rozhovor s Alenou Radkievičovou
Paní Alena Radkievičová pracuje v běloruském vysílání Rádia Svobodná Evropa v Praze. Pomohla mi vybrat báseň od klasika Janka Kupaly, a udělala si čas ještě na několik otázek.
Jaké postavení má běloruština vedle ruštiny?
V roce 1991 běloruština získala statut státního jazyka. Během dalších čtyř let se opozice snažila prosazovat zákony umožňující jeho širší užívání. Problém je ovšem v tom, že realizací těchto zákonů byli pověřeni činitelé, kteří sami těmto zákonům mnoho nepřáli. Prezident Lukašenko, který se narodil na východě, sám běloruštinu odmítá a oficiálně mluví o tom, že „se musí skoncovat s násilnou bělorusizací“. Na jaře 1995 byly za státní asistence organizovány „masové“ protesty rodičů proti běloruštině jako vyučovacímu jazyku. To vedlo k referendu o rovnosti jazyků. Je jistě pochopitelné, že mnoha lidem by činilo velké problémy přeučovat se z jednoho jazyka na druhý. Jenže faktickým výsledkem referenda je, že běloruština v praxi zrovnoprávněna není.
Jak to tedy dnes vypadá na školách?
Po roce 1991 byla běloruština zavedena jako vyučovací jazyk takřka do všech prvních tříd. Dnes však není v Minsku ani jedna škola plně běloruská. Většinou je ve škole jedna běloruská třída, přičemž většina ředitelů je proti tomu. Když rodiče podávají žádost o zařazení dítěte do běloruské třídy, ředitelé je odrazují: běloruská třída se nebude zavádět, není jí třeba, dejte ho do ruské třídy. Existují příklady, kdy se rodiče do poslední chvíle snažili o zavedení běloruské třídy, až na škole zbyly jen tři žádosti, takže třídu nezavedli; a nepochodili ani na jiné škole. Naprostá většina dětí tedy chodí do ruskojazyčných škol.
Parlament není úplný, protože letošních voleb na jaře se ve většině okrscích účastnilo méně než 50 % voličů. Tenkrát v podstatě zvítězili komunisté a agrárníci. Nyní se konaly doplňkové volby, ale parlament stále ještě není naplněn. Jak hodnotíte tuto situaci? Byl zvolen někdo z opozičního Běloruského národního frontu?
Ne, nebyl zvolen nikdo z BNF, a z dalších demokratických stran jen jeden, kandidát liberální koalice. Další místa získali komunisté a agrárníci. Bude však ještě další kolo, 10. 12., kam postupují ty okrsky, kde se bude rozhodovat již jen mezi dvěma kandidáty. Mezi nimi je ještě 23 kandidátů BNF, 30 z dalších demokratických stran a přes 70 komunistů. Celková účast při těchto volbách přesáhla 60 procent, což je více než na jaře.
Přítel v Minsku mi vyprávěl o tiché demonstraci 30. 10. 88 („diady“, naše „dušičky“), která byla surově rozehnána. Tenkrát tam hovořil disident a dnešní předseda BNF pan Zenon Pozniak. Ten kandidoval letos na jaře v Minsku a neprošel, patrně prý proto, že do jeho okrsku spadají hlasy posluchačů vojenské akademie. Jak to vypadalo při těchto volbách?
Tentokrát kandidoval v městě Smorgoň ve své rodné oblasti Grodno. Získal 39 %, a jeho jediný protivník 36 %. Účast voličů také přesáhla 50 %. Přesto nezískal mandát, protože asi 25 % voličů hlasovalo proti oběma kandidátům. – Pozorovatelé však mluví o masivním volebním podvodu. Místní činitelé ústně hovořili s Pozniakem i jeho volebním štábem o tom, jaké dostali instrukce. „My chceme žít, chceme pracovat. Řekli nám: ’Buď jak buď, Pozniak nesmí projít.’“ A předseda volební komise podle svědků hlásil do telefonu: „Udělali jsme co jsme mohli.“ Zenon Pozniak odeslal protestní telegramy přímo v den voleb. Volby byly neregulérní mimo jiné proto, že Pozniakovi pozorovatelé nebyli připuštěni ke sčítání hlasů, i když měli ze zákona právo být přítomni.
Jak vidíte situaci v Bělorusku po náboženské stránce, mezi víceméně pravoslavným Ruskem a katolickým Polskem?
