Objevovat život a být kreativní

Číslo

rozhovor s Teresou Forcades

Teresa Forcades (Barcelona, 1966) je jeptiška z řádu benediktinek, lékařka a teoložka se zaměřením na problematiku Trojice. Věnuje se také feministické teologii a hlásí se k odkazu teologie osvobození. Rozhovor z blogu Iglesia Descalza zpřístupňujeme čtenářům zejména proto, že pohled Teresy Forcades na problematiku potratů, eutanasie a homosexuality vyrůstá z promýšlení křesťanské teologické tradice, a na jejím základě ukazuje rozporuplnost přístupů obvykle pokládaných za „jediné správné“.

V knize Converses amb Teresa Forcades často zaujímáte stanoviska zcela opačná k tomu, co tvrdí Vatikán. Jedním z témat, kterých se to týká, je i homosexualita. Co je vlastně „queer teorie“?

„Queer“ je anglické slovo. Mám dojem, že se používalo někdy v devadesátých letech v Londýně a jeho okolí jako hanlivé označení pro homosexuály. Znamená to něco jako zvrácený, převrácený. Naznačuje, že se někdo vydává cestou, po které se nechodí. Angličtí homosexuální aktivisté si to slovo přisvojili a změnili jeho význam, dali mu pozitivní smysl: „Jasně, vy nám říkáte ‚queer‘, protože nezapadáme do přednastavených kategorií, do daných škatulek. Máte úplnou pravdu, ale nám se zdá, že to není důvod, proč by měl být člověk ponižován nebo kritizován – naopak je to dobrá věc. A teď se budeme snažit ukázat, že je to dokonce něco, co naše společnost potřebuje.“

Co to ale znamená pro roli mužství a ženství?

Od lidí se očekává, že se vtěsnají do určených přihrádek. Zkuste se zamyslet nad tím, jak ničivé důsledky to má pro svobodu člověka, pro charakter lidství, díky němuž je každý jednotlivec unikátní. A jistě si umíme představit alternativní socializaci – takovou, která člověku pomůže rozvinout jeho jedinečný potenciál. To je samozřejmě naprostá utopie, ale přesto je potřeba o socializaci přemýšlet tímhle způsobem. Pokud chceme vytvořit nejlepší možnou společnost, musíme už malé děti podporovat, pokud nějak nabourávají zavedená schémata. To se může týkat genderu, protože mužství a ženství lze vnímat buď jako nálepky, které v dospělosti do detailu předurčují očekávané chování člověka, nebo jako okolnosti, které připouštějí větší variabilitu. Lidé, kteří nezapadají do stereotypních definic, vždycky existovali a vždycky existovat budou. Na to nelze zareagovat tak, že prostě řekneme „dobře, vždycky existovali, tak pro ně postavíme domeček a tam ať jsou zalezlí“, ale je potřeba si uvědomit, že díky těmto lidem lépe rozumíme tomu, že do těch přihrádek úplně nezapadá skoro nikdo. Řada lidí se prostě radši přetvařuje, aby to vypadalo, že do těch genderových stereotypů většina z nás hezky zapadá. Jenže jsou tu lidé, kteří do nich nezapadnou, i kdyby se snažili ze všech sil. Vzhledem k tomu, jací se narodili, je to pro ně prostě nemožné. Milost, kterou spatřuji v takzvané queer teorii, spočívá v tom, že je nebudeme prostě jen tolerovat, protože jsme už příliš osvícení na to, abychom je diskriminovali jako někteří fundamentalisté nebo persekuovali, trestali a zabíjeli, jak se to mnohdy dělo v průběhu dějin. Místo toho je budeme brát jako lidi, od kterých se můžeme naučit něco o tom, kdo jsme my sami. Díky tomu, že nebudeme druhým dávat zjednodušující nálepky, můžeme mnohem otevřeněji přemýšlet o sobě.

Což je také skvělá teorie proti xenofobii.

