Milý Zdeňku,
velice mě zaujalo tvoje ohlédnutí za drahou faráře v Protestantu č. 7. I když já sám jsem v Nizozemsku působil jako farář a vězeňský kaplan za zcela jiných okolností, oslovilo mě, jak vyjadřuješ své existenciální zkušenosti s farářskou prací v Kristově církvi. Původně ses farářem stát vůbec nechtěl, ale nakonec jsi k tomu přece jen našel odvahu, i s pomocí své ženy Ruth.
Na popud nizozemské teoložky Hebe Kohlbrugge, která celý život bojovala za pravdu a svobodu, jsme se s Henrim Veldhuisem v roce 1977 jako studenti teologie poprvé vydali do zemí Východního bloku – do Rumunska, Maďarska, NDR a Československa. Poznali jsme tu mnoho kolegů z libštátských setkání, mimo jiné i nedávno zemřelého Jakuba Trojana, a spřátelili se s nimi. Prostředí ČCE nám přirostlo k srdci a začali jsme se angažovat čím dál víc. Vaše silná potřeba svobodně získávat znalosti pro nás byla velmi poučná, stejně jako vaše odvaha postavit se strachu z represe, který svíral společnost i církev. Obohatila nás také možnost dostat se na Zbytov a setkat se s Honzou Kellerem. Velmi jsme se spřátelili s Pavlem Kalusem, který nás neúnavně motivoval, abychom jezdili dál, i po roce 1989, a angažovali se v budování sborů a osobních kontaktech s kolegy z ČCE.
Z Tvých zkušeností mě zasáhlo, jak jste se nenechávali určovat strachem z režimu a jak společenství studentů z vašeho „antiakademického ročníku“ vám dalo odvahu a víru žít v pravdě, jak tomu říkal Havel, i když to na fakultě a v církvi dokonce bylo použito proti vám. Nedávno jsem někde četl, že „odvaha je ochota čelit a snášet fyzickou bolest, nepřízeň osudu, život ohrožující situace, nejistotu, strach a zastrašování“. A církevní otec Augustin řekl: „Naděje má dvě krásné dcery. Jmenují se hněv a odvaha.“ Hněv nad bezprávím a odvaha se mu postavit, promluvit a jednat. Hněv a odvaha mohou být svatým ohněm, který nás uvede do pohybu. A mohou být nakažlivé. Sám nejsem kdovíjak odvážný a vím docela dobře, co je to strach a co může způsobit represe. Ve vězení jsem se s tím setkával dennodenně a pozoroval, jak to může vést k otupělosti a depresi. Člověk potřebuje kolem sebe lidi, kteří mu jsou blízcí, povzbuzují ho a dodávají mu odvahu.
Ve Tvém článku mě také zaujalo, jak mluvíš o vyzrálých plodech. Fascinuje mě věta „Mne ale čím dál tím víc přijde, že právě těm nejzákladnějším věcem – jako je vzkříšení, odpuštění, oběť, víra, naděje a další – málo rozumím, že je nedokážu plně pochopit, že mi něco důležitého stále uniká a čím dál tím míň jsem proto schopen o nich samozřejmě mluvit.“ Říkám si, jestli je to jen otázka věku, nebo jestli to také souvisí s mystickým poznáním, že žijeme výhradně z milosti, jak zmiňuješ už dříve. Odpovědnost, milosrdenství a spravedlnost – moc mi tyto věci nejdou a dokonce snad čím dál méně. Můžeme se však učit z Boží milosti a neúnavné lásky, a pokoušet se být křesťanem tím, že se úplně odevzdáme Bohu. To máme my dva tedy společné, jako obyčejní lidé. A navzdory tomu, jak málo rozumím, jsem vděčný za to, že jsem mohl být farářem a vězeňským kaplanem a chci být Verbi Divini Minister i nadále.
Je důležité, abychom se setkávali. Díky našim zkušenostem pak třeba můžeme být požehnáním pro druhé v tomto nejistém světě, kde je strach tak všemocný.
Srdečně zdraví
Jan Kraaijeveld