Tak o vánocích radostně zpíváme se svými sbory. Je ta věta pravdivá? – Úvahy systematiků ponechávám ve svém zamyšlení stranou. Co k věci mohu říci jako biblista?
Výskyt v Novém zákoně
Předně to, že se zvěst o panenském zrození Ježíšově ani náznakem neozve v žádném z apoštolských spisů Nového zákona. Co interesuje apoštolské autory, je Ježíšovo plné lidství. Nepřišel z nebe jako hotový a dokonalý mimozemšťan (který by nás z tohoto smutného údolí měl vyvést), nýbrž jako stejný ve všem jako jeho bratří (Žd 1,17), jako narozený z ženy, narozený pod Zákonem (Ga 4,4). Tohle je podstatné apoštolským svědkům: žádný polobůh, žádný posel jiného světa, nedotčený strázněmi zemského života. K tomu patří i dočista lidské narození se vší jeho bezmocí, malostí a trapností. Tak jako Ježíš neobešel úděl lidské smrti, tak se nevyhnul ani ponížení lidského zrození.
A za druhé záleží apoštolským svědkům na tom, že Ježíš přišel na svět jako potomek Davidův – ať už jim jde o nepřetržitost mesiášské myšlenky, královskou posloupnost rodu zaslíbení anebo rovnou židovský původ Ježíšův. Tělem pocházel z rodu Davidova, dosvědčuje Pavel v Ř 1,3. Pastorální epištola další generace to opakuje: Pamatuj na Ježíše Krista … původem z rodu Davidova (2 Tm 2,8). A ještě ve spisu tak se vymykajícím slohu Nového zákona, jakým je Janovo Zjevení, slyšíme Ježíšova slova: Já jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní (Zj 22,16).
Ale i v samotné sbírce Evangelia je vyznání, že se nazaretský Ježíš narodil panenské matce, vysloveno ne víckrát než v pouhých 14 verších, dobře počítáno.
Podání Markovo o této skutečnosti neví nic. Mluví – a to bez obdivu – o jeho příbuzných (3,21), o jeho matce a bratřích (3,31), nazývá Ježíše tesařem, synem Marie a připomíná jeho sourozence, čtyři jmény identifikované bratry a nejmenovaný počet sester (6,3). Nikde stopa po tom, že by jeho narození provázely nějaké neobvyklé okolnosti. Je pravda, že se Marek nezmiňuje o jeho otci Josefovi; ale to lze podle obecného mínění přičíst prosté skutečnosti, že za Ježíšova vystoupení a působení byl Josef již mrtev. Kdo by jinak podle mínění Markova podání měl být otcem této početné rodiny?
Pokud se týká podání Janova, jednoznačně označuje Ježíše za syna Josefova z Nazareta (1,45; 6,42), takže se tím zdá tradici o Mariině panenství přímo protiřečit. V protikladu k líčení Ježíšova narození začíná velkým „nebeským prologem“ o Ježíšově totožnosti se stvořitelským Božím slovem, které pak zdůrazňuje nejužší vztah mezi Bohem jako „Otcem“ a Ježíšem jako „Synem“ (3,35; 5,19–23; 14,7–9 – pouze ukázky). O matce – její jméno zamlčuje – se zmiňuje jen v příběhu svatby v Galilejské Káně (2,1–13) a potom až pod křížem, kde ji syn dává na starost milovanému učedníku (19,25–27). Oba příběhy je možno vykládat jako výraz Spasitelovy distance od pozemské matky.
Náš pramen je tedy omezen jen na vstupní příběhy Evangelia podle Matouše a Lukáše; ani tito evangelisté se později již k motivu narození z panny nevracejí.
Tím spíše ovšem nelze předpokládat, že by si oba evangelisté celou věc vymysleli. Jejich látka se naprosto liší výbavou svého podání, přesto je obsahově totožná. Je možný jediný závěr: že jde o ranou křesťanskou tradici, kterou nám, každý svým způsobem, zachytili.
