích biskupů je registrováno jako tajní spolupracovníci komunistické politické policie a jejich staré závazky je bohužel mohou spojovat s temnými silami i dál na Východě. Její hlava, metropolita Sawwa, se letos v únoru postaral o slušný skandál, když moskevskému patriarchovi Kirillovi adresoval k 16. výročí jeho zvolení devotní blahopřejný dopis, v němž patriarchovu éru zhodnotil jako dobu „zářivého rozkvětu“. To vyvolalo pobouření i mimo řady církve, několik set polských veteránů vyzvalo prezidenta Dudu, aby metropolitu, který je zároveň hlavou pravoslavné vojenské duchovní služby, degradoval z generála na vojína. Do vážné polemiky ovšem vstoupili i někteří pravoslavní teologové z akademické sféry, takže Sawwa se nakonec za svůj dopis omluvil. Jiný pravoslavný arcibiskup reagoval dopisem, ve kterém vyzýval k modlitbě za vytoužené ukrajinské vítězství nad moskevským agresorem, což je zatím nejdál, kam jakýkoliv pravoslavný biskup v Polsku došel. To vše jsou klopýtavé kroky k přijetí faktu, že většinu věřících pravoslavné církve nyní tvoří Ukrajinci.
A měří Polsko všem uprchlíkům stejným metrem?
Zatímco podporu ukrajinským uprchlíkům v létě letošního roku deklarovalo 60 % Poláků, situace uprchlíků z globálního Jihu na polsko-běloruské hranici je vytěsňována jak z médií, tak následně z povědomí lidí. Je jasné, že tento hybridní, lidsky odporný způsob války formou vysílání uprchlíků k polské hranici bez možnosti návratu si vybral běloruský diktátor a sériový vrah Aljaksandar Lukašenka, ale civilizovaný svět se neubrání tím, že odvrhne své vlastní normy, mezi něž patří úcta k lidské důstojnosti, zdraví a životu. Trvá to už dvě zimy a blíží se třetí. Uprchlíci se pohybují na území nikoho, polská vláda v pohraničí vyhlásila nouzový stav a v rozporu s nejpřirozenějšími lidskými emocemi, ale možná i mezinárodními normami, zakázala do zvláštních zón přístup nejen novinářům, ale i humanitárním organizacím, ba dokonce i lékařům. Běloruské služby zahánějí migranty k polské hranici za pomoci vlčáků, polští pohraničníci je mlátí obušky a vracejí do zóny nikoho – ženy, starce, malé děti, a to v Bělověžském pralese, kde od listopadu denní teploty klesají pod nulu, zatímco v horkých letních dnech se člověk stěží vyhne bažinám a před komáry kromě ochranného oděvu a silných repelentů není úniku. Pohraniční služba a policie často uprchlíky, které před tím zadržela na polském území, nepředává do detenčních center, jak je povinována, ale vrací je zpět do pralesa. Nevládní organizace se snaží dodávat jídlo, hygienické potřeby, léky, oblečení, obuv, ale jejich možnosti jsou omezené, s potřebnými se složitě domlouvají prostřednictvím mobilních telefonů, ale aktivistů je málo, riskují vyhoření i rozpad rodin, a k tomu jim hrozí trestní postih. Jejich čísla nemohou být přesná, ale evidují už asi 40 mrtvých. Celkově to svědčí o brutalizaci společnosti, o tom, jak tenká hranice nás dělí od sesuvu k barbarství i jak účinná může být salámová metoda okrajování svobod i sociotechnika, která mění slušné lidi s přirozenými zábranami v necitelné roboty.
Na podzim se v Polsku konají parlamentní volby. Jaké jsou šance dvou nejsilnějších konkurenčních stran, PiS a Občanské platformy, na sestavení příští vlády?