Pravoslavných je většina, asi 80 %. Prezident řekl před několika dny, že je ateista, že nevěří ani v komunistickou ideu ani náboženskou, v žádnou utopii. Nicméně, v západních katolických oblastech vidí opozici proti sobě. Snaží se proto omezit činnost polských katolických misionářů. Když přijel ruský metropolita, prezident Lukašenko v televizi prohlásil, že západní misionáři vedou podvratnou činnost. On prý metropolitu poprosí o vlastní analýzu situace, a potom zakročí v závislosti na jeho doporučení (tak doslova, tedy v závislosti na doporučení metropolity sousední země!). A je zde zase jazykový aspekt. V ruských pravoslavných kostelích se mluví pouze rusky, nikdy bělorusky. Zato v katolických kostelích se mluví velmi často bělorusky. Polští katoličtí kněží se učí běloruský jazyk. Také v protestantských církvích se často mluví bělorusky.
V říjnu se přestaly vydávat opoziční noviny Narodnaja volja, Běloruskaja dělavaja gazeta a Imja. Pokračuje tahle praxe?
Ano, je jich celkem pět, ještě Svoboda a Běloruskaja gazeta. Všechno jsou to nezávislé noviny, které měly s tiskárnou řádné smlouvy. Z prezidentského úřadu přišly písemné (nejen telefonické) příkazy, tyto smlouvy zrušit. Dále zakázali i distribuci těchto listů v kioscích i v poštovní službě. Noviny se tedy začaly tisknout v zahraničí (Rusku a pobaltských státech), jenže se zase vyskytly pokusy, zabavovat náklady na hranicích. Dotyčné listy zahájily soudní stíhání proti poště, že zrušila distribuční smlouvy. Soud se ale ještě nekonal, protože představitelé pošty se nedostavili.
Jaká je situace v rozhlase a televizi?
Masmédia velmi ovlivňují situaci na venkově, kde lidé přece jen ještě mluví bělorusky. V říjnu například zakázali v televizi používat titul „spadar“ („pane“), smí se říkat jen rusky „gospodin“. Tento trend pokračuje.
Vraťme se teď k Vám do Prahy. Jak jste se dostala k RFE?
Pracovala jsem 6 let jako „stringer“, to je žurnalista, který předává zprávy z Minska do rádia telefonicky. Když se RFE přestěhovala do Prahy, ukázalo se, že jsou volná místa, a tak jsem přijela sem. Teď je tu pět lidí, čtyři z Minska a jeden z Ameriky.
Takže vy všichni jste přišli rovnou sem a nebyli jste předtím v Mnichově?
Ano, je to nový a profesionální tým. Je nás tu také dvakrát méně, čtyři z Minska a jeden z Ameriky.
Je RFE ještě v Bělorusku rušená?
To si nemyslím, rušení je velmi drahá záležitost. Verze o rušení sice vysvětluje, proč je RFE tak špatně slyšet ve srovnání s jinými stanicemi, ale není to ničím potvrzeno.
Jak často vysíláte?
Čtyřikrát denně, v 17, 20, 22 a 6 hodin minského času.
Máte tu známé? Chodíte do nějakého církevního společenství?
Pohybujeme se spíše mezi svými, mimo rozhlas mnoho známých nemáme. Občas chodím do katolického kostela, ale ne pravidelně.
Jaké jsou Vaše plány do budoucna?
Mám tu třináctiletého syna, chodí do školy s anglickým a českým vyučovacím jazykem. Pokud by americký kongres přestal podporovat RFE, za rok za dva bychom se vrátili.
Ale k tomu snad nedojde? Tady v ČR si ještě pamatujeme, jak pro nás informace RFE a Hlasu Ameriky byly nepostradatelné.
To se tak někdy některým lidem zdá, že už je u nás dost demokracie… Dnes je ovšem RFE opravdu jediným nezávislým rozhlasem v Bělorusku. O tom, jaké problémy mají nezávislé noviny, jsme už mluvili. Ani jedna rádiová či televizní stanice v Bělorusku není nezávislá. Existují ovšem „nezávislé“ radiostanice, které vysílají komerci a muziku, ale vysílat politiku, to se bojí. Víme dokonce i o komunistech a prezidentových úřednících, že poslouchají naši stanici, aby věděli, co se vlastně děje. Oni sami nemají pravdivé informace.
Jak se tu v Praze cítíte? Co byste si přála k vánocům?
Mnoho lidí vůbec neví, kde je Minsk a že Bělorusko je nezávislá země. Je smutné, že když někdo přichází z bývalého Sovětského svazu, většina lidí ho považuje za Rusa a chová se k němu odmítavě. Je mi to trapné, když i doma jsem ve věčné opozici, a teď i tady… Na nás mladé se klade vina za to, co způsobila starší generace. Pořád musím něco dokazovat doma, třeba proč musím a mám právo mluvit bělorusky, – a tady zase musím neustále dokazovat, že nejsem pro totalitní režim, nejsem jeho představitel. Byla bych ráda, aby si to lidé rozebrali a poznali, že jsou tu nové republiky, a že mladí lidé – stejně jako u vás – necítí vinu za všechny chyby minulosti.
Otázky 30. 11. 95 kladl a za rozhovor děkuje Jan A. Dus.