Podle Matouše
Prohlédněme si nyní podrobněji obojí svědectví.
Matouš formuluje s nápadnou obezřetností poslední článek Ježíšova rodokmenu: Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš, řečený Kristus (1,16), aby se tak vyhnul předchozímu stereotypu: (otec) měl (syna).
Důvod této záměrné odchylky je pak vysvětlen příběhem Ježíšova narození 1,18–25: dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého… což se Josef dovídá z kompetentních úst anděla, Hospodinova mluvčího: co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Josef to respektuje plnou měrou: nepoznal ji, dokud neporodila syna.
Po svém způsobu Matouš opírá svou zvěst o starozákonní citát – což je mu svědectvím, že v Ježíšově příběhu se uskutečňuje nezměnitelný Boží plán spásy. To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: Hle, panna počne a porodí syna.
Když si dotyčné místo u Iz 7,14 najdeme, shledáme tento kontext: Juda je ohrožen společným útokem Izraelců s Aramejci. Král Achaz (nepatří mezi právě zbožné krále) propadá panice. Ale prorok Izaiáš je k němu vyslán s poselstvím: Zachovej klid a neboj se, neklesej na mysli. Hospodin Judsko z nebezpečí vytrhne. Nabízí Achazovi znamení k posile jeho víry, předěšený král však se bojí omen žádat. Tehdy ústy Izaiášovými oznámí Hospodin: Hle, mladice počne a porodí syna a dá mu jméno Immanu-el… Ještě než bude chlapec umět zavrhnout zlé a volit dobré, bude opuštěna země, z jejíchž obou králů máš hrůzu. – Kdybychom neznali matoušovskou aplikaci, nenapadne nás nic, co by mělo spojitost se zaslíbeným Mesiášem. Dané znamení spočívá v tom, že tak nevyhnutelně, jako počatý život spěje k porodu, také Hospodin přikročí k osvobození Judy. Než chlapec dospěje, bude země svobodná. Proto má dostat „mluvící jméno“ Immanu-el, tj. Bůh je při nás.
A snad právě toto jméno je evangelistovi klíčem, aby přenesl starozákonní epizodu do eschatologické polohy konečného Božího vysvobození lidu z jejich hříchů (1,21). V narozeném Ježíši je vskutku a nadobro Bůh při nás. Tak jako přes nevěrnost Achaza se Hospodin zastal svého lidu v dočasném ohrožení, se stejnou jistotou dospěje k cíli Boží plán konečné spásy. A tato hlubinná analogie inspiruje Matouše, aby starozákonní text spojil s ranou křesťanskou tradicí o tom, že Ježíš přišel na svět z panenské matky. Poslouží si při tom skutečností, že Septuaginta Izaiášův pojem almá, který jsme přeložili jako „mladice“ (EB: dívka) a který znamená mladou dospělou ženu, která dosud neporodila, překládá řeckým parthenos. Ani tento pojem stejně jako hebrejské betulá ovšem v nejmenším nemyslí na to, že by panna mohla porodit bez účasti muže: míní prostě dosud nedotčenou dospělou dívku.
Podle Lukáše
Podání Lukášovo traktuje tuto tradici v předpovědi Ježíšova narození (1,26–38). Anděl tu není poslán za Josefem, nýbrž přímo k panně zasnoubené muži jménem Josef a přímočaře jí oznamuje: počneš a porodíš syna. Na její překvapenou otázku jak se to může stát, vždyť jsem muže nepoznala (vůbec jí tedy nepřijde myšlenka, že by snoubenec mohl být otcem přislíbeného syna) dostane andělovu odpověď: Duch svatý tě na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní.