Z voleb, jejichž konání prezident stanovil na 15. října, může hypoteticky vzejít asi pět scénářů povolebního uspořádání, z nichž některé jsou ovšem málo pravděpodobné. Pesimisté mluví i o možnosti nekonání voleb, jehož záminkou by mohly být třeba přesuny wagnerovců v Bělorusku k polské hranici, což se už děje. V době, kdy vzniká tento rozhovor, dávají průzkumy PiS, přesněji táboru Sjednocené pravice, převahu v řádu několika procent, obvykle mezi 31 až 36 %. Na druhém místě, pokud se něco nezmění, by se měla umístit Občanská platforma, která kandiduje spolu s několika menšími uskupeními jako Občanská koalice, sondáže jí dávají mezi 27 až 32 %. Demokratické opozici v čele s Platformou na jistou dobu pomohl mobilizační pochod Varšavou 4. června s půlmilionovou účastí, po kterém Platforma prorazila v průzkumech symbolický skleněný strop třicetiprocentní podpory, ale zda stejný efekt vyvolá i avizovaný pochod milionu srdcí 1. října, nelze předvídat. Mnoho politiků z vlády i opozice a s nimi i četní komentátoři se shoduje v tom, že půjde o nejdůležitější volby od roku 1989. Tyto volby mohou být ještě svobodné, ale nebudou férové, protože vláda má k dispozici celý propagandistický aparát, prezidenta, který je všechno, jen ne nestranný rozhodčí, a především neomezené finanční prostředky, které umocnila ještě tím, že na den voleb vypsala, tedy její prezident vypsal, referendum. Čtyři otázky, o kterých se má rozhodovat – souhlas s prodejem státních firem, zvýšení věku odchodu do důchodu, přijetí tisíců (proč ne stovek nebo desetitisíců?) nelegálních imigrantů a likvidace zdi na polsko-běloruské hranici, vlastně nejsou ani tak důležité jako skutečnost, že pro veřejné prostředky, vydané na přípravu referenda, zákon nestanovuje žádný limit. Souběžná kampaň k volbám a referendu tak vládě dává možnost nalít do ní neomezené peníze. Otázky jsou samozřejmě natolik návodné – předpokládá se odpověď čtyřikrát Ne – že je to až k smíchu. Pro pochopení kontextu dodávám, že otázka po prodeji státních firem míří na Tuska, kterého vládní propaganda obviňuje z toho, že chce z Polska udělat německý protektorát a pod cenou rozprodat, co ještě nebylo zprivatizováno. Tusk je ovšem dost zkušený a chytrý politický hráč, takže mu nedělá problém vracet nadhozené míčky na soupeřovu stranu hřiště. Dávno pochopil, že s populistou nelze vyhrát upozorňováním na pravidla hry, ale spíše osvojením si jisté míry kontrolovaného populismu. Jeho důraz na práva žen a menšin za populismus ovšem nepovažuji, i když se ženské hlasy mohou ve volbách ukázat jako velmi důležitý faktor, na jejichž zisk se v rámci Občanské koalice soustřeďuje například poslankyně Barbara Nowacka. Výsledky si netroufám předpovídat, připadá mi ale, že Sjednocená pravice by k obhajobě většiny v Sejmu musela přijít s něčím překvapivým, s nějakým tahákem, ale zatím se zdá, že na něj nepřišla, že je vyčerpaná, že někteří její představitelé začínají propadat panice, mimo jiné i z obav, že budou za své jednání pohnáni k odpovědnosti. Přitom ale není vůbec jisté, že takovou většinu získá demokratická opozice v čele s Platformou, protože plati d’Hondtův systém s bonusem pro nejsilnější stranu a protože klíč je ve slově „demokratická“. K vítězství v Senátu má demokratická opozice naopak slušně nakročeno, jenže to při sestavování vlády nehraje žádnou roli.
Jakou roli hrají ostatní parlamentní strany?
