(21. 1. 1961 v Šumperku–23. 4. 2010 v Ostravě)
Vydáním třetího a čtvrtého svazku Díla Jana Balabána (Publicistika a hry ve dvou svazcích, vydalo nakladatelství Host) dostali čtenáři do rukou celek spisovatelova díla. Přestože je ještě příliš brzy na to, abychom mohli hodnotit českou prózu uplynulého dvacetiletí skutečně s odstupem, nepochybné je, že Balabánovo prozaické a publicistické dílo v ní představuje jednu z hodnot ústředních. Čtyřsvazkové Dílo nám umožňuje seznámit se s prozaickou i publicistickou částí tohoto díla v celku poprvé: Balabánova publicistika zůstávala dosud roztroušena po mnoha denících, časopisech, sbornících a katalozích výstav a jako celek ji nemohl znát prakticky nikdo.
Jan Balabán knižně debutoval v roce 1995 souborem povídek Středověk. Žánr povídky nejlépe vyhovoval jeho autorskému typu: umožnil mu spojit detailně zachycený krátký výsek z všednodenního života, většinou tísnivého, osamoceného a prázdného, s lyricky laděnými pasážemi, majícími místy působivost a estetickou sílu těch nejlepších českých básní v próze. Lyrický aspekt Balabánovy prózy se projevil nejpůsobivěji v útlém povídkovém souboru Boží lano (1998). Po knize povídek Prázdniny (1998) se Balabán obrátil k románu: v roce 2000 vyšel Černý beran, o tři roky později Kudy šel anděl. Balabánovy romány nejsou snadná četba: autor v nich často střídá vypravěčské roviny, děj se tříští v času i prostoru. Černý beran vypráví příběh složitého manželského vztahu, Kudy šel anděl zachycuje život na ostravském sídlišti v 70. letech, v němž se hlavní hrdina snaží vzepřít okolní šedi, ale nakonec i on končí v deziluzi a samotě.
Lidská osamělost, deziluze, tíseň, bezútěšnost, beznaděj, nemoc, alkohol, nevěra, životní prohra, tragika lidského osudu, smrt blízkého člověka – to jsou hlavní témata, která Jan Balabán zpracovává. Až do roku 2004 o něm ví ne příliš početný okruh čtenářů. V tomto roce vychází další jeho povídkový soubor – Možná že odcházíme –, a se čtenáři je to najednou jinak: kniha, v níž Balabán všechna svá hlavní témata vyslovil opět v žánru povídky, a to dosud patrně nejpůsobivěji, ale též čtenářsky nejpřístupněji, se stává pro čtenáře i kritiky událostí zásadního významu a Balabán se okamžitě dostává do samého středu současné české literatury. Jeho povídky přitom rozhodně nejsou nijak povrchně virtuózní a hladivé: často zacházejí s životním fragmentem, nikoli s uceleným příběhem, jazykově jsou nepodbízivé až záměrně nedokonalé, ničím čtenáře nehladí po srsti, právě naopak – v jistém slova smyslu je obrovský čtenářský ohlas Balabánových próz možno považovat za malý zázrak. Ten pak trvá i dál: povídkový soubor Jsme tady (2006) i posmrtně vydaný román Zeptej se táty (2010) jsou přijaty – zcela právem – s obrovským čtenářským zájmem. V souboru Jsme tady se jednotlivé povídky o životních ztroskotancích postupně slévají v jeden příběh. Podobně je stavěn i román Zeptej se táty, inspirovaný smrtí autorova otce. Je to sled životních fragmentů tmelených nevysloveným tajemstvím i definitivností smrti jakožto největší životní ztráty.
V čem spočívá jedinečnost Balabánovy prózy v rámci české literatury posledních dvaceti let? Domnívám se, že v tom, že vše, co napsal, bylo jeho nejosobnější téma, že vše v jeho próze bylo myšleno vážně, doopravdy, s poctivostí naprosto výjimečnou. Žádné vypravěčské hry, žádné vymýšlení literárních konstrukcí, žádné citace z již napsaného a literární pastiše. Namísto toho bolestná a zraňující vyprávění o skutečném, bolestném a zraňujícím životě. A navíc: to, co autor hluboce vnímal a cítil, uměl přesvědčivě vyslovit – byl v pravém slova smyslu slovesným umělcem (což je v současné české próze bohužel spíše výjimkou). V neposlední řadě pak: zmizel-li z české prózy posledních dvaceti let téměř zcela duchovní rozměr (prózy Pavla Kolmačky, Věroslava Mertla, Petra P. Payna, Pavla Rejchrta, Jana Žáčka a několika málo dalších prozaiků jsou vzácnou výjimkou), u Balabána je přítomen prakticky stále – a to přesto, že Bůh v těchto prózách tematizovaný je většinou Bohem, kterého Balabánovi hrdinové buď zpochybňují, anebo už vůbec neslyší žádnou jeho odpověď na svá trýznivá tázání.
Balabánova publicistika je ve svém úhrnu monumentální. Ať už svým rozsahem, srovnatelným s autorovým dílem prozaickým, tak šíří autorových zájmů: psal texty o výtvarném umění a recenze výstav, stati o literatuře, pronikavé úvahové eseje, sloupky (ty, na které se těšili čtenáři Respektu, svou podnětností o hodně převyšovaly sloupky autorů jiných), úvodníky, glosy i komentáře. Dílo obsahuje i Balabánovy odpovědi do anket a rozhovory – právem, protože i na malé ploše anketní odpovědi či ve stručné reakci na dotaz novináře dokázal Jan Balabán říci více a podstatnějšího, než mnozí jiní dokážou dlouhými články.
Součástí Balabánova díla jsou dvě divadelní hry (hru Bezruč?! napsal s Ivanem Motýlem) a překlady (povídek H. P. Lovecrafta a knihy Idea kultury Terryho Eagletona).
Smrt Jana Balabána v roce 2010 bolestně zasáhla všechny, kdo ho měli rádi, ať už to byli jeho blízcí, přátelé, či jen vzdálení čtenáři. Sborník Honzo, ahoj! Setkání s Janem Balabánem, který pro nakladatelství Kalich v roce 2011 uspořádali Daniela Iwashita a Michal Plzák, přinesl více než čtyřicet svědectví těch, kdo Jana Balabána znali osobně.
Autor je editor nakladateství Torst