rozhovor s Pavlem Říčanem
Co bys mohl říci o sobě?
V padesátých letech jsem studoval na Komenského bohoslovecké fakultě a studium jsem – i když s velkými nesnázemi – poctivě dokončil. Na to, abych pracoval jako farář, jsem ovšem neměl. Hledal jsem ve vědě. A zkoušel jsem to plné čtvrtstoletí bez Boha, než jsem našel cestu zpátky. Chodíme teď s manželkou do bránického sboru. Mým oborem je psychologie. Zpočátku jsem se v ní věnoval tornu, co je duchovnímu životu nejvzdálenější – moje první vědecká práce spočívala v mikroanalýze pohybu prstů při psaní strojem. Pak jsem „dělal“ do měření inteligence, později jsem analyzoval pomocí dotazníků individuální rozdíly mezi lidmi v různých povahových vlastnostech jako je sociabilita, dominance nebo svědomitost. Když jsem po osmašedesátém musel odejít z ČSAV, pomohl mi docent Josef Langmeier do Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (také klinických psychologů), kde jsem skoro dvacet let učil psychology a lékaře. Bylo tam takové evangelické „hnízdo“ – vedle Langmeiera také Zdeněk Matějček, Karel Balcar a další. Bylo mi tam dobře a jsem za ta léta vděčný. Mým úkolem byla psychodiagnostika, ale časem mě víc zaujala psychoterapie. Stal jsem se psychoanalytikem a vedle Freuda na mě zapůsobil i Jung. Takovým širokým obloukem jsem se tedy vrátil přes integrativní aspekty psychologie k otázkám duchovního života.
Čím se zabýváš teď?
Po listopadu jsem se vrátil do Psychologického ústavu ČSAV, kde jsem se s několika spolupracovníky pustil do výzkumu asymetrické agrese. Soustřeďujeme se na šikanování, a sice mezi školními dětmi. To je typ agrese, který se mezi dětmi vyskytuje odedávna, ale zdá se, že v dnešní době ho přibývá a jeho formy jsou stále surovější. Stane se, že třináctiletý přinutí desetiletého, aby zbil jiného desetiletého, a když si při tom nepočíná dost horlivě, je bit sám. Bity jsou děti, které nějakým způsobem stojí na okraji, outsideři, kteří jsou obyčejně plaší a nedovedou se dobře začlenit. Často děti na hranici mezi normou a psychiatrií nebo rovnou psychiatričtí pacienti. Překvapilo nás, že většina dětí ve věku, kdy už se nežaluje, je ochotna v anonymním dotazníku sdělit nejen kdo je obětí šikanování, ale i kdo šikanuje. Normálně se dětský kolektiv těch agresorů bojí a oběti trpí celá léta, učitelé i rodiče zasahují málo nebo vůbec. Proto je šikanování tak nebezpečné. Na vojně, kde se o tom hodně mluví a píše, to má „bažant“ za pár měsíců odbyté, zatímco dítě – které je navíc bezbranné a jeho osobnost je křehčí – může být poškozeno trvale.
Souvisí ten speciální druh agrese, který zkoumáš, s rostoucí agresivitou ve společnosti vůbec?
Myslím, že ano. Nejde jen o naši zemi, asi ani ne jen o Evropu. Násilí kriminální, nacionalistické, rasové… I když u nás se růst násilí zdá asi ještě větší, než je. Za komunistů existoval stranickopolicejní monopol na násilí, jehož velká část byla úspěšně tajena cenzurou. Ale děsivé to samozřejmě je. Celé naše století je jedna veliká válka, a třeba vyvražďování Arménů, ke kterému křesťanský svět přihlíží víceméně apaticky, nemůže zůstat bez vlivu na mravy dospělých i dětí. Duše hrubnou. Lidé na ulicích nečinně přihlížejí loupežným přepadením a děti ve školní třídě nečinně, někdy se sympatiemi, pozorují, jak bezbranní jsou biti.
Zkoumáte také kořeny dětského šikanování v individuální psychologii?
Ano, a ještě víc vliv rodinných vztahů na to, jestli z chlapce bude šikanér, případně oběť. Tady navazuji na Langmeierovy a Matějčkovy výzkumy rodiny. Ukazuje se, že agresoři pocházejí z rodin, kde výchova je chladná a násilná. Nebývají to ale děti hloupé a špatně prospívající, spíš mazaní, vynalézaví surovci. Obětem šikanování chybí, jak se nám podle předběžných výsledků zdá, maskulinní otec, identifikací s nímž by bylo možné si osvojit roli mužského, který se nedá.
