V neděli 13. února jsme se sešli před velvyslanectvím Ukrajiny, abychom formou modlitby vyjádřili naši solidaritu s Ukrajinou. Nebylo to ale naše první setkání na podporu Ukrajiny. Podvakrát jsme se sešli před ruským velvyslanectvím s vlajkou Ukrajiny, ovšem pouze neformálně, v malé skupině lidí. I tak, jak vyplývá ze zákona, na každé setkání dorazila policie. Při druhém prověřování se nás jeden z policistů zeptal, proč to neuděláme oficiálně. A tak proč ne. Oslovili jsme Tomáše Trusinu, ten nás spojil s Mikulášem Vymětalem a během čtrnácti dnů jsme naplánovali nedělní setkání. A protože jsme to nechtěli pojímat jako klasickou demonstraci a věříme v sílu modlitby, vznikla Modlitba za Ukrajinu.
Začali jsme před ukrajinským velvyslanectvím, kde nás přivítal ukrajinský velvyslanec v České republice Jevhen Perebyjnis, po něm promluvil Tomáš Trusina a Mikuláš Vymětal pronesl první modlitby. Zaznělo i poděkování české vládě za to, že stojí na straně národa, jehož suverenita a svoboda je ohrožena.
Asi stodvacetičlenná skupina účastníků se v poklidu přesunula před velvyslanectví Ruské federace. Zde vystoupila statečná a krásná Věra Roubalová. Na její slova nečekaně navázal Hayato Okamura, který podobně jako ona zmínil paralely s rokem 1938. Mikuláš Vymětal a studentka evangelické teologické fakulty Maria Sinko původem z Ukrajiny přečetli svědectví národnostních menšin žijících v Rusku. Na závěr zazněly zpěvy Taizé a setkání jsme ukončili ve Stromovce, kde jsme vytvořili srdce ze svíček a každý zde mohl pronést svoji modlitbu za Ukrajinu. Silným okamžikem byla modlitba Otče náš pronesená v ukrajinštině manželským párem, který se zúčastnil shromáždění.
Celé setkání se neslo v poklidném duchu a přátelské atmosféře. A podobně jako ukrajinský velvyslanec Jevhen Perebyjnis, který hovořil o tom, že je Ukrajina připravena se bránit, ale doufá, že to nebude potřeba, i my věříme, že modlitby budou vyslyšeny a mír zůstane zachován. Pokud tomu tak nebude, budeme pokračovat v dalších setkáních či jiných aktivitách na podporu míru na Ukrajině. Na tomto místě chceme také poděkovat Štěpánovi a Tereze za dokumentaci akce, Oskarovi a Aničce za organizaci a Policii ČR za přívětivý doprovod a podporu. A především děkujeme Vám všem, kteří jste přišli nebo nás podporujete.
Marie Jílková
Napřimte se a zvedněte hlavy
Žít dlouhou dobu v míru bez přímé zkušenosti s válkou má skryté úskalí. Tak, jak ze společnosti postupně mizí přímí pamětníci války, mizí i vnímavost k tomu, co běsnění války dokáže se společností udělat. A s tím mizí i citlivost a odpovědnost, která se naléhavě ptá: Kde je třeba se angažovat? Za koho se postavit? Sám jsem se narodil pouhých šestnáct let po skončení II. světové války, zažil horkou fázi sovětské okupace, sledoval zvěrstva vlny občanských válek při rozpadu Jugoslávie, konflikt v Čečně a zrovna tak i obsazení Krymu a separatistické boje na východě Ukrajiny – a přece opakovaně zjišťuji, že podvědomě považuji naše zdejší poměry bez války za něco samozřejmého. (Nakolik se na tom podepsal „bolševický boj za mír“, tím vás nebudu zdržovat, byť tenhle propagandistický um obracet významy slov a manipulovat tím důvěřivé lidi dovádějí v té velké zemi na východ od Ukrajiny zřejmě ke stále větší dokonalosti). S přáteli a lidmi poučenějšími než já vedeme napínavé rozhovory, jak moc je riziko ruského vpádu na Ukrajinu reálné. Po všech těch srovnáních nesrovnatelného jako je porovnávání sil ukrajinské a pětinásobně silnější ruské armády, nebo četbě politických analytiků mne o reálnosti této hrozby přesvědčil rozhovor s vedoucím novinářem ze skupiny Bellingcat (to jsou ti investigativci, co mj. odhalili kdo způsobil výbuch ve Vrběticích) – a sice, že Putinova odhodlání vpadnout na Ukrajinu a jeho iracionality se bojí už i oligarchové z Putinova okolí.