Já jsem mimochodem společně s profesorkou Ulrike Auga měla semestrální kurs o queer teologii na teologické fakultě Berlínské university. Vzaly jsme queer teorii a zkusily ji propojit se základní křesťanskou antropologií. Už v evangeliích se totiž setkáváme s pojetím člověka, které nám neumožňuje jednoduše kategorizovat. Už Ježíš nám říká, že dobro člověka stojí nad zákonem, a proto můžeme s dostatečnou mírou radikality dojít ke queer teorii, aniž bychom se o to nějak křečovitě snažili. Jistě můžete namítnout, že není možné, aby někdo prostě odhodil stereotypy a všeobecná očekávání společnosti. Musíte toho člověka nechat, aby vás příjemně překvapil. V tomhle není žádná bolest, je to ve výsledku požehnání pro všechny. Základem všeho je snaha objevovat život a být kreativní, s ochotou sami sebe stále přetvářet, vymanit se z rutiny a tak dále. To je podle mě milost života. Lidé jsou dnes často „odkouzlení“. Život jim moc zajímavý nebo vzrušující nepřipadá. Kromě zvláštních příležitostí, třeba když se najednou zamilují nebo zažijí něco neuvěřitelného. To tedy určitě není ono. Z křesťanského hlediska je život Boží dar a zdroj neustálé a hluboké radosti prostě proto, že je už ze své podstaty pozitivní.

Ve své knize ale píšete i o eutanazii a o důstojnosti bezbolestné smrti. To je pro římskokatolickou církev také velmi kontroverzní téma.

Myslím, že základní rozpor tady tkví v proklamované posvátnosti života, která je základní hodnotou. Posvátnost života by měla být něčím, co každý den zakoušíme. Někdy se ale v životě dostanete do situace, kterou nedokážete akceptovat. Jako křesťanka jsem přesvědčena o tom, že v takovém případě byste si měli být vědomi možnosti, že se všechno zase změní k lepšímu a že tu situaci, která vás nejdřív omráčila, nějak zvládnete. A třeba i najdete způsob, jak ji chápat pozitivně. Jenže současně tvrdím, že tohle nemůže od člověka vyžadovat stát. Pokud vám člověk, kterému vysvětlujete, jak je život ve skutečnosti dobrý, řekne, že chce i tak spáchat sebevraždu – tato možnost zcela zřejmě existuje – je to jeho rozhodnutí, které je třeba respektovat.

Eutanazie znamená, že mě takový člověk poprosí, abych mu s tou sebevraždou pomohla. V té knize píšu především o skutečných případech. V tak socioekonomicky nespravedlivé společnosti, jakou tady dnes máme, to vede k příběhům, které ve své knize také popisuji. Jako třeba ten o rodině (je smyšlený, ale všechno vychází z reality): Máme dědečka, který je sice nemocný, ale ne úplně vážně. Nemá bolesti. Je to ale starý pán a cítí, že má život za sebou. Jeho vnučce je osmnáct let a nemůže jít na vysokou školu, protože její rodina si to nemůže dovolit. Dědeček si uvědomuje, že hodně peněz jde na jeho zdravotní péči a léky. Mohl by se potom třeba rozhodnout pro eutanazii a chápat to jako takový dárek pro svoji vnučku. Ale když se na to podíváte z hlediska sociální spravedlnosti, je to samozřejmě úchylné. Nejzranitelnější členové rodiny jsou vystaveni největšímu tlaku. Pokud by v naší společnosti, kde skutečně mnoho lidí trpí nedostatkem, měla fungovat legislativa umožňující eutanazii jako například v Nizozemsku, vytvoří to v praxi velký tlak na nejslabší články společnosti.

Mluvíte ale také o případu odpojení člověka, který byl udržován při životě na přístrojích, aniž by přitom byla možnost, že se uzdraví.

Jistě, to je odstranění nepřirozených prostředků. To je něco podstatně jiného. Pokud vám někdo řekne, že nechce být resuscitován, pokud bude mít zástavu srdce, je to jasné. Každý by měl mít právo říct, že nechce, aby mu někdo dělal masáž srdce a že chce žít, dokud jeho srdce neřekne dost, i kdyby se to třeba ještě dalo zvrátit. Přijde mi, že to je naprosto legitimní. Je to taky úplně něco jiného, než když vám někdo vypráví, že mu sice smrt bezprostředně nehrozí, ale má už života dost, takže chce od společnosti nebo od státu, aby splnil jeho přání, protože nedokáže spáchat sebevraždu nebo je pro něj prostě příjemnější představa, že to někdo udělá za něj. To je zásadní etický rozdíl.

