aneb charismatik čte Protestanta
První číslo Protestanta nám bylo zasláno do sboru, když jsme ještě byli součástí ČCE. Jelikož jsem z ČCE vyšel a jelikož do Protestanta přispívá řada mých bývalých kolegů, rozhodl jsem se, že ho budu odebírat, abych neztratil kontakt s tím, co se v ČCE děje.
Pavel Otter nedávno psal článek „Redakcím evangelických časopisů“ (prosinec 1990), kde si stěžoval na určitou autocenzuru evangelického tisku. Ze svých let v ČCE to dobře znám – po čase jsem se už ani nesnažil tam něco psát – bylo jasné, že to neotisknou.
Nicméně Protestant se s evangelickým tiskem shodne v jedné věci naprosto: v ostré proticharismatické linii. Směr Protestantem zastoupený má s celkem evangelické církve mnohé společné – zmíním však z toho mnohého jen jedno východisko, které je sice proklamováno, ale při bližším ohledání se ukazuje jako neuskutečněné. Je to tolerantnost, snaha pochopit druhého, dát příležitost druhé straně, demokratičnost.
Mnozí autoři článku Protestanta by zřejmě rádi takoví byli. Odpovídá to nejlepším tradicím českého protestantismu. Nicméně realita za záměrem značné pokulhává.
Mezi válkami napsal J. L. Hromádka několik studií, později vydaných v knížce „Katolicism a boj o křesťanství“. Je to velmi pěkný příklad vyrovnávání se s něčím, proti čemu jsme, důstojným a rytířským způsobem. K něčemu takovému má však současný český protestantismus velmi daleko, pokud jde o charismatické hnutí. Pro toto je v Protestantu jenom zesměšňování (Velký svědek, prosinec 1990), podsouváni nečistých motivu. a deklarovaná touha po eliminaci (Tak trochu sci-fi, 1/1991).
Chtěl bych autorům těchto článku napsat, že tolerance je zajímavá (a vlastně má smysl) tam, kde se setkávám právě s něčím podstatně odlišným. Mnoho lidí – teology, jak vidím nevyjímaje – prostě zavírá uši a oči, narazí-li na něco, co je radikálně odlišné od jejich vidění světa. Absence jakékoli snahy pochopit, o co v charismatickém hnutí vlastně jde, jaké jsou jeho polohy, je velmi smutná. Snad bude eliminováno zdařilou psychotronickou revolucí. Zamyšlení nad tím, zda letniční hnutí skutečně staví na „nadpřirozených jevech“ a zázracích je zřejmě v současnosti nad vnitřní možnosti autora.
Celkový přístup k charismatickému hnuti v Protestantu se dá charakterizovat slovy have made up my opinion, don’t confuse me with facts (Už jsem si udělal svůj názor – nepleťte mne fakty). Kdysi jsme měli naději, že vysoká finanční obětavost pro evangelickou církev bude nějak vypovídat o tom, že naše motivy mohou být i dobré – ne, charismatici a letniční jsou neustále podezíráni z toho, že jim jde o peníze. Vytváří se dojem, že velké evangelizace jsou ziskové. Snad pro tu jednu bludnou skupinu z Lučence, která vybírá vstupné padesát korun na „uzdravovacích seancích“. Že nad touto skupinou všichni ostatní charismatici pláčou, čtenáři Protestantu neví a patrné ani není žádoucí, aby se to dověděli.
Ne, bratři, velké evangelizace v Československu nejsou ziskové. Sbírky sice pokryjí část nákladu, ale ne všechny. Zbytek uhradí charismatičtí věřící – jejichž pastoři, na rozdíl od mnoha autorů Protestanta, nepobírají státní platy.
Proč to tedy ti lidé dělají? Pokud by někdo z kritiků charismatického hnutí přece jen dospěl k názoru, že peníze nejsou a nemohou být motivem, mohli by objevit další: slavomam. Z toho se dá osočovat ještě mnohem snadněji, že nelze přinést důkaz o opaku.
Nicméně mám naději i pro autory i čtenáře Protestanta. Není vyloučeno, že jednou změní svůj pohled. Že začnou přemýšlet o tom. zda by přece jenom motivem nemohla být snaha naplnit Kristovo poslání „Jděte a získávejte mi učedníky ze všech národu“. Možná dokonce objeví, že jsou lidé, kteří se modlí za uzdravení z poslušnosti Božího slova. Jistěže je možno diskutovat o tom, zda charismatici káží evangelium věrohodně a přiměřeně. Možná pak mnozí přijdou na to, že charismatické a letniční hnuti není jedna vlna, ale že je to celá škála postojů a metod
Podobně jako protestantismus.