Mohla bys na úvod představit práci azylového domu pro matky s dětmi a problémy, s nimiž se tu potkáváte?
Azylový dům funguje ve Vlašimi asi šestým rokem. V současné době se tu výrazně zvýšil počet klientek. Zhruba tu vidím dva typy. Ty, které v životě nějak zakopnou, něco nepříjemného se jim stane – jako např. domácí násilí nebo drogy – které ovšem vyrostly v běžném prostředí. Ty se u nás zdrží krátkou dobu a většinou se velmi dobře vrací do běžného života. Seženou si bydlení, práci, odrazí se a pak pokračují v běžném životě. Druhou skupinu klientek představují ty, které vyrostly v sociálně neuspokojivém prostředí, …
…dá se říci v sociálním vyloučení?
Určitě. Bohužel se občas objeví i klientky, které u nás vyrůstaly jako děti a dnes jsou zpátky jako matky. Ty nemají ze svých rodin vzory běžného života. Samy vyrostly v rodinách, kde rodiče těžce sháněli práci nebo z různých důvodů nepracovali, měli málo peněz, žili sami po ubytovnách nebo azylech. Klientky tohoto typu mají hrozně těžké dostat se z tohoto stavu, dostat se z azylu pryč, resp. výše.
Mimochodem, co si představit pod tím, když jako profesionál ze sociálních služeb řekneš „běžný život“?
To je dobrá otázka. Samozřejmě bychom mohli dlouho diskutovat nad tím, jaký způsob života je běžný. Já si jako rodinu žijící běžným způsobem života představuji rodinu, která se stará o své děti, žije v nějakém stálejším bydlení (ne na ubytovně, ani v azylu) a snaží se zabezpečit si finanční prostředky na živobytí. Není podstatné, zda to dokáže zcela bez pomoci státu nebo ne. Ostatně sociální dávky pobíráme během svého života téměř všichni, vždyť každý rodičovský příspěvek, každý přídavek na dítě je sociální dávka.
Dá se říci, že situace onoho druhého typu klientek představuje určitou past?
Vyrůstají v prostředí, které vůbec neklade důraz na vzdělání. Dosáhnou sotva základního vzdělání. Tím pádem si vydělají leda základní plat. A se základním vzděláním těžce shánějí práci. A když práci seženou, pracují za nízkou mzdu, nejsou schopni zaplatit drahé podnájmy, fakticky nemají možnost odrazit se, dostávají se do začarovaného kruhu.
Reaguje na ten začarovaný kruh nějak naše sociální politika, nebo tu různou náročnost, obtížnost jak takovou situaci zvládnout, nevnímá?
Řekla bych, že státní politika přímo na takové rozdíly nereaguje, alespoň já to nevidím. Samotný Zákon o sociálních službách (č. 108/2006 Sb…), který tvoří rámec naší služby, je univerzální pro všechny. Ukládá nám určitý způsob, jak pracovat s klienty. Zavádí univerzální standarty, takže stejným způsobem by se podle něj mělo pracovat s lidmi se (zdravotním či mentálním) postižením, s lidmi v azylovém domě a třeba s lidmi drogově závislými, což jsou zcela rozdílné skupiny. A to je obtížné.
Když klientky pobírají dávky, snaží se pracovat – odhlédnuto teď od toho, zda ta práce pro ně vůbec je?
To je další věc, dávkový systém není příliš motivační. Např. ona problematická dávka doplatek na bydlení: její výše se odvíjí od velikosti města, počtu lidí v rodině a příjmu té rodiny. Z tohoto hlediska je nejvýhodnější nemít vlastní příjmy, nebo je mít co nejnižší. Platí úměra čím nižší příjmy, tím vyšší dávka.
Čehož si nevšimli jen lidé sociálně potřební, ale i stále rostoucí počet „podnikatelů s chudobou“, tedy majitelé ubytoven, kteří pronajímají ubytování za více či méně nehorázné nájemné. Nejvíc na ně narážíme v oblastech „proslulých“ sociálními konflikty, ale objevili se např. i u nás ve středočeské Vlašimi.
Nájemní bydlení v podobě ubytoven, které často představují nevyhovující prostory, a ještě ke všemu je hodně drahé, mi připadá jako úplný zločin. Teď se však objevují i podnikatelé, kteří staví docela vyhovující byty. Kdyby to byly sociální byty, rozprostřené v různých částech města, bylo by to úžasné. Místo toho se však postaví jeden dům s dvaceti byty, absolutně bez jakýchkoli sociálních služeb. Navíc na takovém místě, kam se vůbec nehodí. Předpokládám, že to postupem času přinese problémy známé z vyloučených lokalit, příklad z poslední doby sídliště Máj v Českých Budějovicích.
Co to udělá s lidmi, kteří jdou do takového bydlení bydlet?
