V Pelhřimovské modlitebně ČCE probíhá výstava slovenského malíře a skláře Petera Urbánka, otiskujeme slovo z vernisáže
Na úvod připomenu – vážně jsme přemýšleli nad tím, zdali výstavu v této době konat. Nakonec pro mne osobně bylo důležité si uvědomit, že by možná ruský diktátor měl radost, kdybychom se jen třásli stresem a strachem.
Peter Urbánek (1982), pochází z Dubnice nad Váhom (SK). Po absolvování ZUŠ pokračoval na Střední škole užitného výtvarnictva v Kremnici. Po dvou letech studia designu přestoupil na Střední uměleckou sklářskou školu v Lednických Rovniach, kde absolvoval obor umělecký sklář – design skla. Na téže škole si později dodělal pedagogickou nástavbu se zaměřením malba na sklo.
Jeho malířská tvorba je ovlivněna street artem, pop artem, často a rád pracuje s portrétem a figurálními prvky. Na dílech z poslední doby se snaží o realistické vyjádření každodenní skutečnosti s náznaky surrealismu. Jak sám říká „malování a tvorba obecně mi dává možnost úniku z reality, při práci pro mě okolní svět přestává existovat“. Používá rozmanité techniky, které kombinuje a přizpůsobuje vlastní potřebě. Nejčastěji používaným médiem je akryl na různých podkladech, v poslední době se zaměřuje na olejomalbu a airbrush.
Na výstavě představuje výběr z díla od velkoformátových pláten až po kresby. Část je věnována sklu. „Sklo si zaslouží náš obdiv, protože skrývá ve svých ladných tvarech tajemství přírody a lidské práce. Sotva bychom našli hmotu podobnou sklu, pokud jde o průhlednost až křišťálovou čirost, bohatou barevnost, lesk, křehkost a tvrdost.“ U foukaného skla pracuje hlavně s přírodními a amorfními tvary.
V současnosti tvoří hlavně z plochého skla (gravírování, lepení plastik).
Věnuje se i počítačové grafice.
Do Pelhřimova se přistěhoval v roce 2006, před tím 4 roky pracoval jako dělník v Irsku. Tam se seznámil se svou ženou a díky tomu s námi žije v Pelhřimově – i když o něm nikdo neví. Peter totiž téměř není vidět, je plachý a stydlivý.
Předlohou jeho výtvarných děl se stávají známé tváře, Johna Lennona, Amy Winehouse, Salvátor Dalí, Roy Lichtenstein.
Peter mi poskytl rozhovor, který s ním dělal do místního tisku (2012) Martin Tkadlec. V něm jsem se dočetl, že Peter musel kvůli vážnému zranění zad (které si způsobil pádem ze snowboardu) začít znovu takřka od píky. Taky jsem se tam dočetl, že svůj první obrázek namaloval za trest. Byl u dědy, zlobil. Aby se zklidnil, dal před něj děda pixlu, na níž byla nakreslená kráva. A pak Peterovi řekl, aby ji namaloval. A tak to všechno začalo.
Petera nejvíce zajímá technika hyperrealismu – příklady vidíme v naší modlitebně…
Obrazy Petera začnou v modlitebně a přilehlých prostorech s námi komunikovat. Můžeme na nich vidět slavné tváře, můžeme na nich vidět okno – obrazy jsou okna do jiné nebo stejné reality? Můžeme přemýšlet nad zastaveným časem, nad významem okamžiku, můžeme přemýšlet nad tím, jak jsme propojeni, když vidíme síť prostírající se od stromu do prostoru jako krevní řečiště. Jsme propojeni jako bratři a sestry, prožíváme bratrovražedný boj na Ukrajině, ožívá příběh Kaina a Abela. Nejenom, že ruská putinovská armáda zabíjí Rusy – např. v Charkově nebo Mariupolu – je 40 % ruského obyvatelstva – to je doslovná bratrovražda, ale myslím i na motiv obecně lidský, když člověk zabíjí člověka. Mnoho Čechů dnes s údivem zjišťuje, že Ukrajinci nejsou Rusové, ale že je to sebejistý národ, který v současnosti bojuje i za nás, za naši svobodu. Člověk zabíjí člověka. Toho jsme svědky. Motiv smrti je často přítomen v díle Petera Urbánka.
V prostorách schodiště vidíme obrazy s motivy hub. Vidíme-li na stromě houbu, víme, že je strom nemocný. I když to nemusí být vždy pravda. Ne všechny houby stromy zabíjí. Stromy žijí v nesmírně složitém vztahu s houbou. Existují houby, které napadají živé organismy, existuje houba, která se specializuje na určitý druh mravence. Zahnízdí se mu v mozku, mravenec se přestane ovládat a vyšplhá na vysoký stvol trávy poblíž mraveniště, pevně se zakousne do stvolu a z hlavy mu vyraší plodnice, aby se rozprášila nad mraveništěm. Mravenci dokážou poznat svého nemocného druha, chytnou ho a odnesou co nejdál od mraveniště, aby se houba nemohla rozprášit nad mraveniště. Houby dokážou ovlivňovat lidské myšlení v míře, kterou dosud neznáme.
Jsou vědci, kteří tvrdí, že za rozvojem myšlení člověka mohou přímo halucinogenní houby, které údajně lidé před tisíci lety jedli zcela běžně a užívali běžně k léčbě i obřadům.
Houby na obrazech jsou i nejsou agresivní, jedná se totiž o léčivé houby. Lidé jsou napadeni léčivými houbami, z obrazů není poznat, jestli jde o symbiózu, či parazitismus. Snad jde o symbiózu :)
Houba se podílí na rozkladu – rozpadu. Některá díla popartu nebo hyperrealismu zachycují zastavení času. Násilné zastavení času má na nás dvojí dopad. Někdo to může považovat za ukradnutí duše nebo ducha, dynamický tok skutečnosti je násilně zastaven. A jiný může takové zastavení považovat za příležitost vidět to, co běžně nevidíme. Vyzdvihnutí částí reality, kterou nevidíme – z těchto motivů vychází popart – apropo ten navazuje na dadaismus, který je zase produktem první světové války, která zničila vše, co do té doby bylo člověku svaté. Proto kostelní svatost nahradili dadaisté pisoárem. Po destrukci hodnot, k nimž se bohužel přidala ta část církve, která žehnala zbraním (děje se to i nyní) začali umělci provokativně dávat na piedestal předměty, které jsou považovány za bezcenné nebo dokonce urážlivé.
Dadaismus nebo popart ale jsou umělecké směry, které těží ze svobody umělce. Proto je tolik nenáviděli nacisté i komunisté a považovali je za zvrhlé umění
Proto Putin v Rusku nenávidí umělce, kteří se projevují svobodně. Výstava v naší modlitebně je tak pro mne osobně znamením svobody.
Obrazy zastavují čas do zdánlivé nekonečné smyčky. Nakonec ovšem jednou i tyto obrazy zetlí a rozpadnou se. Jsme obklopeni silami, které nás přesahují. Umění je tu od toho, aby nám to novým způsobem nasvětlilo. V tomto smyslu je modlitbou.