Souvisí přibývání násilí také s působením médií?
To je skoro jisté. Na Západě na to psychologové a sociologové poukazují už desítky let, ale jsme proti tomu dost bezbranní. Násilí je atraktivní a jeho předvádění vede snadno a lacino k diváckému úspěchu. Když se pozorně podíváte na dětské pořady, vidíte, že je ho tam nadbytek. A co teprve pořady pro dospělé. Stačí reklamy na videokazety vysílané v době, kdy se na televizi běžně dívají děti. Záplava pornografie, u nás na rozdíl od Západu minimálně regulované, tu paseku v dětských duších jen dovršuje. Mělo by se něco dělat, a asi by se dalo…
Říkal jsi, že jsi to zkoušel bez Boha. Mohl bys povědět něco o svých zkušenostech v tomto směru?
Hledal jsem v psychologii vědecký základ orientace a rozumného jednání ve světě i v osobním životě. Orientoval jsem se na přesné měření a matematické modely, a to mi samozřejmé osobně nemohlo mnoho poskytnout. Psychologie, jako celá moderní véda, v podstatě začala jako polemika s křesťanstvím. Freud se kasal, že tak jako Galilei vyhnal Boha z vesmíru a Darwin z přírody, on ho vyhnal z lidské duše. Jeho žák Jung, chlapec ze švýcarské fary, byl duchovnímu světu mnohem otevřenější. Když se mu hlásil pacient-katolík, poslal ho často ke zpovědi. Protestantům zase doporučoval tehdy populární Oxfordské kroužky, ve kterých si věřící pomáhali ke katarzi tím, že otevřené mluvili o svých proviněních. Jiné pacienty vedl k hledání duchovní orientace odpovídající jejich individualitě, k něčemu jako osobnímu mýtu. Mnoho se mezi psychoterapeuty najde humanistů, kteří recept na duševní poruchy hledají v nápravě lidských vztahů nebo v pravdivém poznání vlastních motivů a pohnutek. Já jsem mezi českými psychology, zejména pokud se zabývají psychoterapií, nacházel stále více křesťanů – tím více, čím více se poměry v sedmdesátých a osmdesátých letech uvolňovaly.
Co je mi poslední dobou nápadné: Existuje samozřejmě psychologie náboženství, ale jako taková speciální psychologická disciplína. Učebnice psychologie osobnosti, vývojové psychologie a klinické psychologie ovšem víru (nebo její nedostatek) jako psychologický faktor prvního řádu vpodstatě ignorují. Existuje samozřejmě i pastorální psychologie, ale oficiální véda ji jaksi nebere na vědomí. Tento stav věcí je na Západě výsledkem jakéhosi dlouhým vývojem dosaženého příměří a dělby práce mezi duchovními a psychology. Možná, že u nás, kde církve dostaly příležitost utrpením se očistit, se rýsuje šance zkusit něco nového.
Někteří faráři psychologii nedůvěřují. Co bys k tomu řekl?
Dobře to chápu. Psychologie se nabízí jako taková alternativa duchovního hledání. Když je člověk ve vnitřní tísni, často se to může pojmout jako duchovní nouze řešitelná modlitbou, pokáním, přijetím odpuštění a z toho plynoucí nápravou – anebo jako neuróza, která se dá léčit buďto psychofarmaky nebo psychoterapií. A ta psychoterapie vytáhne na světlo všelijaké komplexy, zábrany a psychotraumata. Někdy jde o to zbavit člověka pocitů viny. Pak je samozřejmé podstatný rozdíl, jestli mluvíme o vině, se kterou je třeba něco udělat, nebo o pocitech, kterých je třeba se zbavit. Psychologie se často chápe jako technologie lidského štěstí a to štěstí, vnitřní pohoda, jako nejvyšší cíl. Což mi připomíná jeden verš z duchovní poezie Rabíndranátha Thákura, který zní: „Proč bych měl sedět na písčině štěstí?“ – Samozřejmě naše století je psychologickou atmosférou přímo promořeno, církev mluví k lidem, kteří sami sebe chápou psychologicky. Nemůžeme se tvářit, jako kdyby to neexistovalo. Dá se z toho vzít mnoho pozitivního.
Ptat se Joel Ruml