Pro rodiny samotné je to strašně demotivující. Nájmy tu jsou poměrně vysoké, pokud na ně chce rodina dosáhnout, dospělí nemohou pracovat. Příjmy ze zaměstnání by jim výrazně snížily výši sociálních dávek a oni by nájmy nebyli schopni zaplatit.
Už jsme zaznamenali, že do takového bydlení odešla rodina, jejíž člen začal předtím např. dlouhodobě pracovat, získával pracovní návyky (např. nezůstával doma s nemocnými dětmi, raději si zajistil hlídání) – ale teď s prací skončil, protože z platu by ten byt nezaplatil. Platy jsou na takové nájmy nízké, samotné dávky jsou vyšší.
Co to pak znamená pro obec, když se takto kumulují lidé, kteří mají určité problémy?
Obecně platí, že když se v určitém domě nakumuluje velký počet problematických rodin, stane se ten dům problematickým. Je to i zkušenost z vyloučených lokalit.
Dá se s tím něco dělat – vzhledem k tomu, jak jsou momentálně sociální dávky konstruované?
Stát na to jednoznačně reaguje, protože celkový objem dávek se v poslední době výrazně zvýšil, údajně až o 50 %. Nově vyšla Normativní instrukce MPSV, kde se poněkud zpřísňují podmínky pro získání sociální dávky doplatek na bydlení. Cílem státu je omezit nekalé praktiky některých „podnikatelů s chudobou“. Dávku na bydlení půjde poskytnout pouze do prostor zkolaudovaných pro bydlení, což některé ubytovny nejsou. Výše dávky bude záviset na počtu osob a velikosti ubytovací jednotky, u pronajatých bytů bude stát požadovat přihlášení nájemníka k trvalému pobytu apod.
Není ovšem jednou z příčin tohoto neutěšeného stavu i to, že obce a města nemají sociální bydlení?
Určitě. Ideální by bylo, kdyby města měla vlastní sociální byty. V podstatě je jedno, kde ty byty zřídí, důležité však je, aby byly rozprostřené po celém prostoru té obce, aby nebyly soustředěné na jedno místo. Samo sociální bydlení je strašně potřeba. Azylový dům, na nějž nenavazuje sociální bydlení, a to bydlení velice levné, aby na něj dosáhli lidé s nízkými příjmy, vlastně trochu ztrácí smysl. Klienti pak, místo aby se v azylovém domě někam se posunuli, putují z jednoho azylového domu do druhého.
S kterými státními, popř. obecními institucemi spolupracují pracovníci azylového domu nejvíc?
U nás spolupracujeme s přilehlými městy, s Vlašimí, Voticemi, Benešovem. Během let, co působím v Diakonii, se tato spolupráce výrazně zlepšila. Jednak se zvýšila finanční podpora, ale především jsme získali kredit organizace, která je v tom místě užitečná. Dokonce i ve Vlašimi, odkud bylo původně slyšet názory, že jen přitahujeme a kumulujeme sociálně vyloučené a problematické lidi, postupně město zjistilo, že např. odbor sociálních věcí se na nás může obracet se svými případy problematických rodin, a my to dokážeme řešit. Kredit v regionu máme, jak doufám, docela dobrý.
Na státní úrovni spolupracujeme s krajským úřadem a MPSV (ministerstvem práce a sociálních věcí). Z větší části jsme financovaní dotacemi z MPSV, ale návrh na výši té dotace podává krajský úřad. A do této loterie nevidíme: Sice existují nějaká hodnotící kritéria, ale řekla bych, že výše dotací se od nich neodvíjí. Za tu dobu, co v Diakonii pracuji, byla dotace jeden rok zcela postačující, jindy vůbec ne. Nám se trvale zvyšuje počet klientů, neměli jsme problém s kvalitou služby, s registrací, ani čímkoli dalším, kdežto dotace nezávisle na tom kolísají.
Mají státní orgány, v jejichž kompetenci je koncepce a zaměření sociální politiky, vůbec zájem o reflexi problémů, s kterými se potýkáte, popř o nějakou zpětnou vazbu?
S takovým zájmem se příliš nesetkáváme, jediné, s čím se z jejich strany setkáváme, jsou kontroly. Máme již zmíněný zákon o sociálních službách a jsme kontrolovaní, jak dodržujeme standarty, které se z toho zákona odvíjejí. Je to vlastně takový předpis, jak ta služba má vypadat. Jinak naše práce státní orgány tolik nezajímá.
Část klientely azylových domů se ocitá na rozhraní mezi sociální potřebností a hrozbou, že bude řešit svou situaci kriminální cestou, přičemž služba azylového domu přece jen představuje možnost, jak té horší variantě zabránit. Zřizují azylové domy převážně neziskové organizace, nebo se tu angažují i státní instituce, popř. města?
