Žalm 119, 71
Jsou to zvláštní slova: někdo si tu pochvaluje, že byl v nesnázích a trápení. Připadá nám to nepochopitelné a nepřijatelné. Nemluví zde duševně nemocný člověk, který si libuje v utrpení?
Nezřídka se domníváme, že vydařený a spokojený život je odvislý především od toho, co prožíváme. Šťastný je život v dostatku, kde je trápení a nesnází co nejméně. Bolest a nepříjemné prožitky je třeba ze života odstranit, eliminovat, či alespoň potlačit. Jenže i když se o to všemožně snažíme, trápení a bolest ze života beze zbytku neodstraníme. Každý den navíc narážíme na lidskou lhostejnost, nepochopení, hloupost, sobectví. Je toho stále dost, co nás ubíjí.
Nejhůře nás však dokáží zasáhnout lživé pomluvy, nactiutrhání, úšklebek a posměch pyšných. Toto trápení má zřejmě žalmista na mysli: „navymýšleli o mně lži pyšní“; „jako tukem zalité je srdce jejich“ (v. 69n).
A přece dokáže říci: „K dobrému jest mi to, že jsem pobyl v trápení.“ Rozpoznává, že ty nesnáze – zkoušky víry – pro něj osobně měly smysl. Ponížení a pokoření, utrpení, kterým sám prošel, chápe žalmista jako výchovný nástroj a prostředek. Poznal, že tím těžkým musel projít proto, aby nezůstal na povrchu, aby přestal bloudit. Sám to vidí takto: „Dříve než jsem pokořen byl, bloudil jsem, ale nyní slovo tvé zachovávám“ (v. 67). A vzápětí vyznává, že trápení mu bylo dobré k tornu, aby se naučil ustanovením tvým (v. 71). Tím dobrým není trápení samo, nýbrž skutečnost, že se trápením člověk stává citlivějším na slovo Hospodinovo a ochotnějším k jeho zachovávání. Je to stará zkušenost víry, že v největším nebezpečí se ocitáme tehdy, když se necháme unášet příjemnými stránkami života. Na široké a rovné cestě se snadno poleví v pozornosti. Na cestě víry člověk snadno otupí a zpovrchní, když nemusí překonávat překážky a víra neprochází tříbením.
V této souvislosti je však nutné zdůraznit: proti utrpení, křivdám, ponižování a ústrkům nepokládal za potřebné předem ji opatřit vysvětlivkami. Vstal a šel tam, kde se zdálo, že lidé už nemají v co doufat.
Dospěl tam vlastně dřív, než došli do prosebníkova domu. Hned kdesi na ulici už byl na místě. Znovu bylo vidět, že těch, kdo potřebují Ježíše, je vždycky víc, než člověk čekal. Nápadně a směšně to vypadá na ulici, když se někdo snaží na někoho si sáhnout. Tady to byla žena dvanáct let nemocná. Dvanáct let prohlašovaná autoritami za nábožensky méněcennou, nečistou a zavrženou. A určitě také už hezkých pár let pokládaná za beznadějný případ. Lékaři vždycky léčili zejména ty, u kterých měli úspěch. Tržní hospodářství tu funguje naprosto spolehlivě.
Opět tedy evangelium vypráví o komsi, kdo se odvážil hledat pomoc u Ježíše, ačkoli se zdálo, že žádná pomoc už není. Ta nemocná žena věděla, že Ježíš má rozhodnout. Má rozhodnout a rozhodne. Proto je třeba lem jeho kabátu důležitější než všechny jiné naděje a beznaděje. „Říkala si: Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna.“ Církevní autority tehdy i dnes nad takovou myšlenkou asi poněkud bezradně kroutí hlavou. Co je to za podivný přístup? Je snad Ježíš jakási lékárna zásobovaná ze Švýcarska, takže dotek jeho šatu může být léčivý? Ale Ježíš si nevšímal představ té ženy, všímal si její víry. Její jistota, že právě u Ježíše je pomoc, je jistota zachraňující. „Bud dobré mysli, dcero,“ slyšíme tu, „tvá víra tě zachránila.“ Chce-li kdo namítat, že to tak nemělo znít, protože přece Ježíš sám ji uzdravil a zachránil, evangelium se s nim nepře. Jenom trvá na tom, že právě ve víře se setkáváme s Kristem a jeho zachraňující mocí. Ženu na galilejské ulici nezachránila Ježíšova fyzická blízkost. Nezachránilo ji ani to, že se mohla vlastní rukou dotknout jakéhosi textilu. Zachraňujicí bylo setkání s tím, v něhož uvěřila. „A od té doby byla ta žena zdráva.“
Tato jedna pomoc jednomu člověku byla ovšem jenom zastávkou na cestě, po níž Ježíš pokračoval dál. U cíle ještě nebyl. Mezitím bylo ještě potřeba dojit do toho domu, kam ho sice zvali, ale kde se nikdo nepřipravoval přijmout ho jako hosta. Všechno se tam naopak chystalo na patřičně obřadnou, hlučnou a okázalou pohřební slavnost. Honosná oslava toho, že smrt má vždycky nakonec recht. Když se toho Ježíš nedrží, je jim nanejvýš k smíchu. Přestože ho nečekali a nechtěli přijmout, on přece vstoupil do domu toho představeného a s ním jeho pravomoc. Opět je to on, kdo rozhodne – a všechny moudrosti a zkušenosti letí za dveře. Přišel, aby prokázal, že jeho poslání je zastávat se života pro ty, kdo jsou vydáni smrti.
Neprokázal to ovšem pro ty, kdo by z toho asi bývali chtěli mít podívanou. Kdoví, možná už tam byl někdo připraven vybírat vstupné. Pojďte, pojďte se podívat, uvidíte velikou Boží moc. Ježíš ale konal až potě, co byl zástup diváků vyhnán. Až tehdy vzal děvče za ruku a ona vstala. Nic víc nám toto vyprávění o události samé neřekne. Spěchá dál. Nedovíme se tedy, o čem ten den Pán Ježíš rozmlouval se vzkříšeným dítětem, o čem s jeho rodiči a co řekl jednak svým učedníkům, jednak tam venku zevlujícím zvědavcům. Ale jedno přece jenom evangelista Matouš zmínit musel. To, že o Ježíšově působení se po celé té zemi šířila zpráva. Zpráva o Ježíšově působení nesmí být zamlčena. Je pro ty, kdo se s ním ještě mají setkat. A těch, kdo se s ním mají setkat, kdo ho potřebují, je – řekli jsme už – stále mnohem víc, než by člověk čekal. Amen.