Možnost jezdit do zahraničí nám pomáhá v Bělorusku přežít

Rozhovor s Alexandrem Lahviniecem

Alexandr Lahviniec je jedním z mladších představitelů běloruské opozice. Působí jako poradce jediného kandidáta na prezidenta, na kterém se shodne celá běloruská opozice, Alexandra Milinkeviče (viz rámeček). Lahviniec s úsměvem říká, že pro Bělorusko je důležité, aby už nikdy nemělo v čele diktátora. A všem, kdo s Milinkevičem pracují, je jasné, že z něj se diktátor nikdy nestane.

Do Prahy jezdíte často, byl jste i u toho, když Evropská unie v Praze na začátku května oficiálně zahájila projekt Východního partnerství (podrobněji viz rámeček). Která platforma se Vám jeví jako nejvíc perspektivní? Ve kterých oblastech bude chtít běloruská vláda spolupracovat s Evropskou unií?

To se týká té poslední tematické platformy východního partnerství, tedy vztahů mezi lidmi. V Bělorusku je v současnosti celonárodní shoda, že se mezilidské kontakty mají prohlubovat. Ta celonárodní shoda spočívá v tom, že jak celkově společnost, tak i vláda to vnímají stejným způsobem, což je vidět třeba na otázce potřeby snížení vízových poplatků. To je vnímáno jako velmi důležité téma.

To mě přivádí k problematice sankcí ze strany Evropské unie. Jaký postup byste uvítal? Je zmírňování sankcí správný krok? Zpřísňování vízové politiky by tedy asi teď nebyla ta nejlepší cesta …

V současné době se politická linie Evropské unie změnila a v dnešní době se vlastně jedná o dialog mezi Běloruskem a Evropskou unií. Co se týká předchozích vízových sankcí, tak to de facto nebyly sankce v pravém slova smyslu, ale spíš se týkaly zpřísňování vízových procedur.

Zavádění ekonomických sankcí je velmi nejednoznačné, protože pokud by se ze strany Evropské unie vůči Bělorusku uplatňovaly, mohla by nastat situace, že by se Bělorusko dostalo do většího vlivu ze strany Ruska.

Sankce také posloužily současné vládní propagandě, která s oblibou tvrdí, že nás vlastně nikdo nechce a že nám v současné těžké hospodářské situaci nikdo nechce pomáhat.

A co se týká současné situace, domnívám se, že vstřícná politika Evropské unie vůči naší zemi je pro samotné Bělorusko mnohem výhodnější. Vízové restrikce ze strany Evropské unie by mohly být užitečné jenom v tom případě, kdyby se v Bělorusku pokračovalo v represích a kdyby nastala situace, že část běloruských občanů se může dostat do zahraničí, do Evropské unie a nějaká část to má vyloženě zakázáno. To ale není aktuální.

Jak důležité je pro Bělorusy, že mohou jezdit za hranice?

Pro nás je hodně důležité, že můžeme jezdit do zahraničí. Pomáhá nám to přežít v Bělorusku. Otevřené hranice jsou náznakem, že běloruský režim má docela dost problémů. Restrikce se tak v Bělorusku omezily jenom na otázky, které se týkají vysoké politiky.

To je jeden z největších rozdílů oproti sovětské době. V současném Bělorusku je víc svobody.

A jednou z těch nejdůležitějších svobod je svoboda jezdit do zahraničí.

Co se ještě oproti sovětským dobám změnilo?

Důležitým rozdílem od sovětské doby v současném Bělorusku je to, že lidi jsou na tom hospodářsky lépe. Režim se toho snaží maximálně využít a snaží se lidi odvrátit od politických otázek a spíš je nějakým způsobem nasměrovat na konzumentarismus.

Změna režimu v Bělorusku je možná jenom zdola, pokud se toho zúčastní všichni občané Běloruska. Musím ale přiznat, že v současné době nejsou demokratické síly v Bělorusku schopny zorganizovat nějakou soustavnější, systematickou práci s občany. A tím pádem nemohou vyvinout pořádný tlak na režim.

A může to být způsobeno tím, že v Bělorusku – podobně jako třeba na Kubě (i když nechci tvrdit, že situace na Kubě je stejná jako v Bělorusku) – existují zárodky politických stran? Takže opozice není schopna vystupovat jednotně?

Je pravda, že v Bělorusku jsou politické strany a existuje také taková napůl imitace politické činnosti. Vlastně bychom mohli běloruský režim interpretovat jako soft dictatorship. V zemi existuje státní monopol na šíření informací a provozování médií. Vláda využívá zastrašování v ekonomické sféře, zejména se to týká výhrůžek, že lidé mohou být propouštěni ze zaměstnání.

Vláda nedůvěřuje vlastnímu národu, proto vždycky nařídí manipulaci s volebními výsledky. Zároveň se však snaží distribuovat ekonomické prostředky na různých úrovních společnosti, aby mohla zajistit existenci alespoň nějakých sociálních programů.

Ve srovnání s Ruskem má současná běloruská politika mnohem více egalitářský ráz. Část politologů říká, že v Bělorusku existuje jakási sociální smlouva mezi obyvateli a současným režimem. Občané se nezajímají o politické dění ve státě a vláda jim výměnou za jejich nezájem o věci veřejné nabízí sociální garance.

A mohla by v této situaci paradoxně pomoci hospodářská recese?

V současném Bělorusku je situace taková, že vláda převzala veškerou zodpovědnost za dění v hospodářské sféře. Tím pádem cokoliv, co by selhalo v hospodářské sféře, padá na běloruskou vládu.

