Misie a džihád

Číslo

Po protestu proti iniciativě „30 dní modliteb za islámský svět“ mně byla položena otázka, zda bych mohl blíže specifikovat svou představu křesťanské misie mezi muslimy a muslimského džihádu a zda nedávám obě tyto skutečnosti sobě na roveň.

Považuji za nutné oddělit od sebe dvě věci:

1. křesťanskou misii jako vnitřní záležitost křesťanů

2. vztah křesťanů vůči muslimům, resp. jiným náboženstvím v současnosti

1. 

Už se mi několikrát přihodilo, že od tradičních zastánců misie a evangelizace jsem byl podezírán, že jsem rezignoval na tuto složku křesťanského sebeuvědomění a sebeuplatnění. Je to spíše nedorozumění. Pravdou je, že nemám tato dvě slova příliš v oblibě pro jejich trestuhodnou devalvaci v minulosti i pro jejich chabou náplň v přítomnosti. Nicméně ve svém povolání faráře mám snahu koncipovat velmi širokou otevřenost našeho sboru, že by se hodilo užít i přívlastku „misijní“.

Ale naše téma má zásadní povahu. Vycházím z tzv. dějinněparadigmatického pojímání křesťanství, církve, teologie. To znamená, že naše křesťanská tradice má a měla za uplynulých dva tisíce let několik zcela konstantních složek: Např. autoritu Písma svatého, pospolitost církve, bohoslužbu, poměr k světským záležitostem, misii apod. Jsou to konstanty, které ovšem – protože křesťanství je ze své podstaty dějinné – procházejí v dějinách přiměřenými modifikacemi a interpretacemi. Takže co se týče misie: Jestliže paradigma prvých tří čtyř staletí vykazovalo misii bezbrannou, trpitelskou, mučednickou, poté pak apologetickou, středověký typ misie byl oproti tomu teritoriální, univerzalistický a inkviziční. Začátek misie v moderní době byl odpudivě konkvistadorský a vyhlazovací, konec misie v moderní době je imperiální, koloniální, europeizující. Co teď a co dál?

Ptáme se na podobu misie v postmoderním dějinném paradigmatu. A musíme odpovědně hledat novou verzi misie, která by byla úměrná současnému stavu světa. A tady jsme možná u toho, oč se můžeme opřít. Podle mne současná a příští misie nemůže být laděna do „nové evangelizace Evropy“ ve smyslu výzev Jana Pavla II., ale ani duchovní „amerikanizací“ našich zemí a kultur Třetího světa, jak by to chtěly mnohé, zejména evangelikální a letniční misie protestantské.

To první, co by měli křesťané učinit a co důkladně dosud neučinili, je pokání za misii a evangelizaci v minulosti. Pokání by se slušelo učinit jak vůči vlastnímu tradičně „křesťanskému“ prostředí Evropy, tak mnohem důsledněji vůči lidu a národům původně nekřesťanského světa. Opovažuji se říci, že po dvou tisíci letech misie by nám křesťanům slušelo spíše dva tisíce let misijního moratoria. Měli bychom misijně prohlubovat a zvládat sami sebe a nikoli misijně atakovat ostatní lidi kolem nás. V našem křesťanském uvažování jsme si složitou situaci zjednodušili tím, že jsme lidi naší kultury rozdělili na dva protichůdné tábory: násvěřící a jenevěřící. Problémem se však stal celý nenáboženský typ naší kultury – něco tak historicky unikátního – na což nelze reagovat tradiční misijní a evangelizační horlivostí. Čelíme totiž skutečnosti, že během uplynulých staletí evangelium už naším územím prošlo, dokonce zde zdomácnělo, ale nakonec s tím výsledkem, že většina našich spoluobčanů vědomě či už neuvědoměle zanevřela na křesťanství i církve. Rozdělení na věřící a nevěřící, což bývá i oporou naší misie, není vůbec přesné a je zavádějící svou černobílou jednoznačností.

Pokud mluvíme o misii a evangelizaci v naší zemi, pak u „nevěřících“, kteří nás slyší, to vyvolává obavy, strach, nepříjemné pocity, ale i zdrženlivost a rázný odpor, protože se cítí být ohrožováni něčím, co může zpochybnit jejich identitu i sebespokojenost. To znamená, že taková misie v našem „pokřesťanském“ prostředí se stává strašákem a nikoli radostným poselstvím o spáse. Náš misijní aktivismus vyvolává nedůvěru vůči nám a převrací naši důvěryhodnost v nevěrohodnost. Proto každý, kdo není totéž, co my křesťané, měl by mít jistotu, že z naší strany nebude otevřeně ani rafinovaně atakován, až by nakonec podlehl naší vychytralosti a nesmlouvavosti. Jako farář chci, aby všichni moji necírkevní přátelé si byli jisti, že mé přátelství k nim není motivováno tím, že z nich chci učinit další křesťany, kteří přece jen nakonec podlehnou mé úspěšné misii.

