Nakladatel Laichter

Jako šestý svazek Knihovny Listů v nakladatelství Burian a Tichák v Olomouci vyšla útlá a sličná knížka „Laichterovo nakladatelství a projekt České dějiny“. Historickou studii Jiřího Lacha doprovází edice pojednání, dopisů a dokumentů z let 1894–1972, posbíraných z několika českých archivů.

Soubor mne mimořádně zaujal též proto, že jsem v rámci své práce na životopise Jaroslava Šimsy objevila jeho neodeslaný dopis z 2. ledna 1929, který napsal k sedmdesátým narozeninám Jana Laichtera (narodil se 28. prosince 1858 v Dobrušce): „Vážený drahý pane nakladateli,… Bylo by holou nevděčností, kdybych nevyužil této příležitosti a nepověděl Vám, jak velice si Vás a Vaší velké práce vážím … Shodou okolností jsem se už jako kluk stal Vaším nepřímým odběratelem a nikdy nezapomenu na to, jak jsem si za svých šest krejcarů kupoval antikvárně Tolstého knížečku „Učení Kristovo pro děti“. Měl jste pro naše vzdělání význam snad větší než všechny ty universitní přednášky“.

S nejmladším synem Jana Laichtera, Františkem Laichterem se Jaroslav Šimsa blíže seznámil na první konferenci Akademické Ymky v Opočně v létě 1927. Po dvou letech mu napsal: „Chtěl jsem Ti napsat, jaký dojem na mě učinila tenkrát ta návštěva v Dobrušce, když jsme byli na hřbitově, ta starobylost rodu, sláva rodného jména, která zavazuje … pocit bezpečnosti a jistoty rodinného závětří, z patriarchálnosti, z urovnaného života, pohled na solidní byt a dům, na „solidní“ rodinu …, ale hlavní je, že moje úcta k „Vašemu nakladatelství“ od několika let sestoupila z hlavy (tam už bývala od čtrnácti mých let) do srdce …“ „Měl bych také Tobě, při té příležitosti, gratulovat k otci.“

Vydaná publikace sleduje především projekt Jana Laichtera dát v rámci vydávaného „Výboru nejlepších spisů poučných“ českému vzdělanci do rukou Dějiny Čech. V roce 1905 se s žádostí o sepsání tří svazků po padesáti arších obrátil Jan Laichter na Václava Novotného. V roce 1932 po jeho smrti byl odhodlán se svými syny pokračovat vlastními finančními prostředky a vlastním nákladem. Doufal, že by další zpracování a vydávání českých dějin mohlo být podnětem ke spojení „všech povolaných pracovníků české historiografie k jednotné spolupráci na velkorysém díle, jež by se tak mohlo v dohledné době stát branou k poznávání české minulosti“.

Vize Jana Laichtera se nesplnila, třebaže jeho nástupce, František Laichter, na uskutečnění doposledka pracoval. Kdo ví, jestli později nelitoval, že nepřihlédl a nezařídil se podle rady Emanuela Rádla (jehož si velmi vážil), který jako jediný v roce 1932 položil otázku, má-li se v projektu České dějiny pokračovat. V každém případě další uveřejněná pojednání a dopisy jsou více než dokumenty projektu Českých dějin holdem Laichterovu nakladatelství.

Jen namátkou jmenujme: Přepis rozhlasové úvahy Jana Laichtera o nakladatelské práci z roku 1935; nakladatelská závěť Jana Laichtera z roku 1944; bilance činnosti Laichterova nakladatelství v letech druhé světová války; souhrnné rozjímání Františka Laichtera nad osudy nakladatelství po komunistickém převratu; Laichterova nabídka cenných knih a jeho poznámky k likvidaci sbírky.

Publikace je dokladem toho, jak vzrůstá zájem o kulturní dění z doby první republiky, války i poválečných let. Je dokumentací pravdivosti Rádlova postřehu, že „zájem o historii se vrátí, ale nabude docela jiné formy“. Ale je především výzvou těm našim mladým lidem, kteří studují historii. Kolik podnětů je uloženo v těch několika málo dokumentech …

Účast Václava Novotného na projektu českých dějin i výhrady k jeho zpracování by mohly být podnětem ke srovnání se studií Boženy Komárkové, která ve své době nebyla otištěna. (Vyšla ve svazku Tolerance jako podmínka života v nakladatelství Eman v roce 1999: Václav Novotný, str. 63–73.)

V dopise ze 14. prosince 1972 adresovaném též Boženě Komárkové shrnul František Laichter, tehdy už sedmdesátiletý, své celoživotní úsilí. Práce v nakladatelství dávala jeho životu smysl. Jaké drama se tu otevírá za slovy: „Vím, co jsem chtěl vykonat a od čeho jsem byl odehnán.“ Jaká hloubka se otevírá při vzpomínce na otce: „Nebyla to žádná soukromo-komerční věc. Dokázal to už kdysi otec, když Masarykovi, Ottou opouštěnému, nabídl revuální platformu (on nekapitalista, s malými úsporami) a když nakladatelskou činnost nezahájil prodejním šlágrem, ale založením ‚Laichterova výboru nejlepších spisů poučných‘, tedy vědeckými knihami.“ A o sobě píše: „Založil jsem Filosofickou knihovnu, v ní své oblíbené Platonovy spisy, České dějiny jsem postavil s Kroftou na novou bázi, založil jsem reformační Sloupy pamětní, a v době, kdy jste byla nacisty vězněna, o ničem jiném jsem nepřemýšlel, než čím v protinacistickém odboji posílit naše lidi. Ve zbahnělé době druhé republiky sám Krofta mi nabídl památný protihitlerovský spis: „Z dob naší první republiky“, který v prvním půlletí 1939 vycházel pod nosem Gestapa. Zato svůj „Nesmrtelný národ“ Krofta napsal na mou prosbu, aby byla dána odpověď Frankovi, Henleinovi a Pfitznerovi na výtky, že naši dějepisci „neříšsky“ traktují českou minulost. Ano, mohla vyjít řada kvalitních knih … Když otec odcházel z pozemského života, pevně věřil, že další pokračování a rozkvět a niterná kvalita jeho díla je zaručena. Stejně tak jsem s nadějí vyhlížel budoucnost. Vše dopadlo jinak. …Osobně se spolu s mou ženou nepovažujeme za trosečníky. Na váhu byla položena zkouška, zda to, co jsme v mládí vyznávali, byla jen slova nebo závazná hodnota. Věrnosti svědomí a přesvědčení, shodně hlásaného s praxí, dali jsme přednost.“

Jsme dlužni Františku Laichterovi a Laichterovu nakladatelství obdobnou pozornost, jakou mu věnuje vydaná publikace. Jen četbou a studiem příkladů z minulosti se otevře cesta ke vzdělanosti, která nám jediná pomůže najít cestu ze současného marasmu.