Když se na jaře 2019 konaly poslední volby do Evropského parlamentu, demokratická opozice se rozhodla vyzkoušet, zda by mohla porazit PiS za pomoci společné kandidátky, jenže to tak docela nevyšlo. V souvislosti s letošními volbami téma společné kandidátky znovu ožilo. Jenomže se k němu vyslovil odmítavě čtyřicátník Szymon Hołownia, publicista, filantrop a centristický politik, který se v posledních prezidentských volbách umístil na třetím místě. Založil hnutí Polsko 2050 a začal se prezentovat jako alternativa k zaseklé politické situaci, v níž na sebe strhují pozornost dva konkurující si giganti, PiS a Platforma, což je potřeba odblokovat. Hołowniovi to dlouho vycházelo, nahrával mu důchodový věk Kaczyńského a nyní i Tuska, v dobách největší slávy se jeho podpora pohybovala kolem 18 % a hnutí v průzkumech předstihovalo i Platformu, jenže pak se dostavila voličská únava a ti, kteří hledali antisystémového lídra, ho v něm přestali spatřovat. Hołownia se nakonec dohodl s předsedou malorolnické Polské lidové strany na vytvoření koalice s názvem Třetí cesta. To byl hodně riskantní krok, protože koalice nemusí překročit osmiprocentní hranici, v předvolebních průzkumech se Třetí cesta objevila i těsně pod ní, i když většinou jí sondáže přisuzují zisk kolem deseti procent. Parlamentní Levice vznikla spojením tří menších levicových uskupení, má své voliče a svá témata a celkem přesvědčivě spojuje zaměření na sociálně slabé s kulturním progresivismem, což prý dnes podle některých géniů, hlásících se ke konzervativní levici, nejde. To je tedy spolu s Tuskovou Občanskou koalicí půdorys možné vlády současné opozice, pokud ovšem získají většinu v Sejmu. I v takovém případě se ale může stát, že její vznik bude blokovat prezident.
V posledních měsících zaznamenaly předvolební průzkumy jistý vzestup parlamentního hnutí Konfederace, které bývá označováno za ultrapravicové. Představuje skutečně toto hnutí ohrožení demokratického systému?
Konfederace, která se o chlup dostala do Sejmu už před čtyřmi lety s 11 poslanci, se skládá ze tří hlavních proudů – libertariánů, národovců a Grzegorze Brauna. Ve skutečnosti jde o amalgám mnoha proudů, které mají máloco společného, ale spojuje je upřímná nenávist k „levičáctví“. Za socialistickou stranu označují i PiS. Ani nevím, jak se všechny ty směry jmenují, minarchisté, monarchisté, libertariáni, paleolibertariáni, paleokonzervativci, ale jisté je, že v průzkumech začali růst, když v táboře libertariánů vystřídal ve vedení osmdesátiletého provokatéra Janusze Korwina-Mikkeho třicátník Sławomir Mentzen, který si vybudoval solidní existenci jako majitel firmy poskytující daňové poradenství a posléze majitel pivovaru a svou politickou frakci pojmenoval Nová naděje. Je pohledný, dobře se obléká, odpovídá pohotově a působí dojmem, že se nechce zdržovat detaily, což dobře vyjadřuje dnešní trendy pop-politiky. Do Sejmu se neúspěšně pokusil proniknout už před čtyřmi lety, a to s dnes hojně skloňovanou „Mentzenovou pětkou“: „Ne Židům, ne gayům, ne potratům, ne daním a ne Evropské unii“. Dnes tvrdí, že si na ni nepamatuje nebo že už je to dávno, a soustřeďuje se téměř výlučně na ekonomický program, který je ovšem v podobě, v níž ho předkládá voličům, nerealizovatelný. Na funkci premiéra neaspiruje, říká, že chce být ministrem financí. Například navrhuje zrušit správu sociálního zabezpečení nebo daňové přiznání, jindy tvrdí, že by pro podnikatele mělo být dobrovolné, nebo že to celé myslel jako žert. Obraz budoucího polského občana, který předkládá voličům, je majitel domu, bazénu, grilu a dvou aut, čehož lze dosáhnout radikálními daňovými škrty a privatizací, kterou by vztáhl i na školství a zdravotnictví. Mentzenovým favorizovaným médiem je Tik-tok, na kterém propaguje jak svoje hnutí, tak i svůj Pivovar Mentzen, který nabízí značky jako Polská volnost, Jazyk