Podle Mt 28,19–20 nás Ježíš vyzývá: jdouce, učte všecky národy, křtíce je – ale pozor! – učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. Nic proti tomu, aby křesťanští misionáři nesli i dnes mezi všecky národy (tedy i mezi muslimy) Ježíšovo „kázání na hoře“ v jeho jednoznačnosti a radikálnosti. Ale historická zkušenost nás dosud poučovala o tom, že jsme zanášeli do širého světa především apokalyptické hrůzy popisované v bibli.

Misie nového dějinného paradigmatu nemůže mít za svůj programový cíl a jako svou promyšlenou strategii „vytváření“ křesťanů mezi těmi a z těch, kteří dosud křesťany nejsou. Misii si dokážu představit jako nezištnou službu a pomoc všem, kteří ji potřebují v ohledu duchovním i materiálním, aniž by bylo předem transparentní, že to máme v popisu práce jako uloženou povinnost své víry. Misie v pluralitním světě dneška zřejmě nebude moci usilovat o nic více, než o předkládání vlastních duchovních zkušeností do svobodně otevřeného prostoru, a to bez netolerantního vnucování vlastní doktríny ostatním zde přítomným. Přál bych si, aby se nekřesťané stávali křesťany ne kvůli psychologicky vychytralé a marketingově zdařilé propagandě, ale jakoby zdánlivě sami od sebe, svým vnitřním nahlédnutím, neboli – jinak řečeno – pouhým vanutím Ducha svatého.

Pozorování mě poučuje, že křesťanství nejen v minulosti, ale také v současnosti trpělo a trpí misijním traumatem. Praktikovaná misie a evangelizace se jeví spíše jako příznak choroby než jako projev zdravého křesťanského ducha i těla. To vysvětluje přímou úměrnost mezi tím, jak největší misijní a evangelizační horlivost a expanze nesou s sebou tu nejprimitivnější, nejpokleslejší, kýčovitou, až i přiblblou verzi evangelia. Je to typ misie, která je pro každého soudného člověka karikaturou evangelia i misie samotné.

Pokud si nezjednodušujeme svůj obraz světa na černobílou plochu, ale respektujeme globální svět s pluralitou kultur a náboženství, pak nová misie musí být tolerantní, dialogická, pneumatická, a nikoli exkluzivní, extenzivní, agresivní, rafinovaná a populistická.

2. 

Vztah křesťanství k jiným náboženstvím může mít a má řadu teoretických modelů. V historii byl většinou podmiňován mocenskopoliticky. Převažoval model vzájemně likvidační, a sice buďto silou meče, nebo silou ducha. Takže kvůli spáse těch druhých byli ti druzí v jejich vlastním zájmu zabíjeni nebo obraceni na pravou víru vítězů. Opačným extrémem byl a je náboženský synkretismus, kdy se vezme odevšad sympatická troška a vytvoří se mlhavý, vykonstruovaný náboženský systém. Proto schůdným a přesvědčivým modelem pro vztahy mezi náboženstvími se zdá být tzv. mezináboženský dialog, kde je zachována identita každého subjektu, ale zároveň je nabízena vzájemná vstřícnost, a to nejen v zájmu zdvořilostní tolerance, ale i kvůli vlastnímu obohacení ze strany těch druhých a kvůli naléhavosti společně řešit řadu problémů soudobého světa.

To znamená, že my křesťané máme své bližší, vzdálenější i hodně vzdálené náboženské příbuzné. Nejblíže nám jsou židé, po nich muslimové. Pak následují náboženství Východu, až nakonec náboženství domorodá.

Biblicky orientovaný křesťan si musí pochopitelně položit otázku – co s nimi? O židech se mluví v Novém zákoně výslovně, ale jinak u Pavla a jinak u Jana, nehledě na to, že někdy jde o židokřesťany a jindy o židy ortodoxní. Historický výskyt muslimů a islámu už je pro křesťany vážným teologickým problémem, o němž se v bibli nic nepíše. Ostatní světová náboženství podobně jako tradice řecké filosofie nejsou vůbec v ohnisku biblické pozornosti. Aplikovat pojem „pohanství“ na všecko ostatní, co není kristovské nebo křesťanské, je zásadním nepochopením biblického pojmu „pohan/pohanství“, protože v rozsahu biblické historie ještě neexistuje žádný přesně vymezený fenomén křesťanství. A cožpak neúpěl pod tíhou vlastního pohanství především vyvolený Boží lid – Izrael?

Setkání s jinými náboženstvími, poskytujícími svým věřícím hlubokou víru a zbožnost, je platformou, která přesahuje limitovanou výslovnost a doslovnost bible, ale zároveň se ukazuje, že právě z bible můžeme čerpat bohatou inspiraci k odpovědím na mnohé z těchto otázek a že zde můžeme objevovat texty, které jsme dosud vnímali velmi úzkoprsým a soběstředným pohledem, ačkoliv jsou nesmírně otevřené a vstřícné na mnoho stran.

