Bývalý ministr školství Petr Vopěnka se mezi svými resortními podřízenými přílišné popularitě netěšil, pro znechucené a v dobách dřívějších naprosto bezmocné rodiče školních dětí však bývala leckdy jeho slova nadějným příslibem. Že exministr nepropadá falešné stavovské solidaritě ani nadále, vysvítá i z jeho posledního rozhovoru v Respektu č. 39:
Byl jste úspěšným ministrem?
Musím přiznat, že jsem ve své funkci selhal. Pokud chce ministr úspěšně řídit svůj resort, musí si osvojit způsob komunikace, který odpovídá drtivé většině jeho „podřízených“. Právě to se mi nepodařilo. Ve svém prvním projevu k učitelům jsem řekl: „Zůstane nesmazatelnou hanbou minulého režimu, Že se mstil dětem za jednání jejich rodičů a za nástroj tohoto hrubého terorismu určeného k vydírání rodičů užíval školu.“ Tento můj výrok byl v tisku dezinterpretován a pedagogové si začali stěžovat, Že z nich dělám kolaboranty. Z mého vysvětlování nic nepochopili – to potvrdila hodinová stávka letos na jaře. Někteří učitelé během ní naříkali před dětmi, jací jsou chudáci a jak málo jim stát zvýšil platy. Byl jsem naplněn odporem, když jsem se dověděl, že to byly zase děti, které byly zneužity tímto mrzkým způsobem k prosazení mzdových požadavků. Učitelé, kteří se k této stávce nechali svou neblahou odborovou organizací svést, nepatří do škol…
Musí mít ještě dnes rodiče strach, když posílají dítě do školy?
Strach by mít nemuseli, ale musí být ochotni za své dítě bojovat. Z toho však má většina rodičů obavy. Dítě je totiž strašné rukojmí každého sporu.
Co na to evangelické rodičovstvo a učitelstvo?