Právo na vzdělání v kontextu podpory a přístupu k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) na základních a středních školách v České republice je téma, které si zaslouží naši pozornost. V článku vycházím z dat české studie institutu PAQ Research, která mě při rešerši velmi zaujala, a doplňuji je o reflexi z pohledu věřícího člověka v pomáhající profesi.
Kritický bod: Přechod na střední školu
Přechod mezi základní a střední školou je velmi náročným procesem pro každého mladého člověka. O to více pro ty, kteří se musí potýkat s jakýmkoliv typem znevýhodnění.
Právě v tomto bodě narážíme na nepřipravenost českého vzdělávacího systému. Platí to zejména pro děti se speciálními potřebami. Těch není ve společnosti rozhodně málo, přesto jim není věnována dostatečná pozornost. Jako křesťanka a sociální pracovnice vnímám, jak důležité je mluvit o nespravedlnostech, kterým tito lidé musí čelit.
Právo na vzdělání pro každého bez rozdílu patři mezi základní sociální práva garantovaná v českém právním řádu Listinou základních práv a svobod. Článek 29 uvádí, že mladiství a zdravotně postižení mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a pomoc při přípravě k povolání. Školský zákon (§ 16) garantuje různá podpůrná opatření pro děti, žáky a studenty se speciálními potřebami. Patří mezi ně například vzdělávání dle individuálního plánu, upravení podmínek přijímání ke vzdělání a jeho ukončení či využití asistenta pedagoga.
Domnívám se však, že právo na vzdělání by nemělo spočívat pouze ve formálním přijetí na školu, ale v zajištění skutečného rovného přístupu. Žák s jakýmkoliv znevýhodněním, který například nedostane pedagogického asistenta, nemá rovný přístup, i když je ve škole fyzicky přítomen. To považuji za porušení podstaty tohoto práva, neboť vzdělání je jednou z cest k lidské důstojnosti.
Dle dat PAQ Research nedokončí střední školu v ČR 5,4 % žáků. Mezi nejvíce ohrožené patří právě žáci se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP), a to specificky při přechodu ze základní na střední školu. Mezi SVP se řadí závažné poruchy učení (např. dyslexie, dysgrafie), poruchy chování, ale také mimořádné nadání. Rozdíly se projevují i regionálně: v nejchudších krajích nedokončí studium více než dvojnásobný počet žáků. Absolvování střední školy má přitom zásadní vliv na celoživotní příjmy, zaměstnání i zdraví. Žák, který dokončí střední školu, má svůj celoživotní příjem v průměru o 4,2 milionu korun vyšší než žák se základním vzděláním.
Na středních školách je však identifikováno o 40 000 žáků se speciálními potřebami méně, než by odpovídalo statistikám ze škol základních. Ukazuje se zde tzv. problém nepřenositelnosti podpory. Systém se tváří, jako by znevýhodnění žáků při nástupu na SŠ zmizelo. Není to samozřejmě tak, že by tito žáci už nic nepotřebovali. Často však volí cestu nejmenšího odporu, tedy, že na střední školu ani nenastoupí, nebo tam jdou bez potřebné podpory. To vede buď k jejich vyloučení, nebo k tomu, že raději sami odejdou a studium nedokončí. Přechod na střední školu znamená pro žáka s SVP také poměrně velkou byrokratickou zátěž, například nutnost opětovné návštěvy pedagogické-psychologické poradny pro nové posudky. Financování SŠ je také rozdílné oproti ZŠ, což vytváří administrativní bariéru ze strany státu.
Křesťanská perspektiva
Z křesťanské perspektivy vnímám člověka jako bytost stvořenou k obrazu Božímu.
Každý z nás disponuje dary, talenty a potenciálem, které nás činí jedinečnými. Příležitosti k rozvoji našeho potenciálu však samozřejmě nejsou rozděleny rovnoměrně. V rámci křesťanské víry máme však příležitost svým jednáním narovnávat to, co je pokřivené a nespravedlivé, nebo se o to alespoň dle našich možností pokoušet. Jako klíčový aspekt křesťanského přístupu vnímám možnost vidět v ostatních jejich obdarování a jedinečnost. Jsem přesvědčena, že právě tímto způsobem můžeme lidem kolem nás ukazovat bezpodmínečnou Boží lásku k nám.
Součástí víry je rovněž solidarita. Křesťanská etika vybízí nejen k pomoci jednotlivcům, ale i k vytváření spravedlivých systémů. Vzdělání vnímám jako prostor pro rozvíjení toho, co nám bylo svěřeno, k čemuž nás vybízejí i různá biblická podobenství. Pokud však společnost brání jednotlivcům v rozvoji talentů a jedinečnosti, je to v rozporu s těmito hodnotami. Můžeme se tedy dívat kolem sebe a ptát se, jak ze svého místa přispět k pozitivním změnám. Už pouhý zájem totiž není málo.
V reakci na tento článek jsme poslali vedení brněnské Školy příběhem (viz Protestant č. 8/2024) následující dotazy:
Pamatovali jste na Filipce při zřizování středoškolského stupně na žáky s SVP? Jak? A kolik jich (procentuálně) u vás studuje?
Na Filipce je pro nás vzdělávání žáků s potřebou podpory něco naprosto přirozeného, takže i Egy (na koncept Filipky navazující Evangelické gymnázium) má otevřenost a vstřícnost ke studentům se speciálními vzdělávacími potřebami „v krvi“. Obě školy mají jedno IČO, mohou sdílet jedno školské poradenské pracoviště (tým speciálních pedagožek, metodičky prevence, výchovné poradkyně a psycholožek), a tak bylo snadné komplexní systém péče o studenty s SVP rozšířit i na nové gymnázium. Hned do prvního ročníku jsme přijali jednoho/u studujícího/í s nárokem na asistenta, a několik dalších žáků a žákyň s nižším stupněm podpory. Přítomnost asistentky v gymnaziální třídě hodnotíme jako mimořádně užitečnou pro celý kolektiv, a dotyčný/á prospívá výborně. Máme radost, že jsme se toho nebáli, protože se potvrdilo, že s patřičnou podporou můžou i děti s výraznějším hendikepem úspěšně studovat. Aktuálně v našich dvou třídách studuje přibližně 15 % studujících s SVP.