Velká čínská zeď nebo živý plot

Číslo

rozhovor s Janem Jakubem Zlámaným o vztazích mezi pastorační péčí a psychoterapií

Pastorační péče, vyrůstající z novozákonních modelů církve, a současná psychoterapie jsou světy, které se mohou setkávat i míjet. Mezi faráři i terapeuty najdeme celé spektrum názorů na jejich vzájemný vztah. Jak to vnímáš z perspektivy své terapeutické praxe ty?

Já si myslím že ty dvě oblasti pastorace a psychoterapie se neustále prolínají. Pokusím se to popsat příkladem z mé praxe. Dnes ráno u mě byl klient, který mi říkal asi tohle: Vzbudím se a hned se mi sevře žaludek, když si představím, že mám jít po ulici. Je mi na zvracení a říkám si – jestli to má takhle vypadat, tak se mi asi nechce dál žít. Prostě jsem přišel do věku, kdy si myslím, že bych měl něco sdělit světu. Ale jediné, co mohu říci, je, že nevím co. Tomuhle světu nerozumím a nakonec já nemám ani komu co sdělovat. Tak tohle mi dnes říkal šedesátiletý člověk, který má všechno, co nás jen napadne. Má zdravé děti, je studovaný, má velký dům a v zahraničí u moře apartmán. Zároveň ale zrovna přišel do důchodu a takhle se cítí. Ptá se, jako proč má dál žít. Je tohle práce pro faráře nebo pro terapeuta? Mám pocit, že obojí je správně. Oddělit psychoterapii od duchovní péče, to je jako pokus oddělit kůži od masa. Jde to, ale bolí to a postrádá to smysl.

Já se ale v církvi a mezi faráři často setkávám s názorem, že pastorační péče má své (poměrně úzce vymezené) limity. Cítím určitou obavu a ostych před některými otázkami provázený zároveň představou, že teprve terapeuti jsou ti skuteční odborníci, kteří mohou a mají lidské nouze řešit. Je to tak?

Budu trochu radikální. Já si neumím představit jakýkoliv duševní problém, který by neměl svůj duchovní rozměr. Když pročítám teď nově vydanou jedenáctou revizi Mezinárodní klasifikaci duševních nemocí, není tam jediná duševní porucha, která by třeba nějak nesouvisela s vinou nebo se smyslem.

Všechny lidské duševní obtíže jsou protkány zásadními otázkami smyslu, a to je jednoznačně spirituální tematika. Říkat na takové půdě: to už je pro psychologa, znamená vlastně velký problém, protože jestli tam farář nebo pastorační pracovník uvidí nějakou spirituální rovinu, tak by s tím měl pracovat, protože to je motivika, která sekulárnímu psychologovi nebo terapeutovi může unikat. A zase obráceně platí, že psycholog tam třeba uvidí nějakou podstatnou linku, nějaký scénář z dětství, který se tomu klientovi opakuje v jeho dospělém životě. Necvičené oko faráře nebo pastoračního pracovníka to může přehlédnout. Ty dva horizonty se mohou vzájemně významně doplňovat.

Nedávno byla u mě klientka, která prošla ošklivým rozvodem. Dva týdny trpěla průjmem bez jakéhokoliv lékařského nálezu. V rozhovoru jsme nakonec společně vyzdvihli motiv potřeby očištění, který u ní nabral tuto fyzickou podobu. Mohli bychom říct, že je to práce pro psychologa, ale zároveň tam ten moment očišťování vnáší spirituální rozměr, který psychologie nemůže plnohodnotně obsáhnout.

Problém je ovšem obvykle v tom, že si zatím neumíme své klienty předávat do péče. Naším cílem by měla být podpora mezioborové spolupráce.

Není tady ale také nebezpečí, že začneme duchovní témata vnímat příliš instrumentálně – jako určité nástroje či metody, sloužící k dosažení pomyslného cíle?

Já hlavně prakticky u všech pacientů, které jsem měl v péči, vnímám jeden společný jmenovatel. To, po čem všichni touží a co zároveň nenacházejí, je právě jakési duchovní naplnění. V této lačnosti a frustraci pak samozřejmě sahají po všem možném, co se dnes nabízí. Po ayahuasce nebo meditačních cvičeních, jezdí do Peru, nebo propadají někde v Indii nějakému guruovi.

