Christopher Nolan: Inception
Nový film Christophera Nolana Inception (česky spíše Vnuknutí než Počátek) zdvihl nejen letní návštěvnost kin, ale také vlnu reakcí v blogosféře a v internetových diskuzích. Podobné vlny nebývají poháněny pouze propracovanými efekty, akčními scénami nebo neobvyklým námětem. Zdá se, že zde musí být ještě jakýsi jiný spodní proud. Možná má cosi společného s vrstvením. Děj filmu se totiž postupně rozštěpí do pěti různých úrovní (realita / 3 roviny snění / limbus), které probíhají zároveň.
Dokážu si představit, že na někoho film působí jako nepřehledný zmatek – ve mně ale rezonoval s důvěrně známou zkušeností. Život v soukromí, v rodině, s přáteli, ve škole či v práci, popřípadě v církevním prostředí může být roztříštěný již sám o sobě. Když se k němu ještě přidá „realita“ multimédií, internetu, sociálních sítí nebo dalších virtuálních podprostorů, je již zaděláno na pořádný zmatek. V jeho hlubině se pak někdy vynořuje myšlenka, první vnuknutí Nolanova filmu – tvůj svět není skutečný. Taková myšlenka není jen filosofickou hříčkou. Je to zoufalá patologie člověka, který se ztratil při surfování na rozličných vrstvách svého světa. Náhle zjišťuje, že už přesně neví, odkud se tu vzal (což je dle Nolana typický prvek snové reality), – nezná svoji historii, nemá příběh, zakouší jen klipové těkání obrazů, životních rolí a rovin.
Snad právě proto nás fascinuje tento zvláštní typ hrdiny, který nebojuje proti jasně označenému zlu, ale který se při všem, co dělá, snaží především rozlišit skutečnost od snu. Je to Odysseus plující k vysněné realitě. Mate vás sousloví vysněná realita? Stejně dvojznačné je i vyústění Nolanova filmu. Dom Cobb se nakonec vyrovnává se svým pocitem viny a vrátí se ke svým dětem. Možná je to opravdu tak, možná jde o další propracovaný sen – Cobbovi je to ale již každopádně jedno. Je zde spokojen, je to skutečnost, po které toužil.
Tato postmoderní koncovka putování za realitou pěkně nahrává názoru, který v současnosti nabývá obliby. A sice – reálné je to, co za reálné pokládáme, aneb každý svého světa strůjcem. Pokud jsme bohové, jak praví rozličná novopohanská učení, pak skutečně (sic!) nemá smysl realitu hledat, ale tvořit. Pokud ovšem, jak věříme a vyznáváme, realita nebo lépe Skutečný hledá nás, je vše úplně jinak.