V celku 1. kapitoly jde zřetelně o Lukášovu kompozici, kterou má – i tak již mimořádné – narození Jana Křtitele být narozením Ježíšovým převýšeno. Zatímco narození Jana je oznámeno otci (1,13), Marii zastíní (srv. Ex 42,34n; Nu 10,34 a další výpovědi o přítomnosti Hospodinově v oblaku) Duch svatý. Zatímco Zachariáš nemůže uvěřit a dostane se mu znamení vlastní němotou (1,18.20), poslušná Marie znamení nepotřebuje a odpovídá slovem plným pokory. Mnohem příměji než u Matouše je tu narození z panny spojeno s tajemstvím Ježíšovy podstaty: dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.
Na tento narativní příběh pak Lukáš navazuje ještě 2,5 – kde Josef putuje do Betléma k daňovému soupisu: s Marií, svou zasnoubenou ženou; a podobně jako Matouš také v rodopisu 3,23 formuluje o Ježíši opatrně syn domnělý Josefa.
Lukášovské spojení s příběhem o narození Křtitele nám otevírá jakési starozákonní preludium křesťanského vyznání o mimořádném narození Ježíšově: mnoho význačných postav dějů Božího lidu se narodilo matkám dlouho neplodným (Izák, Jákob, Josef, Samson, Samuel) – jako by tato okolnost měla avizovat zvláštní Boží záměry s narozeným. Poslední z nich je právě Jan, zvaný Křtitel, Novým zákonem představovaný jako bezprostřední předchůdce Kristův. Tato řada pak Ježíšem vrcholí a je převýšena.
Falešné tóny
V dějinách výkladu se vkradly do této rané křesťanské tradice falešné tóny. Především šlo o neblahý vliv helenistické dualistické spirituality, která tíhla k odmítání tělesného: zrodil se kult panenství a panictví. Tak se příběh Ježíšova narození přesunul z christologie do mariologie. Místo k údivu nad zázrakem vtělení vedl ke zbožné úctě vůči Marii.
Za druhé úpadkem svěžího biblického myšlení narůstalo fundamentalistické ztotožnění zvěsti s faktem. Místo aby nám Ježíšovo zrození z panny bylo svědectvím jeho spasitelné jedinečnosti, stalo se jejím důkazem. Logika byla prostě obrácena. Ranou církev poznání jedinečnosti Ježíše vedlo k vytvoření zbožné tradice o jeho narození z panny; pozdější církev viděla ve zrození z panny argument pro Ježíšovo mimořádné poslání.
Zvěstný obsah
Podaří-li se nám odstranit nános času a neporozumění, co nám podnes tato starobylá tradice říká?
Chce nám dosvědčit tajemství inkarnace – „neslýchané vtělení Krále nebeského“. Je připomenutím nedomyslitelného: skutečný Bůh je skutečně člověkem. Už jsme prošli zkreslením na obě strany: buď nedostatečným doceněním Ježíšova konkrétního lidství, buď oslabením jeho absolutní, božské autority. Obojí se ukázalo scestné a pro církev i víru zhoubné.
Má nám dále připomenout, že nejsme žádnou analogií Ježíše. Inkarnace není aplikovatelná na nikoho jiného. V Božím spasitelném plánu hraje Ježíš roli jedinečnou.
Řeč o zastínění Duchem nám zvěstuje, že Ježíš nepřichází jako produkt historického kontextu. Duch je v biblickém vidění vždy stvořitel nových věcí. V Ježíši Kristu začíná počátek nového dění, které nevyplývá z dosavadního a také v něm nemá pokračovat. Kdo je v Kristu, je nové stvoření (2 K 5,17).
Má odpověď na prvotně položenou otázku tedy zní: Můžeme utěšeně zpívat „narodil se z čisté panny“, jako můžeme statečně vyznávat „jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie panny“ – když víme, co činíme. Vstupujeme pokorně do tradice církve; pokračovat v ní znamená ji věrohodně interpretovat.
Miloslav Hájek
Předneseno 12. 12. 1994 na pastorální konferenci ve Zlíně. Mezititulky Protestant, listopad 1995.