Dostala jste už za myšlenky, které šíříte, nějaké napomenutí od Vatikánu?

Ano, jedno napomenutí už jsem dostala. To bylo zase kvůli mému postoji k potratům. Když jsem o potratech mluvila, někdo z Říma si stěžoval. Ve své knize se to také pokouším vysvětlit. Dostala jsem napomenutí a měla jsem veřejně odvolat, co jsem řekla. Jsem ale přesvědčena, že myšlenky, které vyjadřuji – a tím myslím i ty, které se týkají potratů – nejsou v rozporu se základy křesťanské teologie. Jsem si samozřejmě vědoma toho, že jsou v rozporu s některými konkrétními tvrzeními současného učení. To ovšem nejsou dogmata, protože se v průběhu dějin měnila. To znamená, že katolický teolog či teoložka – a vlastně i člověk, který se teologií nezabývá – má právo vyjadřovat své pochybnosti ohledně učení o potratech. Musí se to dělat s úctou, aniž byste si představovali, že vy máte prostě pravdu a ostatní se mýlí. Několikrát se mi stalo, že jsem o něčem byla přesvědčená a později jsem pochopila, že je to jinak. Nemám problém třeba vzít zpátky něco, co jsem tvrdila. Mám problém akceptovat, že se o některých věcech nesmí mluvit. To pro naši církev není dobré.

Jaký tedy máte názor na potraty?

Můj názor na potraty je úplně jasný: úcta k životu od početí až do smrti je naprosto zásadní pro jakýkoli náboženský – a řekla bych, že i obecně lidský – pohled na svět. Nerozhodujeme o tom, jestli je něco v prvním týdnu ničím a ve druhém už dítětem. Někdo by řekl, že až ve čtvrtém. Co to znamená? Úcta k lidskému životu už od prvních okamžiků je tedy z křesťanského hlediska zcela nutná. To je jedna věc. Ta mince má ale dvě strany. Máme totiž ještě další základní křesťanskou hodnotu: je nepřípustné dělat z člověka věc nebo prostředek nějakého cíle. Nemůžete třeba někoho prostě vzít a říct si, že když mu vezmete plíce, játra a ledviny, můžete zachránit tři jiné lidi. Lidi nemůžeme počítat jako brambory. Každý člověk má svoji důstojnost a je jedinečný. To lidé věděli už před Kantem. Jedinečný, a proto nezvěcnitelný.

Máme tedy dva základní principy. Jedním z nich je úcta k životu a druhým svoboda jednotlivce. Pokud se dostanou do sporu, máme určitý rámec, v němž o tom můžeme diskutovat, protože potrat je otázka bioetiky. Katolická církev učí, že kdykoli se právo na život a svoboda jednotlivce dostanou do sporu, vyhrává právo na život. Je to ale opravdu tak? Uvedu vám příklad, kdy katolická církev zastává opak. Máme otce a ten otec má dítě, které potřebuje transplantovat ledvinu, protože jinak umře. Otcova ledvina by shodou okolností byla pro transplantaci vhodná. Bude církev otce nutit, aby dal dítěti svou ledvinu, a hrozit mu, že jinak bude exkomunikován? Naprosto ne. Církev řekne, že pokud ledvinu k transplantaci poskytne, bude to skvělé, ale je to jeho rozhodnutí. Pokud ledvinu neposkytne, exkomunikován nebude. Proč by pak měla být exkomunikována žena, která jde na potrat? Z toho pramení moje pochybnosti, kvůli tomu jsem před třemi lety psala do Říma a nedostala odpověď. A ono se to nakonec netýká jen toho hypotetického otce. V křesťanském společenství jsme všichni bratři a sestry. Proč mě pak církev nenutí poskytnout svoji ledvinu, pokud ji k přežití potřebuje někdo z mých bratří nebo sester potřebuje? Proč církev nechce, aby mě k tomu nutil stát?

Redakčně kráceno; z angličtiny přeložil Jan Škrob.