„Čas oponou trhl – a změněn svět!“ A vskutku, začátek Nerudovy básně o revolučním březnu 1848 se přímo nabízí jako heslo i výzva těchto dnů. Jenže oponou tentokrát netrhl čas a nadšení mladí, i když hnutí Friday of future onu oponu alespoň poodsunulo, ale netopýři, kteří po nové hedvábné cestě poslali do Evropy danajský dar svých virů. Danajský proto, že je už teď zaplacen tisíci nevinných obětí, ale svým způsobem je to přece jen i dar, protože jedním trhnutím odhalil v celé nahotě ekonomickou brutalitu globálního neoliberálního kapitalismu s jeho mantrou neviditelné ruky trhu a jejích až příliš viditelných šesti dobře placených pomocníků: privatizace, deregulace, efektivity, eficience, austerity a konkurence. Svou snahou redukovat všechno, co se na světě děje, na ekonomické faktory přinášející zisk, není nepodoben škodlivému viru, který infikoval duše lidí na celém světě a imunizoval je vůči citlivosti pro sociální spravedlnost. O tak zvaném rozvírání nůžek mezi bohatými a chudými se debatuje už nejmíň dvacet let, aniž se na tom něco změnilo, ba právě naopak. Sociální rozdíly mezi lidmi dál rostou. Analýze a kritice tržního fundamentalismu a jeho nedostatků je přitom věnováno už několik stovek knih ve všech světových řečech a tisíce článků, aniž se na pochodu neoliberálního kapitalismu světem a dalšímu ožebračování nevyvinutých zemí a jejich obyvatelstva něco kromě drobností změnilo.
To, že vykořisťování naší planety pro další obohacování bohatých ohrožuje její podstatu a tím život sám, nemohlo ujít ani netopýrům. I jim, stejně jako ptákům, začala s razantním ubýváním hmyzu chybět potrava a postupující betonizace světa je stále víc připravovala o jejich stará sídliště. Při jejich dlouhých nočních letech v honbě za nasycením se ultrazvukové vlny o síle až sta kilohertzů, které vysílali, odrážely ale i od podivných v dekách nebo novinovém papíru zabalených předmětů v chodbách mnoha továren, v nichž se naučili rozeznávat dělníky, kteří tu pracovali a neměli na jiné ubytování.
Netopýři jsou jediní savci, kteří spí hlavou dolů, což zřejmě znamená i rychlejší prokrvování mozku, a tedy i myšlení, chybějící zvlášť lidem ve vedoucích pozicích, tedy i politikům, kteří mívají hlavu spíš hodně nahoře a globální ekonomie se pro ně stala ideologií, která rozhoduje o všem.
A nenechme se mýlit: právě tato ekonomie globálního kapitalismu, ne corona virus, ale neviditelná ruka trhu je vlastním viníkem pandemie, kterou prožíváme a která stojí a bude ještě stát desetitisíce životů. Muselo jich už několik tisíc zemřít, abychom z úst francouzského prezidenta Emanuela Macrona uslyšeli slova, „musíme náš vývojový model a nedostatky, které teď ukazuje, přezkoumat. Pandemie ukazuje, že zdravotnictví je příliš důležité na to, aby bylo podřízeno zákonitostem volného trhu. Je to bláznovství, naši výživu, zdravotnictví, bezpečnost delegovat na jiné. Musíme nad nimi znova získat kontrolu, solidaritu a společenství.“ Ovšem to všechno jsme my obyčejní lidé už dávno věděli z naší obyčejné lidské zkušenosti.
Ale tato hrozná zkušenost, tato hanba a varování před hybris, které jsme jako samozvaní páni stvoření propadli, je i šancí pro nový začátek, pro pochopení a akceptování našich lidských hranic, pokoru a vědomí naší sounáležitosti s přírodou, k návratu člověka k sobě samému.
A vida, pandemie trhla oponou tím správným směrem, jak ukazuje solidarita, vzájemná pomoc, pocit společenství, které tu najednou mezi námi docela spontánně vzniká – až na pár darebáků, kteří by na ní hlavně chtěli vydělat.
Ukázala nám ale především, že pro společenský systém a jeho životnost jsou relevantní právě ti, které neoliberalismus ve své honbě za ziskem přehlížel a vykořisťoval: ti, kteří roznášejí poštu, pracují za nízké platy ve zdravotnictví, uklízejí odpadky a sedí u pokladen supermarketů, protože jinak bychom zemřeli hlady.
Že pandemie corona viru náš svět změní, je jasné. Jak jej ale změní, na to budeme muset dávat pozor my, občané. Protože my sami jsme tou vakcinou, která jediná může zabránit tomu, aby i tentokrát, jako z finanční krize v roce 2008, nakonec nejvíc neprofitovali ti, kteří ji zavinili, nadnárodní koncerny a neregulovaný finanční kapitál; a politika se nestala zase imunní vůči skutečným potřebám světa a lidí. A pozor! Rouška není náhubek, který nám má bránit v tom, abychom konečně začali aktivně diskutovat o tom, jak by měla vypadat dobrá společnost, která by usilovala o to, být spravedlivá ke všem.
Psáno pro Listy