Co za takovéto situace dělat? Víra (křesťanská) mne vede k tomu nerezignovat. Nestáhnout se. Když Ježíš mluví o tom, jak bolestně a krvavě do lidských životů dopadá válečné násilí, říká „napřimte se a zvedněte hlavy, protože vaše vykoupení je blízko.“ (Lk 21) Neříká to nastoupeným řadám křesťanských těžkooděnců, nežehná zbraním, ale inspiruje a vyzývá spolehnout na duchovní moc, které se říká spasení, což si pro sebe
v tuto chvíli můžeme přeložit jako solidarita. Boží solidarita s ohroženými. Odtud plyne spolehnutí na moc solidarity a taky třeba modlitby. Proto jsme vás pozvali na toto shromáždění. Nechceme šířit ducha paniky ani nenávisti vůči všemu ruskému, ale v žádném případě nechceme souhlasně přikyvovat těm, kdo rezignovali, nebo dokonce šíří různé dezinformace a lži o tom, kdo je v této chvíli a tomto konfliktu agresorem.
Nehodláme zůstat před hrozícím válečným násilím hypnotizováni jako myš před kobrou, ale chceme dát najevo, hlasitě a veřejně, že nám nejsou lhostejné ani vzdálené úzkosti ohrožených – bolest matek, které ztratily či mohou ztratit syny, děs rodin, které náhle ztrácejí domovy, anebo již po 8 let žijí v trvalé nejistotě. Že nezůstáváme necitelní k tomu, co válečné poměry udělají s dětmi, které v nich vyrůstají. Že vnímáme rozvrat, který válečné poměry působí. Třeba i tím, jak rychle vynesou nahoru ty příliš schopné či všehoschopné, udělají z nich (třebas i zaslouženě) na chvíli hrdiny, ale už se zamlčí či retušuje, jak jim ty válkou zdivočelé poměry daly příležitost krvavě se projevit.
Lidé z Ukrajiny v této zemi již dlouho a ve velkém počtu žijí. Pracují tu, často za podmínek, za nichž by Češi nedělali ani se neuživili. Užíváme plody jejich práce, ale jinak jako bychom o nich a jejich problémech nechtěli slyšet. Tímto shromážděním chceme jasně deklarovat, že nám na bezpečí jejich země záleží. Že se jim, alespoň symbolicky, stavíme po bok v jejich úzkostech a že je podporujeme. Proto se chceme třebas i nahlas ptát naší vlády, co je ochotná pro lidi z Ukrajiny udělat, zda vedle dodávek dělostřeleckých granátů podpoří víc neziskovky, které tam pracují. A především, zda je v případném konfliktu ochotna otevřít hranice většímu počtu uprchlíků (když pro Syřany, Iráčany či Afghánce toho v posledních deseti letech zdejší vlády udělaly tak málo). A protože věříme ve smysl solidarity, sounáležitosti s ohroženými, chceme se za ně i přimlouvat. Vytvořit prostor, kde v době ohrožení a tísně budeme stát jedni při druhých. Před tváří nebeského Otce, ale právě tak i před tváří mocných tohoto světa.