nenávisti, Ranger z Texasu nebo Inflace. Podporu Konfederace se mu daří zvedat ke 12, od července až k 15 procentům, a katastrofické scénáře mluví o tom, že by v Sejmu, který má 460 poslanců, mohl získat až 60 nebo dokonce 80 hlasů, většinou politicky zcela nezkušených, někdy celých rodinných klanů, občas osob s minulostí v ultrapravicových bojůvkách. Obhájce zrušení povinné školní docházky Korwin-Mikke, když je v médiích tázán na Vladimíra Putina, mluví o něm jako o Jeho Excelenci, a nedávno na sociálních sítích zveřejnil názor, že v současném konfliktu je Rusko obětí, protože hájí tradiční, osvědčené hodnoty, jako je válka. Grzegorz Braun, který Polsko označuje za „rusko-německé kondominium s židovskou správou“, Evropskou unii za „Eurokolchoz“ a Izrael za „stát nacházející se v Palestině“, pak razí hesla jako „Stop ukrajinizaci Polska“ nebo „Stop banderizaci polského státního zřízení“. Mentzenovi to možná úplně příjemné není, ale je si vědom nesamozřejmosti křehké rovnováhy mezi liberálními voliči, kteří ke Konfederaci přešli z různých směrů, od Hołowni, ale i od Levice, a starými tradicionalisty, kteří Korwina-Mikkeho i Brauna zbožňují. Nejvíc nových voličů ke Konfederaci ovšem přechází od PiS. Není bez významu, že ve voličské skupině mužů mezi 18–39 lety by Konfederace vyhrála volby a mezi mládenci ve věku 18–24 let by od ní PiS i Platformu dělila propast.
Poslední týdny ukazují jistý Mentzenův ústup z médií hlavního proudu, zatímco v popředí se zvolna ocitá muž, který byl dlouho považován za jakousi šedou eminenci libertariánského křídla Konfederace a jenž Korwina-Mikkeho nemá v oblibě, Przemysław Wipler, padesátník s užitečnými kontakty v byznysu i v politice. Spolu s Mentzenem a dalšími svorně prohlašují, že nejdou do politiky proto, aby zasedli s dominantními politiky k jednacímu stolu, ale aby jim ten stolek převrátili, ale kdo ví. Může se stát, že dodrží slovo a blokováním vzniku většinové vlády přivedou Polsko k předčasným volbám, ve kterých doufají uspět ještě silněji. Může se stát, že budou chtít slovo dodržet, ale experti na špinavou práci od Kaczyńského se zaměří na slabé kusy a sliby či výhrůžkami je přivedou k podpoře vlády Sjednocené pravice. Taková možnost je samozřejmě tím snadnější, čím méně bude PiS a spol. dělit od magické hranice 231 poslanců, i když odhady ukazují, že letos mohou přijít až o 50–60 poslanců. Mistrovským, i když velmi riskantním krokem by bylo účelové vytvoření koalice s PiS s cílem ji ještě letos v dramatickém gestu rozbít při projednávání státního rozpočtu- to by Konfederaci dalo možnost prezentovat se jako rozpočtově odpovědné hnutí, které nemíní tolerovat rozhazování, a po předčasných volbách zvýšit svůj zisk. Hypoteticky je ve hře i varianta, že se s Tuskem dohodnou na přechodné „technické“ vládě, jejímž jediným cílem bude depisizace unesených státních a veřejných institucí, což v jednom rozhovoru zkusmo nadhodil právě zkušenější Wipler. Ale může se nakonec stát i to, že jde o humbuk, planý poplach, nafouknutou bublinu a že Konfederace nakonec skončí někde kolem deseti procent spolu s Levicí a Třetí cestou, což by při blízkosti výsledků PiS a Občanské koalice mohlo vést k předání moci demokratické opozici.
A hrozba Polexitu?
Otázka po Polexitu nápadně absentuje v připravovaném referendu. Sjednocená pravice se dušuje, že jejím cílem není vyvést Polsko z EU, i když zejména Suverénní Polsko, její součást, předvádí svými kroky pravý opak. Přes 80 % Poláků si přeje setrvání své země v Unii, a je to setrvalý trend. Za takového stavu se otevřeně antiunijní Konfederace bojí referenda o vystoupení jako čert kříže, protože se sami polští občané nejprve musí z vlastní zkušenosti přesvědčit, že kombinace Liberlandu s Íránem, kterou jim toto hnutí nabízí, je skutečně tím nejlepším ze všech možných světů.
Otázky připravil Tomáš Trusina