Podstata problému není v tom, zda dáme či nedáme na roveň křesťanskou misii a muslimský džihád. Džihád stejně jako misii lze interpretovat a realizovat jak tolerantně, dialogicky, tak militantně, monologicky, což se ostatně dělo i děje na obou stranách. Jestliže muslim žijící v naší „křesťanské“ zemi má vizi islámu panujícího po celém světě, má nepochybně i křesťan v přísně muslimské zemi svou vizi království Božího po vší zemi. Otázka zní, zda mají o své vize bojovat a vzájemně se za ně zabíjet, anebo zda mohou jeden vedle druhého a po svém očekávat, vyhlížet a jeden s druhým je pokojně sdílet. Jako křesťan vím, že království Boží na zemi není totéž co islám po vší zemi, a předpokládám, že muslim sdílí totéž ze své pozice. Ale to nejdůležitější spočívá v tom, aby záměrem mé misie nebylo učinit z něj křesťana, stejně tak aby záměrem jeho džihádu nebylo učinit ze mne muslima. Misie a džihád mají tedy společné cíle a uplatňují podobné metody, ačkoliv jejich náboženská východiska jsou samozřejmě odlišná.

Jako členové většinového křesťanského náboženství v naší zemi měli bychom být nápomocni k tomu, aby menšinové obce islámské, ale i menšinové obce židovské měly plnou svobodu a publicitu k veřejnému vyznávání své víry. Aby se necítily diskriminovány či ohrožovány ze strany jak křesťanských církví, tak naší nenáboženské, sekularizované společnosti. Aby se nemusely se svou vírou skrývat, aby se nás křesťanů i ostatních nemusely bát. Aby nám otevřeně mohly přinášet své poselství, s nímž se sice ztotožňovat nemůžeme, ale které nás možná může provokovat ke zkvalitnění naší vlastní víry.

Samozřejmě že nemůžeme odhlížet od úděsné reality náboženské nesvobody v mnohých islámských zemích. Ovšem zlá realita zde panující nemůže legitimovat „zlou“ křesťanskou reakci, ospravedlňovat případné „zlo“ samo. Proto misie a evangelizace jsou a zůstávají především naším vnitrokřesťanským problémem, nezávislým na cizích postupech a reakcích.

Pokud jsem protestoval „proti zneužívání modlitby a urážlivému postoji k jinověrcům“, netušil jsem ještě, co obsahuje průvodní propagační materiál k modlitební iniciativě „30 dní“. Dodatečně se potvrzuje, že můj protest byl a je zcela legitimní. Vybírám odtud několik příkladů:

Modleme se

– za lidi, kteří muslimy evangelizují navazováním přátelství

– aby muslimové, kteří se nadpřirozeně setkávají s Bohem, byli rychle přivedeni ke zralým křesťanům

– aby se Uzbekům v Afganistanu Bůh zjevil nadpřirozeně

– za spásu (rozuměj křesťanskou) islámských vůdců a mužů ve vlivných pozicích

Jestliže iniciativa „30 dní“ vybízí k modlitbě za muslimské studenty, aby našli Krista, když studují mimo domov, jak v zahraničí, tak ve své zemi, musím připustit a sotva co namítat proti opačné iniciativě, která by pobízela k modlitbám za křesťanské studenty, aby našli Proroka, když studují mimo domov, zvláště v islámské zemi. To ale znamená, že se toho příliš nezměnilo od časů křižáckých výprav a tureckých nájezdů, kromě volby zbraní: Nebojuje se šavlemi, ale modlitbami. Lidé na obou stranách se nezabíjejí tělesně, ale duchovně.

Obával jsem se, že to, co mezinárodní svět okusil a stále okouší jako „bosenskou politiku“, mohla by zdejší křesťanská ekuména ve své nezanedbatelné části aplikovat pro sféru náboženskou jako zcela samozřejmou „bosenskou teologii“. Tím chci říci, že ačkoliv jistě i my křesťané usilujeme o plnohodnotný vstup mezi západoevropské státy, zdá se, že duchovně a svou exkluzivisticky pojímanou vírou se přece jen zapomínáme kdesi v hloubi Balkánu.

Pokud tradičně trváme na svém, pak jako křesťané bychom se nemuseli vzdávat misie, ale ani muslimové by se nemuseli vzdávat džihádu.

Ale – a modleme se třeba i za to – nechť jsou to misie a džihád intenzivní a nikoli extenzivní. Aby naše nepřímé působení navenek vůči jinověrcům bylo určováno naším přímým působením dovnitř mezi „domácí víry“. Aby muslimové v západních zemích byli svou opravdovou zbožností příkladem pro sekularizované a demoralizované západní prostředí. Aby křesťané ve svých zemích, případně v islámských zemích, inspirovali muslimy k otevřenosti, toleranci, humanitě – k radosti Kristově i Prorokově a k chvále Boha i Alláha či Boha-Alláha.