Tomáš Trusina
„Hlavně, aby nebyla válka“
Blog rádia Echo Moskvy zveřejnil 30. ledna „prohlášení zastánců míru proti válečné straně v ruském vedení“, které již podepsalo na pět tisíc lidí napříč různými sociálními skupinami. Otiskujeme je jako výraz podpory všem, kdo v samotném Rusku zaujali občansky odpovědný postoj. Příval znepokojivých informací o možné ruské invazi na Ukrajinu je čím dál intenzivnější. V Rusku se objevují zprávy o chvatném najímání žoldáků a přesunech pohonných hmot a vojenského vybavení na území ukrajinských regionů Doněcku a Luhansku. Ukrajina v reakci rychle zbrojí a NATO posílá do východní Evropy další vojenské jednotky. Napětí se neuvolňuje, ale naopak stále narůstá.
Ruští občané a občanky se stali rukojmími ruské zahraniční politiky, která se mění ve zločinný avanturismus. Jsou nuceni žít v nejistotě, jestli nepropukne velká válka, ale kromě toho čelí i výraznému růstu cen a slábnutí státní měny. Potřebují Rusové a Rusky takovou politiku? Chtějí válku a jsou ochotni zaplatit cenu, kterou s sebou nese? Dali své vládě oprávnění, aby si s jejich osudy takhle zahrávala?
Ruských občanů a občanek se nikdo na nic neptá. Nevede se žádná veřejná debata. Ve státní televizi se objevuje jediný úhel pohledu – těch, kdo si válku přejí. Státní televize vysílá přímé hrozby vojenským zásahem, agresivně útočí na Ukrajinu, Ameriku a západní země. Nejnebezpečnější ale je, že se válka prezentuje jako přijatelný a nevyhnutelný vývoj situace. Snaží se lidi podvést a zmanipulovat, vnutit jim ideu svaté války se Západem místo rozvíjení vlastní země a zlepšování životního standardu jejích občanů a občanek. O tom, co bude válka stát, se nemluví, ale tuto vysokou a krvavou cenu zaplatí obyčejní lidé.
My, odpovědní ruští občané a občanky a patrioti a patriotky, apelujeme na politické vedení této země. Otevřeně a veřejně se stavíme proti Straně války, která se v rámci ruské vlády utvořila.
Mluvíme za ty ruské občany a občanky, kteří nenávidí válku a za zločin považují už samotné vojenské výhrůžky a aktuální zločinnou zahraničně politickou rétoriku.
Nenávidíme válku, zatímco pro vás je to něco přijatelného. Stojíme na straně míru a prosperity pro všechny ruské občany a občanky, zatímco vy si kvůli své politické agendě zahráváte s jejich životy a osudy. Lžete lidem a využíváte je, zatímco my jim říkáme pravdu. Za Rusko nemluvíte vy, ale my, protože národy Ruska ztratily v minulých válkách miliony životů a už desítky let se drží hesla „Hlavně, aby nebyla válka“. Copak jste zapomněli?
Náš postoj je jednoduchý: Rusko nepotřebuje válčit s Ukrajinou a Západem. Nikdo nás neohrožuje, nikdo na nás neútočí. Politika postavená na myšlence takové války je nemorální, nezodpovědná a zločinná a není možné ji ve jménu národů Ruska realizovat. Taková válka nemůže mít žádné legitimní ani morální cíle. Jediným přijatelným postojem naší diplomacie musí být jednoznačné odmítnutí takové války.
Válka je v rozporu s dlouhodobými ruskými zájmy, ale především ohrožuje samotnou existenci Ruska. Pomatené snahy politického vedení země zavléct nás do takové situace nutně povedou k tomu, že v Rusku vznikne masové protiválečné hnutí. Do tohoto hnutí se všichni zapojíme.
Uděláme všechno proto, abychom této válce zabránili, nebo ji zastavili.
https://echo.msk.ru/blog/echomsk/2972500-echo/
Z anglické verze přeložil Jan Škrob.