Přesný přehled nemám, ale jsem přesvědčená, že zřizovatelem azylových domů budou více méně neziskové organizace. Snad v Kutné Hoře letos otevřeli azylový dům, který zřizuje město.
Po letech, kdy poskytování azylových služeb přihlížím sice zvnějšku, ale přece jen zblízka, mi připadá, že v mnoha případech by účinnějším řešením byla flexibilní terénní péče. Je pro ni ovšem prostor?
Tohle my sami už vidíme dlouho a už několik let se snažíme o zřízení další služby, která by se zabývala jednak prevencí – tedy aby se lidé až do azylového domu nedostávali – a především pak následnou službou rodinám, které azylový pobyt opouštějí. Dva roky jsme ji měli nachystanou k registraci, bohužel je velice složité sehnat na takovou službu prostředky…
…přitom by mohla být výrazně levnější…
Byla by levnější a měla by mnohem větší smysl, protože – jak už jsme na to narazili – v azylu jsou lidé rok, odrazí se nějak ode dna, ale potom nemají kam jít. Když by se ta služba ve velké míře poskytovala preventivně – do rodiny, kde se vyskytne problém, by hned začal docházet sociální pracovník – spousta lidí by se do toho azylu vůbec nedostala a ti, kteří se tam dostanou, by posléze měli k dispozici nějakou pomoc, aby nespadli zase zpátky. S tím samozřejmě souvisí i to, že by bylo potřeba to sociální bydlení.
Bohužel ale ve středočeském kraji je na terénní službu velmi těžké sehnat peníze. Přitom např. od představitelů diakonie z jiných krajů vím, že je kraje vyzývají, aby tuto tzv. sociálně aktivizační službu začaly provozovat. Ve středočeském kraji bohužel přes opakované naléhání, mj. i s podporou krajského OSPODu, se nepodařilo prostředky na službu získat – i když už jsme službu měli z hlediska všech zákonem požadovaných náležitostí připravenou, zaregistrovanou.
Mohou v tomto nějak suplovat stát církve nebo jiné neziskovky, popř. iniciativy jednotlivců? A počítá se vůbec v našem systému s takovou to iniciativou?
Letos jsem se zúčastnila dvoutýdenní stáže v USA, viděli jsme různé sociální služby, organizované církevními, soukromými i jinými poskytovateli, ale jedno měly společné: obrovský počet dobrovolníků, kteří se účastnili prakticky všech činností v organizaci. Od právnických a IT služeb přes administrativu, přímou práci s klienty až třeba po vaření a úklid. V Americe pracuje jako dobrovolník prakticky každý od dětí po seniory, patří to k místní kultuře.
U nás o dobrovolnictví takový zájem není, ale s dobrovolníky spolupracujeme. Pravidelně u nás jako dobrovolnice téměř rok pracuje speciální pedagožka, která připravuje předškolní děti na školní docházku a doučuje děti, které již do školy chodí. Výsledky se už dostavily, některým dětem se zlepšil prospěch, pozitivně reaguje i škola. Jako dobrovolníci přicházejí i studenti, kteří připravují různé zábavné aktivity pro děti.
Velmi si cením spolupráce s benešovským sborem zaměřené především na děti. Čtvrteční setkání s dětmi, víkendové a prázdninové pobyty pro děti ze sboru, kam zvete děti z azylu, společné nacvičování a provedení vánoční hry přinášejí dětem pro ně zcela nevšední zážitky. Vracejí se nadšené a občas své nadšení přenášejí i na své matky, které si uvědomí, jak moc jejich děti potřebují pozornost a zájem. O Vánocích lidé ze sboru připravují jmenovitě pro každé dítě z azylového domu velmi osobní dárek, dětí mají z těchto dárků vždycky velkou radost, stejně důležité mi připadá, že si lidé ze sboru dají tu práci vymýšlet shánět a chystat dárek pro „azylové“ děti.
V oblasti dobrovolnictví máme co zlepšovat a nejde jen o to motivovat veřejnost k dobrovolnictví. Je taky potřeba umět s dobrovolníky pracovat, nachystat jim takové podmínky, případně jim poskytnout takovou odbornou podporu, aby mohli účinně a smysluplně pomáhat.
Rozhovor vedl 13. 10. 2013 Tomáš Trusina (farář tzv. spolupracujícího sboru střediska Diakonie ve Vlašimi a člen dozorčí rady)
Mgr. Petra Povolná (* 1966) vystudovala SZŠ v Českých Budějovicích, sociální a charitativní práci na Univerzitě v Hradci Králové a psychosociální péči na Jihočeské univerzitě. Pracovala jako dětská a staniční sestra, v letech 1997–2007 byla ředitelkou Nadace Divoké husy, od r. 2009 sociální pracovnicí a od r. 2011 ředitelkou Diakonie ČCE– střediska Vlašim. (Foto Petr Turecký)