Hospodářskou recesi v tomto smyslu nemůžeme hodnotit zcela jednoznačně. Pro nás je to vlastně výzva, protože může nastat situace, že recese vynese k moci elity, které budou táhnout Bělorusko hlouběji do Ruska, což je pro nás, demokratickou opozici, samozřejmě nevýhodné.

Pro nás je důležité, aby občané získali alespoň základní povědomí o demokratickém hnutí v Bělorusku, aby věděli, že se ve střednědobém horizontu může situace změnit a že se hospodářská recese nemusí řešit skokem do ruské náruče. V tom vidíme náš současný úkol.

Situace je teď taková, že musíme napomáhat tomu, aby se hospodářská situace nějakým způsobem řešila. V této konkrétní situaci a sféře je dokonce možný i jistý kompromis se současnou vládou.

Nemůžeme hodnotit současnou běloruskou vládu a říkat, že všechno, co dělá, je špatně a všechno, co děláme my, je dobře. Občané mají vědět o tom, že sice kritizujeme vládu, ale že jde o víc než jen kritický postoj vůči té vládě. My jsme schopni nabídnout alternativu. Musíme ukazovat našim občanům, že jsme schopni v tomto státě vládnout, že když se dostaneme k moci, nebudeme jednat neprofesionálně a povedeme zemi správným směrem.

Letos je to patnáct let, co je Lukašenko běloruským prezidentem. Můžete postihnout, v čem je největší rozdíl mezi momentem, kdy se dostal k moci, a současností?

Co se týká médií v Bělorusku, tak tam je to jednoznačně zhoršení situace. Co se týká lékařství nebo školství, tam vláda jistým způsobem garantuje alespoň nějakou minimální úroveň. Ty oblasti, které se změnily k lepšímu, které jsou na tom lépe než v roce 1994, jsou jakoby na okraji pozornosti režimu. Takže není jasné, jestli k jejich zlepšení přispěl režim, nebo jestli to bylo právě naopak, a ke zlepšení došlo, protože do nich režim vůbec nezasahoval.

V současném Bělorusku existují instituce nezávislého konstitučního státu. Tyto instituce fungují poněkud autoritářsky, ale důležité je, že jsou. Důležité je také to, že většina Bělorusů si myslí, že nezávislost je pro nás potřebná a nejdůležitější.

Ještě se zeptám na situaci v běloruské opozici. Vy jste říkal, že obyčejní lidé se teď mohou chovat svobodněji. Jak se ale žije v opozici?

Je pravda, že v Bělorusku, pokud je někdo v rodině politicky angažovaný a účastní se politického dění ve státě, tak ze strany vlády může být vyvíjen tlak na příbuzné. Obzvláště se to týká situací, kdy se děti angažují v politice a jejich rodiče pracují. Pak se často dělají takové pohovory na pracovištích rodičů o tom, že to, co dělají jejich děti, není dobré a že by to mohlo mít důsledky.

Je také pravda, že ti mladí lidé, kteří jdou do politiky, musejí být naprosto perfektní v tom, co dělají, aby pak nemohli být vládou snadno vydíratelní. Například právo každého studenta na protest – pokud jakýkoliv student vyhodnotí situaci tak, že jsou jeho práva porušována, může protestovat. Ale pokud administrativa univerzity, na které dotyčný student studuje, přijde na to, že student má například během studia špatné studijní výsledky, nebo že nedodržuje studijní řád, tak v povědomí ostatních Bělorusů nejde o protestní činnost (s jistým mladickým romantickým elánem), ale o flákače, který pořádně nestuduje.

Na individuální úrovni je to vždy těžké rozhodnutí, protože lidé cítí vlastní bezmocnost před státním aparátem. Naprosto evidentní je to potom v menších městech nebo na vesnici, kde si člověk nemůže získat žádnou alternativu, nemůže jít pracovat jinam, když ho jednou vyhodí.

Poslední dobou se zmenšilo množství případů, kdy byli studenti vysokých škol vyhazováni z univerzit. Stalo se to proto, že tito studenti dostávají nabídky studovat na univerzitách v Polsku a v Česku nebo ještě někde jinde. Toto je něco, co pomáhá zmenšovat strach v širší společnosti. Je zcela nepochybné, že mezinárodní solidarita a podpora je hodně důležitá, ale musíme ji nějakým způsobem posílit i vnitřní solidaritou přímo v Bělorusku.

V Česku teď vládne úřednická vláda. Odstupující ministr pro evropské záležitosti a ministr zahraničí Alexandr Vondra a Karel Schwarzenberg, měli k Bělorusku velmi citlivý a vnímavý vztah. Počítáte s tím, že s nimi bude běloruská opozice spolupracovat i po tom, co opustili ministerské posty?

Určitě. Alexandr Vondra a Karel Schwarzenberg jsou dlouholetí přátelé Běloruska a my doufáme, že se naše kontakty budou nějakým způsobem vyvíjet dál. Je to vlastně normální situace pro demokratickou zemi, že se mění vláda. Pro nás jsou kontakty s lidmi, kteří jsou přáteli Běloruska a mají nějakou váhu také na evropské úrovni, hodně důležité, protože potom zní naše hlasy po celé Evropské unii mnohem hlasitěji.

Děkuji Vám za rozhovor.

Díky za pozvání.

Rozhovor vedla Magdaléna Trusinová, původně vznikl pro ČRo Rádio Česko.