I. Židovské pojetí
Misii v onom zúženém slova smyslu, podle něhož jde o získávání stoupenců určitého náboženského směru, dnešní Židé většinou nekonají. Souvisí to s tím, že kromě individuálního života a praxe víry je v židovství důležitá především přináležitost k lidu Izraele. Tato přináležitost má jistě směřovat k životu v poslušnosti Zákona (Tóry), neboť to je vlastní „misí“ Izraele, avšak již sama tato přináležitost se smí dovolávat Hospodinovy volby (z mnoha míst zmiňme zcela jednoznačné: Tebe si [Izraeli] Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech národů, abys byl jeho národem, zvláštním vlastnictvím. Dt 7,6) a v pohledu jednotlivého Žida je rodovou daností, která jej „etnicky“ spojuje s celkem židovského národa (Všechen Izrael má podíl na budoucím věku. Mišna, traktát Sanhedrin X,1). Ostatní nežidovské národy, pokud jsou vzaty na vědomí ještě předtím, než na konci věků poputují jako užaslé diváctvo na Sión, se mají v tomto pojetí držet svého údělu (Cizinci, kteří žijí mimo zemi Izraele, nejsou modláři, nýbrž jednají podle zvyku svých otců. Babylónský talmud – dále jen BT, traktát Chulín 13b). Teologickým řešením jejich údělu je koncept sedmi tzv. noemovských přikázání, která mají Nežidé dodržovat (1. dbát o zákonnost, 2. nedopouštět se rouhání Hospodinu, 3. modloslužby, 4. smilstva, 5. vražd, 6. krádeží a 7. porcování zvířat zaživa. BT, Sanhedrin 56a.).
Na přelomu našeho letopočtu byl ovšem zřejmě misijní ohlas židovství značný, a to především v řecky mluvících kruzích. Filón Alexandrijský i jiní židovští apologeti této doby představují ve svých spisech židovství jako odpověď na nejlepší směřování helénistické společnosti. V 8. stol. n. l. se k židovství obrátil kavkazský kmen Chazarů. Později však převážil spíše zdrženlivý přístup k proselytismu. Individuální konverze jinověrců nejsou vyloučeny, nejsou ale nijak zvlášť vítány. Misijní úsilí některých chasidských skupin (např. lubavičských chasidů) se soustředí především na sekulární Židy.
II. Křesťanské pojetí
Pro křesťanskou církev se naopak záhy stal směrodatný přístup formulovaný apoštolem Pavlem: „Nemohu se chlubit tím, že evangelizuji; nemohu jinak, běda mně, kdybych neevangelizoval“ (1 K 9,16). Pavel pochopil oběť a vzkříšení Ježíše Krista jako evangelium, zvěst o nové možnosti vztahu s Bohem, vztahu, který představuje jedinou možnost záchrany (spásy) při nadcházejícím dni soudu. Na straně člověka lze spásu přijmout vírou, spolehnutím na rozhodující platnost Kristova příběhu pro osobní příběh každého člověka. Pavlův důraz na Boží soud a vysvobození v Kristu je obdobou důrazu, který sám Ježíš kladl na Boží království, které s ním – Ježíšem – přichází a otřásá všemi domnělými jistotami. Boží království a spása v Kristu se brzy v pojetí kristovců stávají skutečnostmi důsažnějšími, než je vyvolení Izraele k jeho specifické cestě. Právě zde pak nastal spor s mnoha židokřesťany, kteří nechápali, jak je možno učinit krok uvěření v Ježíše Krista a neučinit současně krok přijetí cesty Izraele, jemuž byl přece mesiáš poslán.
Mezi křesťany ale převážilo Pavlovo pojetí, a koncem prvního století tak již nikdo nepovažuje křesťanskou církev za jeden z proudů uvnitř židovství. Ti, kdo uvěřili evangelijnímu poselství, vytvářejí církev, nové společenství věřících. Na apokalyptikou rozšířeném horizontu totiž odpovídá kosmický dosah Kristovy oběti všeobecné propadlosti lidstva hříchu a vstupem na tento horizont je individuální krok víry. Misie proto představuje nejlogičtější křesťanovu odpověď na tento stav věcí a výzva k ní se stává ústrojnou součástí křesťanovy totožnosti. Zásadně na tom nic nemění ani pozdější institucionalizace a zlidovění křesťanství, a současná sekularizace jako by jen vracela církev do bodu nula její staleté cesty.
III. Krize misie
Křesťanská misie se ovšem dnes ocitá v krizi. Ta souvisí s hledáním nového modelu života církve a jednotlivých křesťanů (zhruba řečeno, přistihujeme se někdy při pocitu „není k čemu pozvat“), se zneužíváním misie v dějinách k dosažení politické a kulturní nadvlády apod. Technika dnes prakticky nastolila multikulturní situaci, za níž si lze misii mezi ostatními vyspělými kulturami představit jen obtížně. Zbývá tedy úsilí o prohloubení náboženského života na teritoriích tradičně křesťanských (s parafrází zásady cuius regio, eius religio)? Anebo je nadále třeba usilovat o vyjádření toho, jak platí evangelium pro nekřesťanské kultury? Tuším, že se nevyhneme tomu prvému, a teprve tehdy nám snad bude dáno i ono druhé.
Zvlášť citlivou otázku představovala po celou dobu existence církve křesťanská misie mezi Židy. To, že Židé nepřijali Krista, představuje jednu ze základních trhlin křesťanského sebepochopení, jež s židovstvím sdílí první část své Bible, nikoli však Nový zákon. Židé proto bývali pasováni na jakési prubířské kameny křesťanské víry, resp. obětní beránky křesťanské malověrnosti. Přitom se po pravidle zapomínalo na množství starozákonních – nezrušených – zaslíbení Židům i na komplikovanou argumentaci Pavla v listu Římanům 9–11. Proto se některé evropské církve od začátku 70. let deklarativně zříkají misie mezi Židy. Je to krok, který vyjadřuje úctu k Božímu vyvolení i zármutek nad staletími pronásledování a ústrků křesťanů vůči Židům.