Děti, to máte tak. Když jsem byl malý, hrávala se u trampských ohňů scénka: přichází tramp k ohni, chodí kolem, stále se rozhlíží, kouká se po zemi až to někdo nevydrží a zeptá se: „Hledáš něco?“ „Jo, ztratil jsem hodinky,“ odpoví tramp. „A kdes je ztratil?“, pokračuje tazatel. „No, tamhle u lesa,“ řekne tramp a ukáže někam hodně daleko do tmavého lesa. „No a proč je hledáš tady když jsi je ztratil támhle?“ „No, to je pravda, jenomže támhle je tma a tady světlo…“ Všichni vyprsknou smíchy, není, kdo by vtip nepochopil. Jistě by nikdo nehájil pozici, že hledat, sice na světle, ale na hony daleko od místa případné ztráty, je lepší než třeba vzít lucernu a hledat v místě ztráty. Ovšem, pokud mu jde skutečně o to najít hodinky…
Ve stejné době jsem jezdil na tábor. Byl vybudován na pokraji opuštěné vesnice Lhotsko nedaleko Levína v severních Čechách. Z velké stodoly byla kuchyň a jídelna, na loučce byly stany s podsadou, které při každém dešti promokaly. Do vesnice vedla cesta, která se poznala jen podle kamenných patníků, protože jinak se v ničem nelišila od louky. Měli jsme samozřejmě přísný zákaz chodit do opuštěných domů, ale o to byla každá výprava dobrodružnější. V některých domech byl ještě nábytek, na stole slánka se ztvrdlou solí, v kredenci koření. U kamen připravená polínka i třísky, sirky na poličce, jen zatopit. Stále jsme měli pocit, že každou chvíli musí někdo přijít. Přišel. Občas přijela Tatra 111, nejčastěji s pražským poznávacím číslem, vybrala si nějaký domek, projela jím tam a zpět, naložila trámy a cihly a zase odjela. Prý že budou stavět, vysvětlili nám starší kluci. Jednou přijeli nějací staří manželé, drželi se za ruce a uslzenýma očima koukali na naši stodolu. Tiše postáli a pak pomalu nasedli do auta s německou značkou a odjeli. V některých domech prý přespávali chuligáni, neboli páskové, jak se tehdy říkalo. Kdybychom nějaké viděli, máme to hned říci vedoucím a oni zavolají Veřejnou bezpečnost a ta už jim ukáže. Ale někteří z nás byli zvědaví, jak vypadá živý chuligán, a tak jsme nejen neoznámili, ale navázali kontakt. A najednou se ukázalo, že jsou to slušní hoši, kteří toho o přírodě kolem a táboření vědí mnohem více než naši vedoucí. Trampové. Že by se naši vedoucí mýlili? Nebo že by snad poskytovali nepravdivé informace záměrně? A tehdy mě prvně napadlo, jak je lež kontraproduktivní, že přece člověk se nakonec vždycky dopátrá pravdy – samozřejmě pokud o to stojí – pokud si dá tu práci přesvědčit se o skutečnosti na vlastní oči, pokud mu nepřijde pohodlnější nebo výhodnější nechat se balamutit výmysly, aniž by si uvědomoval, že kritickému pozorovateli se při tom musí jevit stejně pošetilý, jako ten tramp, co hledal hodinky u ohně, kde je neztratil, ale kde bylo světlo. Někdy ovšem nejde o pouhou pošetilost ale…
Ale co, teprve po mnoha letech jsem se dověděl, co to bylo za lidi, kteří si už nikdy nepřišli zatopit do svých kamen. Už už slyším ty námitky: všechno to byli fašisti, volili přece Henleina, dobře jim tak! No, pravda, ve volbách v roce 1935 volilo Sudetendeutsche Partei přes 60 % sudetoněmeckých voličů. Takže oč větší my jsme byli komunisti než oni fašisti s naší dlouholetou volební účastí 99,5 % pro ústavně danou a na věčné časy vším lidem žádanou vedoucí Komunistickou stranu?! A co naše šaškování na prvomájových oslavách?! Tam jsme byli dobrovolně a rádi?! Nebo že by věci mohly být i jinak? Třeba: ten, co mě bouchnul, utekl, tak bacím aspoň jeho bráchu. Že se mě zastával? To je fuk! Nemá bejt jeho brácha!
Četl jsem takovou pohádku. V jedné vesnici byl bohatý a mocný statkář. Všichni se ho báli, nikdo si to s ním nechtěl rozházet. Na konci vesnice bydlel chudý rolník. Polí měl málo, k obživě nestačila, ale ve svahu měl malou pískovnu, kde byl jediný písek v celém širém okolí. Statkář si dělal na pískovnu zálusk. Jak se jí ale zmocnit, aby nevypadal jako zloděj? A tak začal po vesnici šířit nejrůznější zprávy. Rolník prý ve sklepě vyrábí jed a chce ho hodit do rybníka, kam všichni chodí napájet dobytek. Má vztek, že je nejchudší, a tak se chce mstít. Ostatně, jak loni sedlákovi chcípla kráva, tak v tom má jistě taky prsty. Měli bychom se do toho jeho podloudného sklepa vypravit. Slovo dalo slovo a sousedi vyrazili. Přece by sedlák nelhal! A že by měl nějaké postranní úmysly? To tedy teprve ne! Vždyť je to náš obecní dobrodinec. Dobýt sklep nebylo nesnadné. Udivení sousedé sice žádný jed nenašli, ale to už statkář ohrazoval pískovnu plotem… Poučení: sousede, nedej na řeči!