Touha po duchovním naplnění, to je dnes tak významný fenomén, že si myslím, že i proto tento rozhovor děláme. A asi je dobré si přiznat, že obě strany – jak psychologové, tak i faráři – v této nouzi zatím tak trochu selháváme. Nejen, že nevíme, jak to udělat, ale tápeme i v tom, jak správně situaci naší doby pojmenovat. Je to ukryté někde pod povrchem, někde v těch diagnózách.

Jak je téma spirituality v současnosti vnímáno mezi terapeuty a psychology. Ještě v nedávné době se mi zdálo, že citlivost pro duchovní otázky je tak trochu výsadou transpersonálních psychologů. Mění se to?

Mění a zdá se mi, že v zásadě na obou stranách barikády. Ovšem pozvolna. Jak už jsi naznačil, mnozí faráři, kněží a řeholníci se trochu bojí fušovat psychologům do řemesla. To samé se ale děje také mezi psychology, kteří se někdy obávají přijmout úlohu průvodců ve světě ducha. Do určité míry je tento ostych na místě – laciné rozmlžení hranic by mohlo nadělat mnoho škody. Opatrnost by nás ale neměla paralyzovat v pokusech o prohloubení spolupráce. Osobně mi připadá velmi zajímavé a aktuální právě hledání, jak tu barikádu udělat co nejprůhlednější. Asi je v pořádku, že mezi těmi obory nějaká hranice je, nicméně bylo by fajn, kdyby to nebyla Velká čínská zeď, ale byl by to spíš živý plot, kde je možné různě procházet a komunikovat.

Stává se ti, že se na tebe obrací faráři nebo jiní lidé z církevního prostředí, aby tě požádali o radu nebo spolupráci?

Ano, stává, ovšem zatím stále spíše sporadicky. Podstatnou roli zde hraje potřeba supervize. Občas se také stává, že faráři a kněží nežádají o pomoc pro druhé, ale pro sebe. V minulosti jsem měl v péči už několik podobných případů. Poměrně často ale od mých klientů zaznívá úvodní otázka, jestli jsem věřící. Kdybych odpověděl záporně, hledali by pomoc jinde. Sdílená víra posiluje důvěru, sbližuje slovník, kterým se vyjadřujeme. V terapeutické praxi to může být velmi důležitý faktor.

Máš pocit, že by třeba tomuhle prospěla i nějaká instituční cesta? To znamená vytváření určitého formálního rámce, kde by se mohli psychologové a lidé z církevního prostředí setkávat, vyměňovat si zkušenosti nebo přímo spolupracovat? Nebo spíš důvěřuješ méně formálním podobám této výměny, které někdy vznikají z iniciativy a potřeby jednotlivců?

Myslím, že právě ten stud na obou stranách je potřeba nějak překročit. Nepochybuji o tom, že v církevních sborech bychom našli opravdu hodně lidí, kteří balancují na hraně vážných duševních problémů, ale které zároveň dlouhodobě a efektivně drží nad vodou právě sborová komunita. Společenství jim pomáhá zvládat jejich duševní potíže. Já sám jsem vyrůstal v prostředí evangelického sboru a moc dobře vím, že i tam je spousta lidí, kteří by opravdu pár hodin psychoterapie potřebovali. A zrovna tak to platí i obráceně: Psychologové mají v péči mnoho pacientů, kteří by potřebovali spíše duchovní péči a oporu širšího společenství. I proto by bylo přínosné, kdyby výhledově vznikla nějaká platforma pro vzájemnou spolupráci a setkávání.

rozhovor připravil Jáchym Gondáš

Jan Jakub Zlámaný vystudoval sociologii na FSV UK a psychologii v doktorském studiu na FF UK. Má za sebou Daseinsanalytický psychoterapeutický výcvik typu SUR, výcvik v aktivní imaginaci Carla Gustava Junga, supervizorský výcvik ČIS, individuální výcvik v Daseinsanalýze. Vede vlastní psychoterapeutickou praxi, působí jako supervizor, dlouholetý lektor kurzů, vede skupinové i individuální daseinsanalytické výcviky. Pracovní zkušenosti získal také jako psychoterapeut na klinice ESET, v ESET Help, Drop-in i v Sananimu.