29. 3. 1992 při slavnosti v Naardenu
„Nebo milostivé léto jest, proto za svaté je míti budete; ze všelikého pole jistě budete úrody jeho.“
Lv 25,12
„Je to Boží rok louten.“
Tohle byla stará holandština. Dnes říkáme „milostivé léto“. Sám Komenský tomu roku říkal „rok milosti“. Rok milosti Boží. A právě to chce Komenský hlásat. Protože když je udělována milost ve jménu Božím, pak lidé docházejí spravedlnosti. Pak jsou propouštěni a dluhy promlčeny. Pak je svoboda. Pokoj.
Ale o které době je řeč? Neradoval se Komenský příliš brzy? Nezmýlil se ve svém pohledu na skutečnost? Chvíli se zdálo, že jeho lidu kyne svoboda. Porážka habsburského císaře slibovala nový začátek. Zdálo se, že vyhnanství Českých bratří se chýlí ke konci. Radost však trvala jen krátce. Münsterský mír z roku 1648 sice ukončil válku, nenaplnil však naděje na lepší časy. Znovu a znovu se jeho sny rozpadaly v prach. Ale přesto stále věřil. Vyhlížel novou dobu – novou dobu pro Evropu, pro celý svět. Ta vidina už ho nikdy neopustila.
Právě proto si Komenského tak často s úctou připomínáme. Jako učitele naděje a víry. Jehož je nám třeba, když hrozí, že se svět rozpadne na kusy. Jehož je nám třeba, když nás přepadají pochyby.
Když se sami sebe ptáme, máme-li před sebou ještě nějakou budoucnost.
Neboť, jak je vlastně třeba nakládat se znovunabytou svobodou? Jak jsme s ní nakládali my, tady na Západě? A jak s ní teď nakládá český národ? Ve svém prvním novoročním projevu citoval president Václav Havel Komenského – jako zdroj inspirace do nového začátku.
Komenský sám čerpal naději z proroků a očekával tisíciletou říši. Tisíc let je doba, kdy se mají splňovat proroctví. Doba, která bude ohlášena samotným Ježíšem. Tisíc let. To je to ,dnes‘, kdy se naplní Písmo. Pak bude Kristus vládnout na zemi, a to bude předehra království nebeského. Pak bude svět žít v pokoji. A lidé budou mít možnost začít znovu.
Ale není toto očekávání jen zbožným přáním? Fantasií? Není to jen fata morgana, jež uniká stále dál? Tak často býváme zklamáni. To, co kolem sebe vidíme, nám brání věřit V tisíciletou říši.
Věřit v uskutečnění milostivého léta. Netroufáme si. A přece… Ti, kdo se toho odváží, cítí, jak je to vzrušující – věřit v slíbené právo a pokoj tak pevně, že se člověk až nemůže dočkat. Proč se tedy sami tohoto vzrušujícího napětí zbavujeme? Toužíme přece po nápravě lidí a věcí? Hledáme přece celistvost a jednotu? V tmavnoucím světě čekají lidé a národy na světlo. Ke světlu patří spěch, řekl básník Geert Boogaard. Ale to pak také to světlo nesmíme zpomalovat. Pak se také nesmíme smiřovat s tím, že tma chce o všem rozhodovat.
Dnes ještě nejsou Velikonoce. Je ale neděle Laetare. Neděle ,radujte se‘. Již teď trochu svítá k tomu velikému dni. Již teď trochu svítá, chceme-li slyšet, co bylo slíbeno. Pak se musíme dát do práce. Do práce na světě. Je to obrovská šance začít. Začít pracovat na Evropě bez hranic, ale včetně Evropy střední a východní.
A co se týče církve: je to šance být uchráněni před Antikristem, který nás rozděluje. Uvědomit si, že jsme spojeni v Kristu. Uvěřit slíbenému natolik, že už teď povstaneme. Proti lži, proti bezpráví. Nebude to více než jeden krok. Dobrý krok směrem k tomu, co se k nám přibližuje jako dar. Stejně jako prožíváme jako dar svazek s bratry a sestrami v Československu.
Společně na cestě ke Světlu pravdy. Spolu v učení Kristovu, Světlu světa. A zároveň vedeni učitelem národů, Janem Amosem Komenským. Od něj se chceme učit, že nadešla doba milosti. Bud‘ Bohu dík. Ještě dostaneme příležitost. Přijměme ji tedy s rozevřenou náručí a zvolejme spolu s ním, že Boží rok louten je tu. Amen