Ale čas běží a já už nečtu pohádky. Píše se rok 1967 a já protestuji před americkou ambasádou proti válce ve Vietnamu. Nedaleko mě někdo drží transparent s nápisem: „Válka je vůl“, což byl název písničky tehdy populární moravské skupiny Synkopy 61. Najednou se z davu vyhoupnou dva vietnamští mladící, vyšplhají po fasádě, uříznou americkou vlajku, hodí ji dolů kolegům a ti ji zapalují. Křičíme: „Ne, tohle je mírumilovná demonstrace, žádné násilí.“ To jsem ještě netušil, že o rok později budu s uspokojením sledovat pálení vlajky sovětské, tedy ruské, neboť samo slovo „sovětský“ by tehdy žádný slušný člověk nevyslovil. Když jsem po mnoha letech obědval v Americe s veteránem z Vietnamské války, zeptal jsem se ho: „A jaký byl vlastně oficiální důvod rozpoutání oné války? Co k tomu dnes vláda říká?“ Odložil vidličku, protože Američani nejedí příborem, otřel si pusu a přestal žvýkat. Pak dostaly jeho oči takový zvláštní, bolestný výraz. Podíval se na mě a velmi, velmi pomalým hlasem pronesl: „Copak oni ti někdy něco řeknou?“ Po zbytek jídla nám už moc do řeči nebylo. Já jsem před sebou viděl obrázek malé hořící holčičky, jak s kristovsky rozpřaženýma rukama běží po silnici a snaží se utéci plamenům napalmu na svém těle. Co viděl on, nevím. Jen mám pocit, že to zase odskákali ti nejméně vinní…
Ale nepředbíhejme událostem, jsme teprve na jaře 1968 a s mojí blížící se plnoletostí se blíží i naděje na dospělé uchopení svobody a demokracie naší zemí… 21. srpen byl šok! Za co?! Proč?? Pačemůůů??!! kvílely nápisy na zdech i moje dušička týnejdžra. „Tak, a už do smrti nepromluvím rusky,“ zatvrdil jsem se, protože každé násilí vyplodí svůj kikbek, jehož velikost je daná možnostmi odporu. Když po asi 23 letech odešel poslední ruský voják, vzal jsem ruštinu na milost…
Pak nějak šly ty války v hustém sledu, tak jen namátkou, jak si vzpomínám: Biafra, Ibové prý nemají nárok na samostatný stát, vždyť jich je jenom 10 miliónů, ale určitě tam nikomu nešlo o ropu a Migy 21 tam létaly jistě jen náhodou… Irák–Írán a na světě je západem obdivovaný Saddám Husain (kolik západních politiků se s ním dalo vyfotit), bojovník proti fanatickému fundamentalistovi ajatoláhu Chomejnímu. Fanatik, fundamentalista, dobře si ty pojmy zapamatujte, ještě přijdou vhod! Afghanistán, neúspěšný sovětský pokus o expanzi a přes Pakistán vedená západní podpora bojovníkům za osvobození vytváří zárodek Talibanu, Bin Ládinovy teroristické organizace. Dobrá značka: komu ji my, hoši, co spolu mluvíme, přišijeme ten je odepsán. Taky se ještě bude mockrát hodit… Válka v zálivu, africké války ani nepočítám, vzdálený Timor, státy bývalé Jugoslávie, Irák, válka proti terorismu…, ale co, byl by to dlouhý seznam.
A jak že to tedy bude s tím Íránem? No, to je přece jasné! Pokud se mocné finanční lobby rozhodnou, že je třeba učinit jisté strukturální změny na mapě Íránu, aby se jejich zájmy mohly svobodně realizovat, pak válka musí bejt, jako když nám zabili Ferdinanda. A my všichni budeme opět nadšeně souhlasit! Proč? „No přece jsou to teroristi, zatím sice ještě nikde nezaútočili, ale big brother říká, že mají něco ve sklepě, tak to tak jistě je! A taky jsou to fanatický fundamentalisti.“ Co na tom, že ajatoláhové mají podporu sotva čtvrtiny obyvatelstva a statečné občanské protesty jsou i přes nelítostné represe na denním pořádku. „A jestli vám to nestačí, tak chtějí vyrobit atomovku!“ No, nedaleký, značně nestabilní, ještě více muslimský Pákistán ji má taky a nikdo na to nepoukazuje… „A vůbec, podívejte se, nebudu se už s váma bavit, tady u ohně se prostě lépe hledá, tak kdo by se namáhal chodit někam k lesu…“
To je fakt, i když, možná by tam vykoukl ze křoví Effelův čert a požehnal našemu laskavému křesťanskému snažení svými osvědčenými slovy „Perte se a žerte se!“, abychom my k tomu mohli zbožně zašeptat své upřímné: „Amen.“